Touha žen podívat se do vzduchu je zřejmě stejně stará jako touha lidstva létat. V okamžiku, kdy první dobrodruzi opustili bezpečí matičky Země, měli v zádech následovnice ochotné udělat cokoli, aby to mohly zkusit také. Za světových konfliktů byly nasazeny i jako bojové pilotky a na kontě měly i sestřely es.
První ženy se podívaly do vzduchu již v 18. století v koších balonů. Ve 20. století přesedlaly na řiditelné vzducholodě. První pilotní licence byla ženě vydaná v roce 1910, tedy ještě před vypuknutím první světové války. Tou šťastnou byla madame Therese Peltier a průkaz jí vydal francouzský aeroklub.
Poprvé nad frontou
Belgičanka Hélene Dutrieu za řízením letounu
Málo známou skutečností je, že pilotky létaly na vojenských letounech již za první světové války. Bojové akce odpovídaly možnostem tehdejších letadel.
Belgičanka Hélène Dutrieu vstoupila jako dobrovolnice do France's Air Patrol. Prováděla průzkumné lety v okolí Paříže a pátrala po německých jednotkách. Dáma se navzdory poměrně dobrodružnému životu (závodila na motorce, létala na hydroplánu, držela několik leteckých rekordů, řídila sanitku) dožila úctyhodného věku 83 let. Za své letecké výkony dostala již před válkou řád čestné legie.
Tradici mělo i létání žen v Rusku. Pilotní průkaz měla například carova neteř princezna Eugenie Šachovskaja. V listopadu 1914 byla zařazena k 1. letecké eskadře, kde prováděla průzkumné lety. Při jednom z nich byl její letoun zasažen palbou a princezna zraněna. Car ji vyznamenal řádem svatého Jiří. Dalšími byly například Naděžda Děgtěrovová nebo Helena Samsonovová.
Princezna Eugenie Šachovskaja
V jiných zemích se působení žen omezilo na výcvik pilotů. Pilotní školu provozovala například Němka Amellie "Melli" Beese. Jako instruktorka sloužila Britka Hilda Hewitt, mimochodem první držitelka pilotní licence č.112 na britských ostrovech. Kromě toho stála ve vedení společnosti Hewlett and Blondeau, která montovala licenční letouny Farman, Caudron a Hanriot.
Ve Spojených státech působily jako instruktorky sestry Marjorie a Katherine Simpsonovy, nicméně jejich žádosti o vstup do armády se setkaly s nezájmem.
V období mezi světovými válkami se pilotky řady zemí snažily prosadit na poli sportovního letectví. Mnohým se dařilo při překonávání ženských světových rekordů. Jména jako Amelia Earhart, Marina Raskova (dálkové lety), Jacqueline "Jackie" Cochran (rychlostní rekordy) nebo Hana Reitsch (plachtařské rekordy a pilotáž vrtulníku) byla známá z titulních stránek světových novin a jednotlivé země nebo režimy (nacismus, komunismus) je hojně využívaly k propagaci.
První žena v RAF
Jacqueline "Jackie" Cochran, první žena pokořitelka zvukové bariéry
Když začala druhá světová válka, nebyl zprvu důvod se domnívat, že by se na tradičním schematu: muži v ozbrojených silách - ženy v týlu, mělo něco měnit. Jenže průběh bojů donutil některé země tento přístup přehodnotit. Jako první byla na řadě Británie, která dokázala jako jediná osamoceně vzdorovat německému náporu.
V době, kdy zuřila letecká Bitva o Británii, se začínal projevovat zoufalý nedostatek pilotů. K bojovým jednotkám odcházeli mladíci, kteří se sotva drželi kniplu, RAF rekrutovala zahraniční piloty z obsazených zemí Evropy, ale stále to nebylo dost. Ubývali piloti i letadla. Letadla byla poměrně snadno nahraditelná. Průmysl přecházející na válečnou výrobu dokázal nahrazovat jak bojové, tak nebojové ztráty. Ale letadla neměl kdo dopravit k operačním perutím.
Tyto přepravy zajišťovala ATA - Air Transport Auxiliary, což byla zpočátku civilní organizace, která měla zajišťovat přepravu pošty, VIP, zdravotnického materiálu, raněných a podobně. V řadě případů zde sloužili zkušení piloti, kterým zhoršení zdravotního stavu nebo úraz znemožnily pilotování letadel v bojových podmínkách. V pozdějších fázích nebyli výjimkou ani piloti s amputacemi jedné končetiny, nebo dokonce slepí na jedno oko.
Pauline Gower prosadila ženy do ATA
O prosazení žen do řad ATA se zasloužila hlavně Pauline Gower, první žena, která v Británii obdržela licenci na provozování aerotaxi. Ještě před válkou měla nalétáno přes 2 000 hodin a přepravila 33 000 cestujících. Díky vlastní neústupnosti, se jí navzdory byrokratickým obstrukcím podařilo již koncem roku 1939 prosadit do ATA prvních osm žen, které měly pro začátek povoleno přelétávat cvičné dvojplošníky typu Tiger Moth. Sama se stala první pilotkou, která usedla za řízení letounu RAF.
Ženy s polštářkem
Nejmladší z nich, Joan Hughes, bylo při vstupu do ATA 17 let. Měla kliku v tom, že začala létat před dovršením 15 let, dřív než byl zákonem stanoven minimální věk pilota na 15 let. Nakonec získala kvalifikaci instruktora a létala dlouho po válce. Mimo jiné si zahrála ve skvělém filmu "Báječní muži na létajících strojích", kde pilotovala repliku letounu Demoiselle 1909. Zemřela v roce 1992, v pilotním deníku měla 11 200 hodin.
S rostoucími ztrátami RAF se zvyšoval počet žen v řadách ATA a postupně se rozšiřoval počet typů, na které byly přeškoleny. Nejprve vícemotorové cvičné letouny, postupně i stíhačky Hurricane nebo Spitfire, první vzácná Moquita a nakonec i těžké čtyřmotorové bombardéry B-17 Flying Forteress a B-24 Liberator z amerických dodávek. Komise mnohdy přimhouřila jedno, nebo spíš obě oči.
V ATA sloužily i dívky, které kvůli malé výšce (kolem 160 cm) musely létat s polštářkem, aby vůbec dosáhly na řízení a viděly přes palubní desku při přistání.
Shirley Slade od WASP na obálce časopisu Life
Zpočátku to neměly jednoduché. V továrnách jim odmítali předat letadla a u bojových perutí si z nich piloti utahovali. Problémy způsobovaly i eráru, protože ve skladech nebyly potřebné velikosti výstroje.
Později si pilotky získaly respekt. Mnohé měly typové zkoušky na celou řadu typů a v pilotních denících tisíce letových hodin. Jejich práci se věnovala média a některé pohlednější se ocitly na titulních stranách prestižního tisku. Přestože se to nesmělo, některé "vydyndaly" na posádkách bombardérů možnost zúčastnit se v roli pasažéra náletu.
Ženy s rudou hvězdou - Noční čarodějnice
Poněkud jiná byla situace v Sovětském svazu. Před válkou zde fungovala organizace DOSAAF, spolupracující s armádou, letectvem a námořnictvem. Jejími zařízeními prošla řada budoucích pilotů výsadkářů, námořníků, tankistů a dalších vojenských specialistů. Mimo jiné i řada dívek a žen, protože po občanské válce a stalinských čistkách musely nahradit muže v některých funkcích. Nebylo ničím neobvyklým, že řídily traktory, nákladní auta nebo poštovní a zemědělská letadla.
DOSAAF zaštiťoval i různé soutěže a pokusy o ustanovení rekordů, kterými se sovětský režim rád chlubil. Na rozdíl od všech ostatních zemí ženy sloužily v Sovětském svazu i u bojových jednotek. Velkou zásluhu na tom měla Marina Raskova, která byla mimořádně populární. Během rekordního letu z Moskvy do Komsomolska musela opustit letoun ANT-35 (upravený bombardér DB-2) padákem. Nouzovou dávku nechala na palubě. Prakticky bez vody a jídla přežila 10 dní v mrazivé pustině na Dálném východě. Tisk z ní udělal hrdinku.
Rekordní let Mariny Raskove vedl z Komsomolsku (červená šipka) do Moskvy.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Ani v Sovětském svazu to však neměly ženy lehké a v řadě případů je velitelé brali do jednotek až na stranický příkaz shora. Nakonec v SSSR vznikly tři čistě ženské letecké pluky, kdy byly ženské nejen letové osádky, ale také většina pozemního personálu. Konkrétně šlo o 586. stíhací letecký pluk, 587. bombardovací letecký pluk a 588. noční bombardovací (později 46. Tamanský gardový noční bombardovací).
Asi nejpopulárnější je 588. bombardovací pluk, vyzbrojený obstarožními dvojplošníky Polikarpov Po-2, který proslul rušivými nočními nálety. Příslušnice pluku si u Němců vysloužily přezdívku Nachthexen - noční čarodějnice. Jednotka později přijala přezdívku za svou. Nálety jednotlivých strojů s vypnutými motory nemohly způsobit žádné dramatické materiální škody, protože Po-2 poháněný motorem s výkonem pouhých 125 koní unesl jen bomby ráže 50 kg. Ale psychologický efekt a nutnost být neustále ve střehu si vyžádaly daň na bojeschopnosti unavených vojáků.
Mnohem větší údernou sílu měl 587. bombardovací pluk, který byl vyzbrojen poměrně moderními rychlými bombardéry Petljakov Pe-2. Pluku velela až do své smrti Marina Raskova. Zahynula v roce 1943 při nehodě, když vedla trojici bombardérů na nové operační letiště poblíž Stalingradu. Pluk dostal za bojové zásluhy označení gardový a byl přeznačen na 125. gardový bombardovací letecký pluk. O výkonech osádek svědčí to, že v řadách pluku bylo 5 nositelek vyznamenání hrdina Sovětského svazu.
Žena Hrdina Sovětského svazu
Lidia "Lili" Litvjak vypadala spíš jako školačka než stíhací eso.
Zcela ojedinělý je 586. stíhací letecký pluk, v jehož řadách vyrostla jediná dvě ženská stíhací esa, Lidia "Lili" Litvjak a Jekatěrina "Káťa" Budanova, v historii letectva. Ačkoli se statistiky křehce vypadající "Lili" Litvjak liší zdroj od zdroje, měla na kontě minimálně šest sólových sestřelů, u kterých se podařilo dohledat i jména pilotů na německé straně. Tři z nich byla esa s 11, 30 a 82 sestřely. Lili se nevrátila z doprovodu šturmoviků Il-2 dne 1. srpna 1943. Posmrtně byla vyznamenána hvězdou Hrdiny Sovětského svazu.
Také počet uváděných sestřelů Káti Budanové se liší, ale dohledatelných je minimálně šest individuálních vítězství. Nejoptimističtější zdroje uvádějí číslo 12. Jejím přemožitelem byl buď Georg Schwientek, nebo Emil Bitsch od JG52, protože to byli jediní piloti, kteří si 19. července 1943, kdy se nevrátila z operačního letu, nárokovali sestřel Jaku-1 v prostoru Novokrasnovka. Budanova dostala řád hrdinky Ruské federace až dlouho po válce.
Ženy v oblacíchV České televizi Dokument uvidíte v neděli 6.5.2012 od 20:00 na programu ČT 2. |
Další ze slavných žen, Jacqueline "Jackie" Cochran, využila svých dobrých styků s první dámou USA a se zkušební pilotkou Nancy Harkness Love prosadila vznik WASPS (Women Airforce Service Pilots). Úkoly této americké organizace byly velmi podobné britské ATA, jen rozsah byl větší úměrně zemi vzniku. WASPS létaly ze 120 různých základen na území USA.
Samotná Jacqueline "Jackie" Cochran létala ještě dlouho po válce. Je držitelkou několika světových rekordů. Stala se první ženou, která překonala rychlost zvuku na letounu F-86 Sabre i její dvojnásobek na letounu A-5A Vigilante. Zároveň se stala první ženou, která vzlétla a přistála na palubě letadlové lodi.
Ženy v nacistickém Německu
Hajlující Hana Reitsch byla ikonou nacistického režimu, ale také výbornou pilotkou a držitelkou několika rekordů.
Stranou nezůstalo pochopitelně ani nacistické Německo. Hvězdou číslo jedna byla Hana Reitsch. Poněkud v jejím stínu zůstává Beate Uhse. Na rozdíl od prominentky režimu prováděla pro Luftwaffe stejně prozaickou práci jako její kolegyně od ATA a WASPS: přelétávala bojové letouny k jednotkám. Díky tomu se dostala za řízení strojů jako Junkers Ju 87, Messerschmitt Bf 109 nebo Focke Wulf FW 190. Na konci války dokonce i do kabiny proudového Me 262. Přestože byla několikrát napadena spojeneckými stíhači, vždy se jí podařilo doletět na základnu.
Po válce nastala dlouhá pauza. Ženy sice mohly létat, ale jen pomalu se prosazovaly za řízení vojenských strojů. Ještě během první války v zálivu nesměly létat do prostoru bojových operací. Uvolnění nastalo až v polovině devadesátých let. Od té doby mohou projít pilotním výcvikem i na bojové letouny a dostaly se do kokpitů bitevních vrtulníků nebo palubních stíhaček.
