Vstává v pět ráno a pracuje. Fotí, natáčí reklamy, přes celý den, bez přestávky na oběd. Prací prý tráví 90 procent roku. Není však jen vyhlášeným workoholikem, ale též perfekcionistou. Je spojením pracovitosti s kreativitou a racionalitou. Je tvůrcem s duší umělce, praktičností řemeslníka a pracovní morálkou stachanovského horníka.
A ve světě fotografie je doširoka rozkročený. I když nafotil spoustu snímků celebrit, není výlučným specialistou na slavné osobnosti. „Udělal jsem hodně nahých fotek, fotek věcí, krajin, módy… stovky tisíc módních fotek! Miliony!“ rozpřahoval rukama v jednom rozhovoru a odtušil, proč si onen velkorysý záběr pěstuje: „Každá věc nabízí své vlastní výzvy.“
Fotograf, který nechce jen pozorovat
Za všechno přitom mohl starý a mizerný fotoaparát z dvacátých let, který se malému Albertovi, narodil se v roce 1942, dostal do rukou. Byl to primitivní přístroj, v zásadě to byla krabice s čočkami na jedné straně a filmem na druhé. Alberta přesto okouzlila. I když při seznamování s focením musel překonat hendikep – od narození viděl jen na jedno oko.
Jeho cesta k profesionální fotografii však přímočará nebyla. Nejprve vystudoval grafický design, poté filmovou a televizní tvorbu. V roce 1970 se z rodného Skotska se svou ženou přestěhoval do Ameriky. A tam začal fotit, nejprve jen pro sebe, ze záliby.
Aukce: Watsonův kalendář Pirelli 2019 dražte na iDNES.cz Svou schopnost vyprávět fotografií příběhy, filmovou stránku své fotografie Watson využil i v kalendáři Pirelli pro rok 2019, který dostal na starosti. Čtenáře v kalendáři zavede do čtyř příběhů o čtyřech podobách snů. Představí v nich čtyři krásné ženy, modelku Gigi Hadidovou, herečky Laetitii Castu a Julii Garnerovou a baletku Misty Copelandovou. Jako každý rok se bude kalendář dražit na iDNES.cz, výtěžek z aukce pod záštitou Nadace Agrofert půjde na Masarykův onkologický ústav. Dražba kalendáře Pirelli se na iDNES.cz koná ve středu 19. prosince. |
Brzy se to však mělo změnit, hned na konci téhož roku už dostal zakázku pro společnost Max Factor. A ta mu otevřela dveře dál. Fotky, které jeho fotoaparát vypouštěl na světlo, totiž zaujaly svým charakteristickým, specifickým stylem. Podepsala se na nich Watsonova studia. „Moje fotografie jsou kombinací grafiky a filmu, říkám tomu filmová grafika,“ vysvětluje milovník kinematografie, který zhlédne deset dvanáct filmů týdně.
„Kdybyste měli deset tisíc fotografů, 9 500 z nich nebo i víc by tu fotku dokázalo udělat taky,“ prohlásil o jednom svém snímku. Klíčem k tomu, že tak prostá fotografie diváky fascinovala, byl nápad. „Koncept, který je za fotografií, je důležitější než snímek samotný,“ líčí.
Jako fotograf nechce zůstávat pouhým pozorovatelem. „Američtí indiáni věřili, že fotografie jim krade duši. Ve fotografii si můžete hrát s emocemi, můžete odkrývat vnitřní osobnost, můžete manipulovat. Fotograf je částečně kouzelník,“ říká. Ve své tvorbě dělá právě to: objekty a lidi mění, dělá je zvláštnější, vyzývavější, nebo naopak uměřenější.
„Když jsem fotil Jacka Nicholsona, nefotil jsem ho jen tak. Nafotil jsem ho v šestnácti zrcadlech. A když jsem fotil opici, nafotil jsem ji v masce nebo s puškou,“ ilustruje. To proto své fotky „obléká“ do dalších, propracovanějších vrstev, rozpracovává detaily, přidává artefakty, náznaky, propojuje fotografie mezi sebou, to aby vyprávěly příběh, i v tom jeho tvorba odkazuje na film. Žádná maličkost pro něj není příliš nepatrná, žádná souvislost titěrná.
Příprava, příprava, příprava
Jeho přístup je až filozofický. Nejdůležitější aspekt fotografovy práce? Příprava, zdůrazňuje. Nemyslí tím však kontrolu, zda všechny přístroje fungují, zda má všechny potřebné objektivy a rekvizity. Myslí tím sebereflexi. Myslí tím odpovědi na otázky jako „Kdo jsem? Jaké jsou pro tento den moje sny?“ Není v tom mystika ani meditace, naopak, Watsonův přístup je velmi racionální.
Podívejte se, jak Watson tvořil kalendář Pirelli 2019    |
Kreativita podle něj není nijak magickou věcí, má se to s ní jako se svaly – potřebuje se trénovat, a jako se strojem – je potřeba promazávat, udržovat. „Jsem v neustálém zápasu s prostředností,“ líčí. A nebojuje s ní nahodile, instinktivně, ale naopak analyticky, plánovitě. Před focením o objektu nebo osobnosti pečlivě studuje, zdůrazňuje, že jde mnohem dál než jen k Wikipedii. Hledá svůj vztah k fotografovanému a vytváří si plán, který mu dá jistotu, aby ho na place mohl měnit.
„Dobří fotografové jsou vždy otevření a hledají,“ poznamenává umělec, jehož poznávacím znamením je kromě originálního, nápaditého stylu výlučně černé oblečení korunované černým baretem. A dodává, že cigareta zůstala Jacku Nicholsonovi na portrétu v ruce docela náhodou. Když přišel, kouřil a řekl, že dokáže dělat kroužky dýmu. „Tak se cigareta stala součástí focení. Nemůžete se uplánovat k smrti,“ dodal.
Zdůrazňuje, že proti fádnosti bojuje každý, každičký den. V jednom rozhovoru vysvětlil, že ho k tomu přivedl zážitek, kdy na dvě tři sekundy usnul při řízení. Ani v onu chvíli, ani později si nedokázal vybavit přesný moment, kdy do spánku upadl. Stejně tak znenadání, nepozorovaně se podle něj umělci může stát, že ho pohltí prostřednost, zlenivění. Jak obecně, tak v konkrétní den, při konkrétní práci. Proto je s tím třeba vědomě bojovat. Proto je tak hrdý na slova jednoho z jeho zaměstnavatelů, který si ho vybral proto, že „i ten úplně poslední snímek, který fotíte, je pro vás stejně důležitý jako ten první“.
Je to výsledkem vědomého, záměrného tlaku, který si uvnitř sebe vytváří. Připomíná si, že když dnešní den promarní, když svou práci neposune o další krůček dál, bude to ztracený den.
Hitchcock s husou, Jagger jako leopard
Jeho portfolio portrétů slavných se otevřelo hned dva roky poté, co dostal první fotografickou zakázku. A fotka mistra hororu a vášnivého kuchaře Alfreda Hitchcocka s mrtvou husou se stala světoznámou. Podle jeho samého není jeho nejlepším portrétem, je však jeho nejoblíbenějším. Dala mu totiž sebejistotu. I díky režisérovi. „Byl fantastický. Pomohl mi. Myslím, že vycítil, že jsem trochu nervózní, což jsem samozřejmě byl, a udělal z focení jedno velké potěšení,“ vzpomíná Watson dnes.
Hitchcockova fotka byla pro vánoční vydání magazínu Harper´s Bazaar, mrtvá husa má proto kolem krku vánoční mašli. Původně ji měl mít režisér na podnose, ale Watsonovi přišla tahle verze vybízivější.
Ikonické foto. Originál snímku Snímek Kate Mossové z Marakeše z roku 1993 se v roce 2007 prodal za 100 tisíc dolarů. v přepočtu za dnešních 2,3 milionu korun.
Kromě sebevědomí mu však Hitchcockův portrét vynesl i žádosti od dalších osobností. Micka Jaggera, kterého propojil s pomocí dvojité expozice s leopardem. Chucka Berryho, který je jediným, na něhož nevzpomíná v dobrém. „Ať jste řekl cokoli, choval se hrubiánsky. Byl nepříjemný,“ nezastírá.
Fotil též Clinta Eastwooda, v Marrákeši modelku Kate Mossovou. Jeho rukopis nesou i snímky Keitha Richardse, Mika Tysona i ikonická fotka přemýšlejícího Steva Jobse. I když v tomto případě soudí, že za své renomé vděčí především tomu, že ji Apple vetkl do oznámení Jobsovy smrti a že ji použil na obálku jeho knihy.
V sedmdesátých letech zářil, nafotil skoro všechny obálky francouzského vydání magazínu Vogue, ale pracoval též pro časopisy Rolling Stone, Vibe, dělal reklamy a televizní šoty pro značky Prada, Levi´s, Chanel, vytvořil plakáty na film Kill Bill a Gejša. Svou komerční tvorbu rozhodně nezatracuje. Oceňuje, že podporuje soustředěnost, když pak má čas na uměleckou tvorbu, tím spíš ho chce co nejintenzivněji využít.
Čistota a síla
Ostatně, právě intenzita je tím, co je podle něj největší kvalitou fotografie. Intenzita a čistota, jednoduchost. „Vždy jsem usiloval o jednoduchost a intenzitu. Vždy jsem dělal ty nejprostší fotky, skoro jako fotky do pasu, šlo však o to dostat do nich intenzitu,“ vysvětlil.
Jeho hledání silné, mocné fotografie leckdy předběhlo dobu. V sedmdesátých letech měl všude dveře otevřené automaticky. V osmdesátých a devadesátých, jak se jeho tvorba rozvíjela, však nesouznila s vydavatelskými požadavky na lehkost. „Moje práce se stala těžší, mocnější, grafičtější, fotografičtější,“ přiznával.
Má to však podle něj i své výhody. Jeho snímky neztrácejí s časem na síle. Svou dobu možná předběhnou, jejich váha, síla však zkoušku časem přežije a dočkají se ocenění později.
