O to, že se mohly alespoň určitým způsobem uplatnit jako pilotky bojových letounů i Američanky, se zasloužila Jacqueline Cochranová. Lásku k létání v ní zažehl kamarád, když ji začátkem třicátých vzal proletět. Ovládat aeroplán se naučila za pouhé tři týdny, později vyhrávala letecké soutěže a překonávala výškové a rychlostní rekordy, což jí zajistilo nemalou proslulost.
Vosy, které dostaly šanci
Po vypuknutí druhé světové války se přidala k iniciativě Wings for Britain (Křídla pro Británii), která organizovala piloty pro přelet amerických bombardérů přes Atlantik. A zatímco se Spojené státy stále držely mimo konflikt s Hitlerem, přihlásila se do britské civilní služby Air Transport Auxiliary (Pomocná letecká přeprava, ATA). Ta totiž brala všechny letu schopné bez ohledu na věk, fyzičku, národnost a dokonce pohlaví. Za necelý rok služby se Cochranová vypracovala na druhou nejvyšší hodnost této polovojenské organizace.
Svoji britskou zkušenost shrnula v dopise první dámě Eleanor Rooseveltové s návrhem na založení podobného tělesa pod vlajkou hvězd a pruhů. Po útoku na Pearl Harbor začaly být pro její iniciativu příhodné podmínky, americká generalita musela řešit náhlý nedostatek leteckého personálu. Než dal ovšem experimentu šéf letectva Henry H. Arnold zelenou, vyslal Cochranovou ještě jednou na učenou zpátky za Atlantik. Po návratu jej přesvědčila ke zřízení Oddělení pro letecký trénink žen (Women’s Flying Training Detachment), do jehož čela byla jmenována. V srpnu 1943 pak vznikl program leteckých pilotek s akronymem WASP (anglicky vosa). Vedla ho Cochranová.
Vosy za dva roky odlétaly na sto milionů kilometrů a jednotkám doručily 12 650 letounů 78 typů. Ale také zalétávaly stroje po generálce, tahaly cvičné terče pro zkoušky s ostrou municí nebo obstarávaly přepravu nákladu. Cochranová byla vybíravá, z více než pětadvaceti tisíc účastnic do řad Vos přijala jen 1 074 žen. Všechny musely mít civilní pilotní licenci a bohaté zkušenosti za kniplem. Mimochodem, mezi Vosy byly přijaty i dvě Hispánky, dvě Američanky čínského původu a dokonce jedna potomkyně původních obyvatel kontinentu. Jediné uchazečce černé barvy pleti však bylo důrazně vysvětleno, ať svoji přihlášku raději stáhne. Rasismus fungoval i ve válce proti fašismu.
Když program začínal, nebyl si generál Arnold jist, „zda drobná holka zvládne řízení bé-sedmnáctky v bouřlivém počasí“. Už v roce 1944 si však byl při uvedení posledního kontingentu pilotek do služby jistý: „Je jisté, že ženy dokážou létat stejně dobře jako muži.“
Hrdinky ve tmě
V Sovětském svazu vylétly ženy ještě výše. Na třicet tisíc jich válčilo jako bojové pilotky.
Marina Rasková však přitom byla jiná než ostatní letkyně té doby. Do kokpitu se na rozdíl od nich netlačila, vlastně chtěla tančit balet. Navigátorkou a pilotkou se stala spíše náhodou, když pracovala jako chemička a nechala se naverbovat do výzkumného pracoviště Akademie letectva. V jejích posluchárnách jako první žena učila, jenže zároveň lámala kdejaké aviatické rekordy a stala se tváří sovětské propagandy. Na oficiálních akcích se tak setkávala s Josifem Stalinem, který prý na její popud v říjnu 1941 povolil sestavení 221. leteckého sboru, tří pluků sestavených z žen jako pilotek a mechaniček.
Plukovnice Raskova převzala jeho vedení, přičemž další slavná sovětská letkyně majorka Jevdokie Beršanská velela jeho nejznámější složce, 588. nočnímu bombardovacímu pluku, později přejmenovaném na 46. gardový tamaňský. Létaly s legendárním kukuruznikem, tedy původně zemědělským dvouplošníkem Polikarpov Po-2. Stroj, který byl využíván také jako spojovací, byl pro stíhače Luftwaffe nejtěžším oříškem, létal totiž velmi nízko a hlavně nedostižně pomalu. Pilotky, jimž Němci přezdívali Nachthexen, tedy noční čarodějnice, se pod ochranou tmy vkradly nad frontu, načež zhasly motor a nad cíl neslyšně doplachtily.
Příběh první dámy nacistického letectví |
Zastaralý letoun unesl jen šest padesátikilových bomb, ke zničení nepřátelských pozic tedy jeden stroj musel odlétat i deset misí za noc. Do konce války Čarodějnice odlétaly na 24 tisíc bojových misí a třiadvaceti z nich bylo uděleno nejvyšší vyznamenání Hrdina Sovětského svazu.
První operačně nasazenou ženskou jednotkou však byl 586. stíhací pluk, jehož příslušnice absolvovaly čtyři a půl tisíc vzletů a 125 leteckých soubojů, během nichž sestřelily 38 nepřátelských letounů. Třetím z ženských pluků byl 125. gardový bombardovací, který byl vyzbrojen moderními dvoumotorovými Petljakovy Pe-2 a nad Němce vylétl více než jedenácttisíckrát.
Z řad sovětských bojových pilotek druhé světové války pocházejí také jediná dvě ženská stíhací esa v historii, tedy pilotky s více než pěti sestřely, Lýdia Litvjaková (dvanáct samostatných a tři skupinové) a Jekatěrina Budanova (jedenáct samostatných). Lehké to sovětské letkyně přitom neměly ani na zemi, řada incidentů dokumentuje příklady přinejmenším nekolegiálního jednání ze strany mužů. Za totální mobilizace země i v rámci poválečného budování mýtu o barvotiskovém sovětském hrdinovi ovšem hrály důležitou propagandistickou roli, Rasková byla i zvěčněna na známce.
Americké Vosy naopak zůstaly civilistkami, v červnu 1944 v kongresu návrh na začlenění WASP do vojenské služby neprošel. Letectvo mezitím zefektivnilo rekrutování a výcvik pilotů natolik, že tisícovka pilotek už mnoho neznamenala a generál Arnold organizaci v prosinci téhož roku zrušil.
A nejen to, po následujících 35 let byla existence WASP oficiálně utajena. Až v roce 1977 jim byl udělen status „aktivní služby“, čímž získaly nárok čerpat státní podporu a výhody pro válečné veterány. Asi nejvýznamnějšího ocenění se pilotkám WASP dostalo až v roce 2009, když jednotka dostala Zlatou medaili kongresu. Její předání z rukou Baracka Obamy se účastnily tři ze tří stovek ještě žijících pilotek.
