Edestus: zubaté nůžky oběť rozporcovaly
Poprvé jej na základě fragmentu jeho čelisti popsal v roce 1856 přírodovědec Joseph Leidy. A od té doby vědce zvíře, které bylo jejím majitelem, trápilo. Jak vypadalo? To zůstávalo tajemstvím, především proto, že jeho kostra byla tvořena především chrupavkou, která byla přirozeně náchylnější k rozkladu než kostní struktura. Zkamenělin bylo extrémně málo a jen fragmenty, prostor dostávali ilustrátoři, jak připomíná server Atlas Obscura. Proto se pouze odhaduje, že se dorůstal až velikosti dnešního velkého bílého žraloka.
Nakonec o parybě něco vypověděla v roce 2018 metoda výpočetní tomografie. Ta ze zkamenělin zubních spirál a částí čelistí zjistila, že se neobvyklá konstrukce zubů a čelistí, připomínající zubaté nůžky, sloužila k sevření a velmi efektivnímu naporcování obětí, které se rekrutovaly z kořistí s měkkým tělem.
Edestus dokázal pohybem čelistí oběť v tlamě posunovat, čímž řezací efekt a rozsah svých zubů, každá čelist již nesla v dospělosti na čtyřicet, násobil. Předchozí výzkum v roce 2015 předpokládal v zásadě totéž, lovicí technikou paryby bylo podle něj vyřezávání kusů masa z těla oběti, která nakonec masakru podlehla.
Helicoprion: Cirkulárka, ale kam patří?
Obdobná potíž s chrupavčitou kostrou, která nedávala příliš šancí fosilizaci, kazí i pátrání po vzhledu další paryby, Helicopriona. Jméno mu dal v roce 1899 ruský geolog Alexander Petrovič Karpinský. K dispozici měl pouze zkamenělé zuby, které byly ještě bizarnější, než jimiž se chlubil Edestus. Byly vetknuté do spirály a jejich nálezy vlastně připomínají fosilie hlavonožců.
Karpinský v nich rozpoznal neobvyklé zuby nového druhu paryb, ovšem dlouho se věda trápila tím, na které místo jejich těla vlastně výhružný ozubený kotouč patří. Na čumák, navrhoval nejprve jeho náčrt. Později ho přesunul na ocas Helicopriona. A jiní ho viděli leckde jinde, nebyl to hřbetní osten, nepatří zlověstný kotouč plný zubů do samého hrdla pravěké příšery?
Záhadu se povedlo rozluštit až v roce 2013, díky výpočetní tomografii, která na jedné ze zkamenělých zubních spirál objevila i téměř úplný mechanismus čelistí. Model vyjevil, že „cirkulárka“ byla usazena ve spodní čelisti paryby. „Analogie s cirkulárkou je přitom téměř dokonalá,“ líčil pro National Geographic vedoucí studie Leif Tapanila. „Nejenže je ozubená spirála zformovaná jako cirkulárka, ale jak se čelist zavírá, spirála rotuje zuby dozadu.“
Takto si představoval umístění ozubené spirály první náčrt ruského vědce Karpinského.
Tento výhružný zubatý věnec za sebou nechala prehistorická paryba na Uralu.
Potvrzené umístění vražedné spirály bylo přitom velkým překvapením. „Vědci se ve svých návrzích a odhadech kroutili, jak mohli, aby ozubenou spirálu udrželi mimo pusu živočicha. Dávali ji na jeho hlavu, zkroucenou na jeho čumák, na ocas, na záda. Chtěli ji vidět všude jinde než v jeho puse,“ cituje server Scientific American autorku Susan Ewingovou.
Magazín přitom poznamenává, že některé spirály nesou až 150 zubů. Ty největší mají v průměru čtyřicet centimetrů, říká studie z roku 2009.
Ferromirum: čelisti rotačního typu
Velikostí nebyl nijak omračující, zhruba třiatřicet centimetrů dlouhé tělo na první pohledu zaujalo především velkýma očima. Pravé tajemství skrýval žralok Ferromirum oukherbouchi, který obýval vody Země asi před 365 miliony let, v tlamě. A i v jeho případě ho odhalila výpočetní tomografie.
OBRAZEM: Pradávní vlci, mamuti i lidé. Permafrost nám uchoval dějiny Jsou staré tisíce let, gigantickou časovou vzdálenost však jejich těla přečkala téměř nedotčená. Díky permafrostu, který pro nás starodávné tvory uchránil. Patřil mezi ně i vlk, jehož působivá hlava s výhružnými tesáky se na Sibiři uchovala. Měří 40 centimetrů, zabrala by tedy polovina těla dnešních vlků. Zvíře žilo v pleistocénu, před více než 40 tisíci lety. |
Klíč do třinácté komnaty specifického predátora spočíval v tom, že jeho čelisti nebyly spojeny, jak vyložila na podzim 2020 studie v magazínu Nature. „To oněm zvířatům umožnilo nejen spustit čelist dolů, ale zároveň s ní automaticky na obou stranách rotovat směrem ven,“ cituje autory studie server Sci-News.com. Nebylo to bezúčelné.
„Rotací se mladší, větší a ostřejší zuby, které obvykle směřovaly dovnitř úst, nastavily do svislé polohy,“ vyložila jedna z autorek práce Lindy Freyová. Mechanismus čelistí byl výjimečný, ovšem nikoli nepochopitelný. Jak vysvětluje server New Atlas, souvisí s tím, jak si pradávní žraloci obměňovali zuby. Neměli jen jednu řadu. Ve přední řadě čněly zuby vzhůru, v řadě za ní rostly, „do zálohy“, nové, které však byly namířeny dozadu do tlamy směrem k jazyku. Během doby se zuby v první linii opotřebovávaly a odpadávaly, zatímco je nahrazovaly mladší, nepoužívané, tedy větší a ostřejší zuby. Ferromirum měl k dispozici mnohem flexibilnější, tvárnější model.
Rotace čelistí mu umožnila, aby si žralok na útok přichystal ty nejostřejší, nejefektivnější zbraně, které měl. A když se zuby do kořisti zakousl a začal tlačit čelisti zase k sobě, jejich otáčení nazpět mu pomáhalo tlačit odervávané maso oběti dovnitř tlamy. Není divu, že si tento postavou nijak gigantický žralok troufl na velké prehistorické ryby, které trhal zaživa.
Predátor Ferromirum si vyvinul alternativní mechanismus obnovy zubů. Evoluce ho však poté, co žralokům dala možnost nahrazovat si zuby mnohem rychleji, zavrhla.
Aquilolamna: s „křídly“ jako podvodní větroň
Žil před 93 miliony let a je to jediný známý žralok, který byl širší než delší. Jeho tělo dlouhé 1,7 metru odpovídá standardnímu žraločímu, jeho ocas je typicky žraločí. Ovšem k tomu měl Aquilolamna milarcae působivé boční ploutve s rozpětím 1,9 metru. Byly mu „velmi účinným stabilizátorem“, cituje server cbc.ca Romaina Vulloa, vedoucího autora studie, kterou vydal magazín Science.
Obří ploutve byly prakticky imobilní, fungovaly stejně jako křídla větroně. „Pomáhaly tvoru udržovat rovnováhu. Cestoval jako malý podvodní letoun, jemně vedený svou ocasní ploutví,“ líčí jeho pohyb poeticky server El País.
Obraz o něm dal lidstvu nález žraločí fosilie v mexickém Vallecillo. Byl unikátní, protože zatímco se z prehistorických žraloků obvykle kvůli jejich chrupavčité stavbě zachovají jen zuby, exemplář Aquilolamny za sebou nechal naopak perfektně zkamenělou kostru, ale zuby ne. Jasné však není, zda měl hřbetní, nebo pánevní ploutev. Vědci předpokládají, že se živil planktonem.
