Sledování nepřímých indicií a drobných stop, které se daly vzájemným propojením a analytickou dedukcí dovést až k chytlavým hypotézám nebo rovnou k odhalení pachatele, využíval Holmes při řešení téměř každého svého případu. Neskromný detektiv přitom dokázal využít i své znalosti geografie. Podle jeho věrného pobočníka Watsona zrovna v tomto oboru nevynikal nejširším rozhledem, zato však své vědomosti dokázal použít velmi prakticky.
Jak popisuje například Studie v Šarlatové, dokázal svérázný soukromý detektiv podle složení, struktury a vybarvení bláta na botách a okrajích nohavic odhalit geograficky přesnou část Londýna, v níž se takto zamazaný majitel bot a kalhot pohyboval.
Londýnská stopa ve Vídni
Proslavený spisovatel Sir Arthur Conan Doyle samozřejmě trochu přeháněl, dal vyniknout své vlastní invenci, fantazii. Žádná metoda, podle níž by se dalo propojit konkrétní místo na mapě se zašpiněným nebo potřísněným oděvem či obuví, tehdy v policejní praxi ani teorii neexistovala.
Bylo to však vlastně zarážející. Protože řeky Lea, Darent nebo Roding skutečně nesou do Temže odlišně vybarvené bahno. A skladba, textura štěrku, se opravdu v různých částech londýnských nábřeží liší. Stejně jako zdroj posypového materiálu pro dláždění chodníků v městských čtvrtích, které navíc můžete charakterizovat i menší nebo větší přítomnost popela, síry, solí nebo tuku v blátě. Až do roku 1887, kdy poprvé tuto dovednost přisoudil v povídce Doyle svému detektivovi, o tom nikdo soustředěně nepřemýšlel.
Otto Gross: soudcův syn byl psychoanalytik, jehož chtěl Freud schovat před světem Zvrhlík, ďábel, kokainista, věrozvěst šílenství. A též charismatická, tvůrčí osobnost a génius, který ovlivnil dadaisty i Franze Kafku, jeden z prvních psychoanalytiků, kazatel Nietzscheho a stoupenec anarchokomunismu. Otto Gross byl mužem mnoha tváří. Formoval ho i jeho otec, soudce a jurista Hans Gustav Adolf Gross a jeho údajný despotismus. |
Z autorské fikce se však o šest let později stala realita. To když si rakousko-uherský trestní soudce a průkopník moderní kriminalistiky Hans Gustav Adolf Gross onu povídku se zájmem přečetl a na její bázi vytvořil metodickou příručku o vyšetřování zločinů. V ní na totožném principu popisuje, že by vyšetřovatelé ve městech měli disponovat sesbíranými vzorky prachu a písku z nejrůznějších povrchů města.
„Protože špína na botách nám může často prozradit o nedávném pohybu svého nositele často víc než mnohahodinový výslech,“ vysvětloval. Přesně, jak tvrdil Sherlock Holmes. Gross, evropský pionýr forenzních věd a jinak učiněný postrach vídeňské galérky, však s touto metodikou nakonec nezazářil. Na praktické uplatnění si jím popsaná metoda musela počkat až do října roku 1904.
Místo činu: fazolové pole
Žádná vražda není příjemnou záležitostí, ale ta, k níž tehdy došlo na okraji fazolového pole ve Freiburgu im Breisgau, byla nepříjemná hned nadvakrát. Nalezené tělo mladé Evy Dischové se totiž jevilo být jediným, pochmurným dokladem zločinu. Uškrcena byla vlastním červeno-modrým šátkem, takže hledat vražednou zbraň bylo zbytečné.
Zdálo se, že motivem nebyla loupež ani znásilnění, což nadhození vyšetřovací verze nepomáhalo. Na místě činu nebyly otisky k vyhodnocení, místní i přivolaní četníci okolí vydatně pošlapali. Perspektivní se neukázalo být ani pátrání v minulosti oběti. Dischová, zaměstnaná jako švadlena, byla bezkonfliktním člověkem, bez podezřelých styků.
Nebylo žádných svědků ani stop. Tedy, až na jednu drobnost. Poblíž těla se měl nacházet pánský kapesník, ne zrovna čistý. Což však nemuselo s případem vůbec souviset a okruh možných podezřelých to zrovna nezužovalo. Vyšetřovatelé se tedy neměli čeho chytit a tisk jim to dával pořádně sežrat. Vražda prostitutky by tu nevyvolala takovou senzaci jako zločin spáchaný na bezúhonné ženě.
A proto se bezradní muži zákona obrátili, spíše necíleně než záměrně, na Georga Poppa. Chemika z Frankfurtu, laboratorního analytika a nadšeného geologa, vše v jedné, trochu excentrické osobě. A ten se případu, postaveném na jednom špinavém kapesníku, s nadšením zhostil.
Mikroskop detektivem
Popp s pomocí mikroskopu potvrdil, že se hleny obsažené v kapesníku staly lepivým pojivem pro několik modročervených vláken. A že tedy pánský kapesník s vraždou rozhodně souvislost má. Kromě jiného pak výměšky z kapesníku obsahovaly stopy uhelného prachu, šňupacího tabáku a rozmanitých minerálních zrnek. To by zase tak podivné nebylo, uhlím se topilo všude.
Atypické bylo jen výrazné zastoupení nepatrných zrnek rohovce, tedy kryptokrystalické formy oxidu křemičitého, pocházející většinou ze sedimentů. Tato podivná kombinace geologických materiálů, analýzou zúžená na několik lokálních provozů, pak vyšetřovatele dovedla přímo k podezřelému.
Dřív než Sherlock HolmesHistorie kriminalistiky pamatuje na jeden starší případ, který je datován ještě před detektivky pana Doyla. V roce 1856 došlo na pruských železnicích k vlakové loupeži. A ne zrovna malé, z převážených trezorových truhlic poštovního vozu zmizel náklad stříbra, určený pro státní mincovny. Podezřelých byly stovky, od drážních zřízenců přes postilióny až k pověřeným úředníkům. Krádež byla odhalena až v cíli cesty, protože lupiči vybrakované bedny naplnily pískem, aby se nezdály lehčí. Vyšetřovatelé tehdy provedli půdní rozbor na všech stanicích, v nichž vlak se stříbrným nákladem zastavoval. Až narazili na „geologicky odpovídající“ místo, kde si lupiči sypké plnivo nabrali. |
Tím byl Karl Laubach, bývalý příslušník cizinecké legie, který pracoval v uhelné plynárně a místní štěrkovně. A šňupal tabák. Popp dokázal propojit značku tabáku, částice uhlí z kapesníku i prach ze štěrkovny s konkrétním člověkem. A při rozboru špíny zpod nehtů podezřelého narazil i na fragmenty červeného a modrého hedvábí.
Další přitěžující stopou byla špína usazená na Laubachově oděvu. Konkrétně mikrostratigrafie, tedy pořadí vrstev, v jakém se na jeho kalhotách nečistoty usazovaly. Počínaje usazeným prachem z cesty vedoucí k fazolovému poli, vzorky přímo z místa činu a nakonec z další cesty, kterou po vraždě uprchl domů. Popp vystavěl komplexní řetězec souvislostí a důkazů, popisujících celý čin.
Jak zmiňují dnešní forenzní specialisté, dodal vyšetřovatelům tolik materiálu, že by to bez obtíží postačilo i u dnešního soudu. Obviněný Laubach se pod tíhou důkazů k vraždě doznal, byť její motiv nesdělil.
Lehce podivínský chemik Popp se stal mediální hvězdou, stálým spolupracovníkem policistů. A dobové noviny se ještě dlouho předháněly v popisu toho, jak „Mikroskop vyřešil vraždu“. Případ nešťastné Evy Dishové se tím stal zásadním milníkem, který datuje vznik forenzní geologie jako jedné z nejstarších dosud používaných vyšetřovacích metod. U soudů navíc velmi populárních, protože její teorii znali z detektivek o Sherlocku Holmesovi všichni, od obžalovaných po porotu.
