Obří budova postavená pro olympijské hry v Berlíně obyčejně hostila sportovní a kulturní akce, tu a tam také stranická shromáždění, kdy v ní zdvihalo pravice přes deset tisíc hnědých košil. I v únoru 1938 byla plná uniforem, ale převážně barvy polní šedi. Göring a špičky Luftwaffe i strany sledovali, jak se pod střechou vznáší letoun s trupem obyčejného dvouplošníku, ale bez křídel, zato s dvěma rotory natočenými nahoru. Za kniplem prvního použitelného vrtulníku přitom neseděl pilot, ale pilotka.
Pro pořádek je nutno zdůraznit, že zatímco dnes dívkám nikdo nebrání dát se na dráhu pilotky potažmo astronautky, v době onoho letu neměla žena v kokpitu co pohledávat. Podařilo se to jen hrstce, a to ještě přes mnohé okliky a ústrkům navzdory. Jak neuvěřitelně odhodlané do létání první pilotky musely být, ukazuje životní příběh Hanny Reitschové.
Zkratkou přes Afriku
Narodila se v roce 1912 v Mazurech, dnes leží v Polsku, tehdy ve Východním Prusku. Pronikavě inteligentní dívku od počátku fascinovalo létání, ve čtyřech chtěla skočit z balkonu, aby zjistila, jaký je to pocit. Podle vlastních slov ji touha prohánět se mezi oblaky doslova sužovala.
Ale rodiče o něčem takovém nechtěli ani slyšet. Po nekonečných hádkách si Hanna vymínila alespoň tolik, že jí dovolí účastnit se kurzu plachtění, pokud dokáže čtyři roky do maturity o létání ani jednou nepromluvit. Vydržela to a jako jediná žena začala navštěvovat učiliště v saském Grunau. Zkoušky složila jako první ze svého ročníku. Úřady v tom však tušily nějakou chybu, vždyť je to jen ženská, testy ji proto donutily zopakovat. Samozřejmě se stejným výsledkem. Aby uspokojila autoritativní rodiče, očního lékaře protestantského vyznání a přísně věřící katoličku, zapsala se v Berlíně na medicínu s tím, že se stane misionářskou lékařkou v afrických koloniích Říše.
Pochopitelně ji vedl postranní úmysl, že se mezi pacienty bude po Namibii přesouvat letadlem. S argumentem, že se to v Africe bude hodit, přemluvila svoje rodiče i ke kurzu motorového létání. V jeho průběhu si všimla, že většina pilotů nemá valný pojem o tom, jak jejich stroje fungují zevnitř. Reitschová se proto začala kamarádit s letištními mechaniky, kteří ji postupně do svého řemesla zasvětili natolik, že se vypořádala i s nesplnitelnou výzvou přes víkend zcela rozebrat a zprovoznit vyřazený motor. Zvládla to s minimem spánku a prsty rozedřenými do krve.
Stejně jako svým očím nevěřili mechanici, kroutili hlavou nad umem, který Reitschová prokazovala v kokpitu, i její instruktoři. Pro její pověst ji po absolvování medicíny nabídli místo testovací pilotky na Německém výzkumném institutu pro plachtění, se kterým se v roce 1934 dokonce podívala do Brazílie a Argentiny jako členka výpravy zkoušející větroně v extrémních povětrnostních podmínkách. Reitschová zároveň sbírala slávu na mezinárodních soutěžích v plachtění, byla jednou z prvních, kdo v bezmotorovém letounu překonal Alpy.
S křídly orla
Mimo jiné se podílela na vývoji aerodynamických brzd pro kluzáky, jejichž účinnost v roce 1936 předváděla střemhlavým letem respektive pádem před generalitou Luftwaffe. Pánové byli z její show tak unesení, že byla jako první žena jmenována civilní kapitánkou letadla a o rok později se stala zkušební pilotkou Luftwaffe. Opět jako civilní osoba, v Říši neměly ženy v aktivní vojenské službě co pohledávat. Reitschová se spřátelila s dalším vášnivým letcem Ernstem Udetem, slavným stíhacím esem první světové války a Göringovým zbrojmistrem, který pod tíhou této funkce v roce 1941 spáchal sebevraždu.
Hanna ReitschováNarodila se v roce 1912 v Hirchsbergu. V roce 1937 vstoupila do služeb Luftwaffe a stala se, díky svému leteckému umu, ale i slabosti pro publicitu a fotogeničnosti, hvězdou nacistické propagandy. Po válce pracovala v Indii a Ghaně. S vírou v národní socialismus se nikdy nerozešla. „Stále nosím Železný kříž, který mi dal Hitler,“ uvedla v sedmdesátých letech při sérii rozhovorů s Ronem Laytnerem. Nikdy se nevdala. Zemřela v roce 1979, údajně na infarkt. Podle spekulací britského pilota Erica Browna, který od ní dostal dopis odeslaný před její smrtí, spáchala sebevraždu s pomocí kapsle s kyanidem, kterou dostala od Hitlera. |
Měla-li však nějakého mentora, byl jím spíš Robert rytíř von Greim, taktéž legenda leteckých soubojů nad Francií, císařem vyznamenaný řádem Pour le Mérite. Byl to on, kdo ji protlačil do zkušebního střediska Luftwaffe v Rechlinu severně od Berlína. Reitschová se tam cítila jako v sedmém nebi, mohla létat téměř vše, co mělo hákový kříž na ocase. Včetně několika prototypů velmi radikální konstrukce, mezi které patřil v úvodu článku zmíněný pravrtulník Focke-Achgelis Fa-61. Za podíl na jeho vývoji obdržela jako první žena pilotní odznak Flugzeugführerabzeichen, který byl vlastně vyhrazený jen příslušníkům Luftwaffe.
Na podzim roku 1942 se Reitschová navíc vetřela do zkušebního programu stíhačky Messerschmitt Me 163, jediného do operace nasazeného letounu poháněného ani pístovým, ani proudovým, ale raketovým motorem. Jmenoval se Komet a klepal na dveře rychlosti zvuku, svištěl tedy rychlostí, kterou konvenční stíhací letouny začaly dosahovat až o dekádu později. Reitschová se v Me 163 málem zabila, když se její exemplář po vzletu odmítl zbavit odhazovacího podvozku. Raketový motor ovšem usměrnit nešlo a letoun brzy zrychlil natolik, že vliv obou kol na aerodynamiku učinil stroj neovladatelným, silné vibrace navíc vyřadily vysílačku. Reitschová se nejdivočejšími manévry snažila podvozek setřást, ale nakonec musela nouzově přistát na poli.
Přežila s cáry masa a chrupavky namísto nosu, dvěma zlomeninami v obličeji a čtyřmi frakturami lebky. Göring jí Flugzeugführerabzeichen udělil podruhé, tentokrát ve zlatě a s brilianty. A když už jsme u metálů, Reitschová byla jedinou ženou vyznamenanou Rytířským křížem první třídy v historii. Když ji po pěti měsících propustili ze špitálu, stále ji trápila závrať a ztížená schopnost prostorové orientace, ale na dobrozdání felčarů nečekala a hned skočila do kokpitu. Za dalších pět měsíců jí způsobilost létat potvrdili i glejtem a ona se vrátila za knipl raketové stíhačky Me 163.
Vlast si žádá oběti
S kolegy byli dislokováni v Peenemünde, kde se dozvěděla o první střele s plochou dráhou letu Fieseler Fi 103, známější jako V-1. Ve stejné době poobědvala s Göringem, který ji překvapil svojí naprostou odloučeností od reality – věřil, že Me 163 nabíhá do velkovýroby a co nevidět smete spojenecké bombardéry z nebe nad Říší. Rytíř von Greim ji krátce nato pozval na propagační turné po východní frontě, kde měla slavná letkyně povznášet morálku vojska. Na frontě Reitschová rychle pochopila, že to není jen tak nějaká válka, ale nevídaně brutální konflikt. Vyšlo jí z toho, že pro záchranu vlasti je třeba stejně radikálního nasazení.
Při příležitosti vyznamenání byla Reitschová koncem roku 1944 pozvána do Berchtesgadenu, kde svůj nápad na sebevražedné mise proti americkým létajícím pevnostem předestřela samotnému vůdci. Ten rozjel monolog o tom, kterak nálety zastaví proudová stíhačka Me 262, jejíž potenciálně účinné nasazení v této roli však samozvaný génius později zmařil nesmyslným trváním na její úloze stíhacího bombardéru. Nakonec dal Hitler Reitschové opatrnou zelenou a po nepříliš slibných zkouškách parazitního, tedy z letícího bombardéru startujícího letounu Me 328 se vývoj nacistického kamikadze soustředil na V-1.
Přesněji řečeno nesla název Fi 103 a místo rádia ji naváděl pilot v těsném kokpitu přímo pod pulsačním reaktivním motorem, který V-1 poháněl. Nasazení takzvaného Reichenberg-Gerät sice na rozdíl od kamikadze počítalo s tím, že pilot po nasměrování stroje na bombardér nějak vyskočí, ale mimo jiné kvůli motoru za zády to bylo stěží možné přežít. Vždyť i testování pilotované střely nepřežili ze sedmi pilotů dva, další skončili v nemocnici a ve zdraví zkoušky přežila jen Reitschová. Strojů, jimž se někdy říkalo též V-4, sice bylo postaveno 175 kusů, ale kvůli technickým potížím i odporu některých důstojníků nikdy nedošly operačního nasazení. Reitschová však svými poznatky velmi přispěla k vycizelování samotné V-1.
Přestože byla žena a civilistka, dostala se v zoufalých posledních měsících války k bojovému nasazení, na frontě létala pro zraněné i depeše, podnikala pozorovací lety kolem Berlína. Když Göring zatelegrafoval Hitlerovi, že se považuje za jeho nástupce, pokud z bunkru pod Říšským kancléřstvím nepřijde žádná známka, že je naživu, vůdce jej zbavil všech funkcí a vrchním velitelem Luftwaffe jmenoval von Greima. K převzetí úřadu se rytíř měl do Führerbunkru dostavit osobně a k přeletu sovětské protiletadlové obrany si do kokpitu spojovacího Fieseleru Fi 156 vybral Reitschovou. Když mu protipancéřová střela roztrhla nohu a další proděravěly motor i nádrž, byla to ona, kdo přistál uprostřed sutin nedaleko Braniborské brány. S divnou společností pod zemí strávili dva dny, než zase pod palbou odletěli. Pro detaily jejich pobytu se podívejte na film Pád Třetí říše.
S hlavou v oblacích
Reitschová dopravila Greima do nemocnice v tyrolském Kitzbühelu, kde byla pár hodin poté zadržena Brity. Byla vystavena nekonečným výslechům, protože se v oněch dnech spekulovalo, že ve svém letounu vyvezla Hitlera z Berlína. Po osmnácti měsících byla propuštěna, načež se dozvěděla, že její rodiče ze strachu před Rusy spáchali sebevraždu, stejně jako Greim poté, co se dozvěděl, že jej Američané vydají Sovětům. Po válce se Reitschová živila jako instruktorka plachtění, ovšem z mezinárodních soutěží byla až do poloviny padesátých let vyloučena.
V roce 1959 se na pozvání premiéra Džaváharlála Néhrúa podílela na budování sportovního letectví v Indii, kde se spřátelila s Indírou Ghándíovou. Stejného úkolu se později ujala v Ghaně a prý měla pletichy s tamějším premiérem. „Dříve by mě ani nenapadlo považovat černocha za přítele či partnera,“ napsala.
Svojí nahnědlé minulosti se však někdejší kamarádka nacistických pohlavárů a hvězda propagandy nikdy nepostavila. „Nestydím se za to, že jsem věřila v národní socialismus,“ řekla na sklonku svého života. „Mnoho Němců cítí vinu za válku. Ale nemluví se o naší skutečné vině – že jsme prohráli.“
Reitschová byla vyhraněnou nacionalistkou, čímž se ovšem nijak nevymykala duchu doby. Život však nasazovala v prvé řadě za Německo, ne nutně za nacismus. Mnoho jejích současníků se během války i po ní pozastavovalo nad její až dětinskou naivitou, co se politiky týče. Dokazuje to mimo jiné její dotaz bezelstně položený Himmlerovi, zda jsou pravdivé zvěsti o táborech na východě. Reitschová prostě byla jen letkyně, kterou nezajímalo nic, co nemělo křídla. A aby mohla žít svoji vášeň, spolčila by se i se samotným ďáblem.
