Rozsáhlé pátrací akce pořádané Loch Ness Centre a nezávislým výzkumným týmem Loch Ness Exploration se v sobotu 26. srpna a neděli 27. srpna účastnilo přes dvě stě dobrovolníků, kteří propadli magnetismu mýtu o lochneské příšeře a kteří chtěli její existenci vyvrátit nebo doložit za použití nejpokročilejších technologií, včetně těch, které se dosud nepoužily ani ve vyhlášeném skotském jezeře, ani v jiných sladkovodních lokalitách.
Humor, nadhled a zvuky
Pátrání komplikovalo počasí, podle příspěvků ve facebookové skupině Loch Ness Exploration to však nesli milovníci Nessie s humorem. Zážitek, nadšení ze společného úsilí to nemohlo pokazit. Účastníci a účastnice akce se vzájemně vyzývali, aby publikovali fotky, jak v dešti kolem břehů a na lodích soustředně pátrají, v pláštěnkách a pod deštníky, ale plni entuziasmu.
Nejen to, čas od času hlásili sdělení typu „něco jsem viděl, je to na levé straně snímku“, „otázka pro vás: ukazují tyto dvě fotky stejnou věc?“, „nejasný objekt v dálce“. K jezeru se však sjeli nadšenci, ne blázni, v hodnoceních tak vítězila obezřetnost a skepse. Jistotou se pyšnily pouze spokojené reporty o tom, jak si pátrači chvíle u jezera Loch Ness užili: „Měli jsme dost štěstí, abychom si snědli své fish&chips a popovídali si s kachnami na břehu.“ Účastníci a účastnice sázeli spíš než na záhadologickou sveřepost a posedlost na humor: „Jedeme domů, třeba nás Nessie bude následovat.“
Pátrací akce však měla i seriozní část, v níž hrály ústřední roli nejmodernější přístroje a technologie. Na místě byly drony s infračervenými kamerami pro termální snímky. Vůbec poprvé se pro „oskenování“ jezera použil hydrofon, podvodní mikrofon pro detekci zvuků. „Něco jsme uslyšeli, čtyři zřetelná mlasknutí,“ uvedl pro Reuters hlavní pořadatel Alan McKenna z iniciativy Loch Ness Exploration.
19. dubna 2022 |
Bylo to největší pátrání od průzkumu v roce 1972, který ovšem neměl k dispozici dnešní vybavení. Ti, kdo se do víc než dvousetčlenného týmu nevešli, mohli sledovat jezero z pozorovatelských stanovišt online.
Nově odhalené jeskyně
Povzbuzení přitom mnoha milovníkům lochnesky dodal ještě před pátráním článek ze skotského listu The Press and Journal. Popisuje, že podle aktuálního výzkumu provozovatelky tiktokového kanálu Loch Ness Monster Official Paige Daley je kolem Loch Ness rozsáhlý systém podzemních jeskyní, které jsou z jezera přístupné skrz nedlouhý kus řeky. Místní průvodce Gary Campbell pro list Mirror poznamenal, že o jeskyních se v oblasti mluví po stovky let, až nyní však byly detekovány.
Pro stoupence existence lochneské příšery to přirozeně znamená naději: snad právě v oné síti jeskyň se lochneska skrývá, to proto se ji nedaří najít. Přesto však přinejmenším předvoj pátračů zachovává opatrnou zdrženlivost. „Alespoň za prozkoumání to stojí,“ usoudil ve facebookové debatě McKenna.
KVÍZ: Lochneska a spol. Jak dobře znáte záhadné příšery, mytické tvory? |
Další přistupovali k pátrání s velkým nadhledem, zaznělo i realistické shrnutí, že lochneska se obvykle objevuje po páté sklence whisky. Jiná členka skupiny Loch Ness Exploration Rosie Hughesová se pak svěřila s vlastním setkáním s údajnou příšerou: bylo jí jedenáct dvanáct, u jezera byla s rodiči, když prý u kamenné pláže uviděla tvora s tmavou kůží, ne černou, dlouhým krkem, tlamu skláněl k pláži.
25. května 2018 |
Dlouhý život legendy
Domov údajné nestvůry je jedním z největších jezer na britských ostrovech – je dlouhé čtyřiatřicet kilometrů, široké kilometr a půl, jeho dno je v hloubce 230 metrů. První psaná zmínka o podvodním netvoru pochází z roku 565 našeho letopočtu, je připisovaná irskému mnichu Saint Columbovi, který měl lochnesku vidět. O existenci tvora však mají svědčit i kresby vryté do kamenů pocházející až ze starověku, připomíná server NPR.
Legendárního tvora se týkají dvě svědectví z osmdesátých let devatenáctého století, zájem o něj však nastartovaly především třicáté roky následného století. V květnu vypověděla Aldie a John Mackayovi o svém setkání s obrovským tvorem s tělem velryby, který se sunul, vinul a potápěl jezerem, na němž dělal obří vlny jako parník, sledovali jej asi minutu. Jejich svědectví přinesl list The Inverness Courier, zřejmě poprvé se v něm použilo slovo „příšera“.
Ještě detailnější popis přinesl o necelé tři měsíce později George Spicer, tvora vykreslil do podoby, která mu již zůstala: velikánské tělo, podle Spicera osm metrů dlouhé, metr a půl vysoké, a dlouhý úzký krk, dosahoval prý tří až čtyř metrů a byl o něco tlustší než sloní chobot. Údajný pozorovatel tvora připodobnil k prehistorickému dinosaurovi. Podle skeptických kritiků na tom něco mohlo být, protože měli za to, že Spicera ve skutečnosti inspiroval americký film King Kong, který se právě promítal a v němž se obdobný dlouhokrký dinosaurus sápe z jezera. Spicerovo vykreslení monstra však bylo dostatečně působivé na to, aby k jezeru od oné doby přitahovalo davy turistů, magnetizovaných představou příšery.
Nadšení a zájem téhož roku ještě přiživila fotografie Hugha Graye, ačkoli na ní byl podle jedněch kritických pozorovatelů pes, podle jiných vydra, podle dalších potápějící se labuť. „Tato fotka začala moderní éru honu na Nessie. Do té doby to byla jen lokální záhada,“ vysvětlil listu The Washington Post Roland Watson, který o snímku napsal článek pro magazín Journal of Scientific Exploration a je autorem knihy Fotografie lochneské příšery.
Rok po Grayově snímku vysekl po svém údajném rendez-vous s lochneskou náčrtek tvora podobného plesiosauru jistý Arthur Grant. Především se však objevila ikonická fotka, nejznámější snímek údajné lochneské nestvůry: z hladiny jiskřivého jezera ční úzký krk s malinkou hlavou údajné Nessie. Snímek z roku 1934 lochnesku proslavil, přinejmenším od roku 1944 však panuje většinová shoda na tom, že je podvrhem.
Následovala další svědectví, fota, filmy. Světem nadšených milovníků záhad defilovaly nezřetelné formace pod vodou, stíny na hladině, podivně rozčeřená voda.
Neprůkazné sonarové záznamy, matné fotky
Tajemství přirozeně lákalo výpravy, které se překrásné, ale rozlehlé a hluboké jezero snažily propátrat. První expedice se konala hned v roce 1934, žádná z jejích čtyřiatřiceti fotografií nebyla přesvědčivá, film, který se nedochoval, podle zoologů zaznamenal tuleně.
Jaká zjištění podle vás současné pátrání přinese?
V rámci deset let působící a početné organizace Loch Ness Phenomena Investigation Bureau poté v letech 1967 až 1968 jezero zkoumal Gordon Tucker z Birminghamské univerzity. S pomocí sonaru nádrž předělil akustickou sítí, která po dva týdny zaznamenávala cokoli, co skrz ni proplulo. Zachytila mnoho objektů, některé byly pravděpodobně hejna ryb, jiné se měly pohybovat rychlostí, která pro ně nebyla typická.
Studie Roberta Rinese z let 1972 a 1975 za sebou nechaly spoustu důvodů pro pře, sváry, škorpení, dokonce posměšky. Sonarové stopy sice zachytily velké plovoucí objekty, ale průkaznost nabídnout nedokázaly. Podvodní fotografie byly nejasné, zatímco podle jedněch zachycovaly tvory podobné plesiosaurům, podle jiných spíš jen změti rejů bublin, kusů skal, něco rybí ploutve, jiné klády.
Operace Deepscan v roce 1987 sonarem odhalila objekt, který měl být větší než ryba. Rines se vydal jezero prozkoumávat ještě jednou, v roce 2001 nalezl na dně jezera zvířecí ostatky a též organismy, které jinak nežijí ve sladké vodě, což by dokazovalo, že by jezero mohlo být propojené s mořem, kam by se lochneska mohla vydávat na výpravy. Poslední Rinesovo pátrání v roce 2008 nenalezlo nic. Jeho autor usoudil, že tvor pravděpodobně padl za oběť klimatickým změnám.
Všechny, kdo by objevení lochneské nestvůry uvítali, nepotěšil ani výzkum z roku 2018. Mapoval stopy DNA v jezeře. Kupodivu nenašel doklady o vydrách ani o velkých rybách jako sumec, nalezl však hodně DNA úhořů. Autoři studie naznačovali, že v jezeře tedy buď žije spousta malých úhořů, nebo se chlubí kusem extrémní délky. Stopy plazů však nenalezli žádné. „Myslím tedy, že si můžeme být dostatečně jistí, že žádný obří šupinatý plaz jezerem Loch Ness neplave,“ uzavřel účastník expedice, novozélandský genetik Neil Gemmell.
