Nejprve to, co je skoro téměř jisté. Téměř. Hobitům zasvěcený Kraj má svou zeměpisnou předlohu ve venkovské krajině Anglie. Přesněji pak ve východním Yorkshire, kde Tolkien trávil před nasazením na frontě jako voják nemálo času.
Některé z místních názvů si prý ponechal pro pozdější použití, do své literární tvorby. Jestli se zrovna konkrétně z Frodinghamu, kam docházel na taneční zábavy, stal Frodo? To už je spíš divokým předmětem debat skalních fanoušků.
Ale co zbytek legendární Středozemě? Pro tu už takovou geografickou definitivu Tolkien nevystavil. Naopak zmínil, že jeho literární členění fantazijního světa bylo „zamýšleno spíše dramaticky než geologicky a paleontologicky“.
Prohlédněte si místa, co mohla Tolkiena inspirovat |
O to víc se přiřknout reálnou podobu místům z jeho knih pokoušeli fanoušci žánru. A protože počáteční bod byl dán, hobití Kraj je v Anglii, přenášeli idealizovanou mapu z knihy na zbytek Evropy. Někde to šlo relativně snáze, jinde to drhlo. Ale čím víc k severovýchodu, tedy k Sauronově říši, tím méně dávala tato zeměpisná alegorie smysl. I když to tak dnes úplně nevypadá, Rusko zkrátka nebude Mordor.
Zraky se obracejí k východu
Z mrtvého bodu v bádání se nyní pokouší početnou obec fanoušků vyvést Mohammad Réza Kamali, zakladatel Perské tolkienologické společnosti. Pro přesnost je vhodné doplnit, že zmíněný iránský nadšenec Tolkienova světa tuto teorii na svém blogu Arda.ir prezentuje vlastně už od roku 2012. Pozornosti však unikala kvůli jazykové bariéře. A obecně také kvůli nedostatku pozornosti, kterou eurocentricky orientovaná čtenáři věnují skutečným zemím na východě.
Kamali brouzdal s pomocí GoogleMaps nad střední Asií a pozastavil se nad řekněme podivnou geomorfologickou „shodou“ s literární předlohou. Tam, kde končí Tádžikistán a skrze pohoří Pamír se otevírá k poušti Taklamakan obehnané skalistými hradbami pohoří Ťan-šan, prý nemohl nevidět obrys z Tolkienovy mapy.
„Pochopitelně, že je to Mordor,“ řekl si tehdy a začal hledat další podobnosti.
Nalezl jich spoustu.
V Tolkienově světě se prý Himálaj mění na Ephel Dúath - Hory stínu, z Ťan-šanu jsou rázem Popelavé hory, Ered Lithui. Kruhový Pamír prý má stejný tvar a nachází se přesně ve stejném rohu jako mordorská hora Udûn, kam se Frodo a Sam původně pokoušeli dostat Černou branou.
A dál? Co například dlouhá řeka Anduina, ta, v jejíchž vodách ležel tolik věků Jeden prsten? Tu Kamali spatřil o něco jižněji. Jako Indus, který ve víceméně přímém směru probíhá Pákistánem. Indus i Anduina tečou na západ od velkého řetězce hor.
Jedním z důležitých míst knižní řeky je říční ostrov Cair Andros, ležící severně od Osgiliathu. Takový bychom na Indu hledali marně. Nyní. Ale před rokem 1976 tam ještě byl. Zmizel totiž spolu se stavbou obří přehrady Tarbela. A určitě tam byl i ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století, kdy Tolkien svůj svět a jeho mapu vymýšlel.
Za zmínku stojí i ostrovy v ústí Anduiny. U těch si je Kamali skoro jistý, že skutečnost tu inspirovala fikci. Ne tedy přímo u Indu, ale v Gudžarátu. V oblasti Kutch se nachází několik nížinných lokalit, které se během období dešťů mění na ostrovy. A prý jako by „z oka vypadly“ ostrovu Tolfalas v Belfalasově zálivu.
Koloniální atlas jako inspirace
Kamali si netroufá přiřknout celý Tolkienův svět Asii. Ani se do něj nepokouší naroubovat Kraj, Rohan nebo Gondor. Upozorňuje jen na nápadnou podobnost dramatických geomorfologických rysů s mapou severovýchodní Středozemě. A kdo bude chtít, s větším nebo menším nadšením je objeví též.
Nedá se však ta podobnost vysvětlit spíše prostou náhodou? I nad tím se Kamali zamýšlí. „Otázka, proč by se vlastně Tolkien, který žil v Oxfordu a studoval anglické pověsti a germánskou mytologii, obracel kvůli topografické inspiraci na indický subkontinent, mě pochopitelně napadla též,“ říká smířlivě. Ale možná právě v tom se skrývá odpověď.
„Kartografické znalosti o této části světa byly tehdy v Británii mnohem běžnější, než jsou dnes,“ vysvětluje Kamali. „Až do konce čtyřicátých let dvacátého století byly země, které dnes známe jako Indii a Pákistán součástí britského impéria. A jejich velmi podrobné mapy byly standardní součástí britských atlasů. Tolkien nemusel pro geografickou inspiraci vážit dlouhou cestu. Atlas měl v oxfordské univerzitní knihovně vždy na dosah ruky.“
Teorie o zemích Temného pána, které začínají kdesi za Pákistánem, pravdivá být nemusí. Fanoušky Tolkiena však potěšila. Představa, že topografické prvky Středozemě nejsou pouhou fantazií, ale pocházejí ze skutečných míst našeho světa a byly do mapy vryty, je podněcuje k dalšímu hledání.
