Krokodýl Gustav, pohroma z Burundi
Legenda o stoletém krokodýlovi nilském, jehož apetit se stal zhoubou nejméně třem stovkám lidí, je doma v povodí řeky Ruzizi v Burundi. Počet obětí se může zdát silně nadsazený, ale většina ostatních popisných informací, vyzískaných od vyděšených domorodců, se od pravdy příliš neodchylovala. Když se herpetologové v 90. letech minulého století poprvé rozhodli živočicha z bezpečné vzdálenosti prozkoumat, mohli potvrdit, že domnělou tunu vážící plaz má opravdu nejspíš okolo 910 kilogramů a že místo šesti metrů měří „jen“ 5,5 metru.
Zoologové pouze zpochybnili jeho stáří. Stoletý krokodýl by byl pravděpodobně už zcela bez zubů, zatímco tento kousek měl chrup plný. Bylo mu zhruba 70 let a stále ještě roste, hlásili. Fantazie místních tedy obraz enormně vyvinutého plaza příliš nenafoukla a Gustav, jak byl později badateli pojmenován, je nyní považován za největší známý žijící exemplář svého druhu.
Jak vysvětlit jeho lidožravost? Jednu hypotézu předložil v roce 2004 herpetolog Patrice Faye. Všiml si čtyř stop po střelných ranách, které se gigantu jasně vepsaly do kůže, a domníval se, že zranění trvale snížila jeho mobilitu. Proto se už Gustav nemohl dál věnovat lovu zeber a antilop u napajedel a místo toho se přeorientoval k lovu pomalejších, těžkotonážních a vydatnějších zvířat. Hrochů a pakoňů. A příležitostně také lidí, s nimiž sdílel stejný životní prostor.
Specifickou technikou tohoto krokodýla-zabijáka údajně bylo, že nechával smrtelně zraněné oběti ležet na břehu. Jejich sténání přivolalo další domorodce, on tedy mohl zaútočit znovu.
Byly na něj líčeny pasti, organizovaly se hony. Gustav nicméně všem nástrahám a pokusům o odchyt nebo relokaci odolává. Nebo odolával? V roce 2019 proběhla médii zmínka, že by snad už Gustav neměl být mezi živými, nikdo to však důsledně neověřil přímo v terénu. Takže možná pořád číhá pod kalnou hladinou Ruzizi na svou kořist.