Po zážitku, o němž vám budu vyprávět, jsem si musel dát nahoru kopyta a řádně si odpočinout, protože jsem chvíli nevěděl, kde mi hlava stojí. A to nejen ta lidská, ale i koňská. Byl jsem totiž celé odpoledne napůl koněm – a prosím nebudeme si teď dělat legraci z mého příjmení, i když se to nabízí – a napůl člověkem.
Pustil jsem se do zábavy... tedy do zábavy pro někoho, pro mě šlo o dřinu, která je pro děti a zvlášť pro dívky hračkou. Dneska je pro malé cvičenky okolo dvanácti let hračkou to, k čemu opravdu hračku potřebují, tedy běhání s malým koníkem, na němž je realisticky, i když zmenšeně vyvedena pouze hlava a postroj na ní.
Při parkuru mi nevyšel krok. Překážka padá, já naštěstí ne. Prý jsem měl koně nakřivo. Pořád zapomínám, že tu jsem nejen za sebe, nýbrž i za koně a kůň by mi neměl překážet, ale pomáhat.
