Pozor, je to samozřejmě jiný Charles Bronson, než kterého byste čekali. Tenhle nic nehraje. I proto má pověst nejnásilnějšího vězně Velké Británie. A i proto strávil od roku 1974 jen 121 dnů na svobodě.
Plných 34 let zatím pobýval Michael Peterson, jak zní jeho pravé jméno, v naprosté izolaci, z toho často nahý a většinou pod drogami, protože si s jeho posedlostí násilím nikdo neví rady. Deset let si odseděl v kleci, kterou vyrobili speciálně pro něj.
Více než stodvacetkrát se stěhoval z vězení do vězení. Všechny ústavy se ho bály, a proto si ho pod různými záminkami přehazovaly mezi sebou. Nebály se bezdůvodně, fascinace agresí u Bronsona doplňuje ohromná fyzická síla. Žádné vězení neušetřil nepokojů podobných tomu z prvních řádků tohoto článku. Útočil na kohokoli, kdo mu přišel pod ruku.
Takový milý chlapec
Proč z něj vyrostl násilník, však vlastně nikdo přesně neví. A už vůbec ne jeho rodiče, respektovaní občané přímořského města Aberyswyth, jimž se v roce 1952 narodil. Typičtější měšťanskou rodinu byste našli těžko: otec s matkou vedli místní Konzervativní klub, strýc s tetou zastávali v 60. a 70. letech úřad starosty.
Obraz spořádané rodiny nenarušoval ani malý Michael. Šílenec, který bude o třicet let později při jednom z mnoha incidentů vyhrožovat, že sní své rukojmí, byl jako malý slušně vychovaný, vlídný a ohleduplný, v kolektivu oblíbený. "Byl to roztomilý hoch, byl bystrý a k dětem se choval vždy hezky," řekla agentuře BBC jeho teta.
Něco se pak ale zvrtlo. V jeho třinácti letech už bylo zřejmé, že dobrým mravům dává sbohem. Chodil za školu, rvačky se staly jeho oblíbeným koníčkem a parta malých zlodějíčků jeho druhou rodinou. Život plný náhodných prací, včetně "profese" siláka v cirkusu, bitek a krádeží, byl jen logickým pokračováním.
Anglická justice mu dávala docela dlouho šanci, po několika pokutách a podmínečných odsouzeních jí ale došla trpělivost. V roce 1974 šel ve svých dvaadvaceti poprvé za mříže. Mohla za to hloupost, ozbrojená loupež, která mu vynesla pouhých šestadvacet liber. Zaplatil za ni mnohem, mnohem víc.
Vyfasoval sedm let za mřížemi. A tehdy netušil asi ani on, že tím začíná nekonečná jízda po anglických věznicích.
Násilí utržené ze řetězu
O nápravě u něj nemohlo být ani řeči, hned po uvěznění napadl dva spoluvězně. A pak další. A další. Potom bachaře. Poté jiného. Celková bilance jeho prvního pobytu ve věznici: dva pokusy o uškrcení kolegů v pruhovaném, jednou se snažil uškrtit šéfa věznice, jednoho vězně se pokusil otrávit, jednoho pobodal, dalšího pořezal v obličeji, pět napadl rukama. Zbil tři dozorce a čtyřikrát se probil na střechu věznic. V roce 1982 tam vydržel tři dny a způsobil škody za 250 tisíc liber, o tři roky později přišel jeho další třídenní protest věznici na 100 tisíc liber.
Báli se ho všichni, spoluvězni, dozorci, lékaři. Věznice si jej přehazovaly jako horký brambor. Jeho život začal být jak vystřižený z šíleného Kubrickova filmu Mechanický pomeranč. Až na to, že tohle byla realita. A mnohem násilnější.
"Byla to nejděsivější návštěva, kterou jsem kdy měl," komentoval setkání s Charlesem Bronsonem vězeň Reggie Kray. A Kray přitom nebyl žádné ořezávátko, v 60. letech terorizoval se svým bratrem Ronniem Londýn a podílel se na mnoha násilných zločinech.
Tresty se mu kupily a na svobodu se dostal až v roce v roce 1988. Krátce poté se stal Charlesem Bronsonem. Kvůli větší popularitě pro něj tenhle pseudonym vymyslel promotér podzemních zápasů ve "špinavém" boxu bez rukavic, jichž se silák účastnil. Nepohrdl žádným soupeřem, takže když došla zásoba mužů, kteří si na něj troufli, pustil se do psů. Například v jednom zápase o 10 tisíc liber zabil holýma rukama rotvajlera.
Na kariéru profesionálního zápasníka si ale nevyměřil dost času. Po devětašedesáti dnech byl zatčen za ozbrojenou loupež, putoval zpátky za mříže a vše se rozjelo znovu.
Pečlivá dokumentace jeho dalších osudů by byla nudným čtením. Jsou plné agrese a drží se téhož scénáře: vězení, pár týdnů venku, vězení, letmé nadechnutí se svobody, vězení.
Jsem agresor, ale nevím proč. Proč?
"Jsem fajn chlapík, někdy ale ztratím rozum a stane se ze mě neřád. To ze mě ale ještě nedělá někoho odporného, spíš jen zmateného," vyznal se jednou Bronson. Jeho duševním stavem jsou přitom více než zmateni psychiatři. Někteří tvrdí, že za jeho nihilismus a fascinaci násilím může psychopatie, podle jiných spíše schizofrenie, podle dalších je naprosto zdráv.
Bronsonovy ženyPoprvé se oženil v roce 1972. "Vždy měl šaty na míru a pečlivě upravené kotlety," vzpomínala na něj žena Irena. Manželství jim vydrželo pět let. V roce 2001 se oženil podruhé. Migrantka z Bangladéše Fatema Saira Rehmanová jej prý uviděla na fotce v novinách a od té doby měla jeho obrázek pořád v mysli. S manželem, který kvůli ní přechodně konvertoval k islámu, se viděla pouze párkrát. Kvůli vztahu se stala terčem urážek a pomluv. I tento svazek ale skončil po čtyřech letech rozvodem. "Je to hrubý, rasistický násilník," tvrdila o něm po rozvodu. |
Profesor James Knoll hledá příčinu jeho nezvladatelné agresivity v rodině. Odmala chtěl být slavný, měl velké plány, rodiče mu však neuměli vytyčit hranice. Matka jej nikdy neukázňovala, s mateřskou láskou omlouvala i jeho první potyčky se zákonem, zatímco otec byl tak pasivní, až "jako by neexistoval". "Bronson se tak nikdy nenaučil své mohutné ambice patřičně směrovat," píše. Když už se nemohl stát slavným, chtěl se stát aspoň nechvalně proslulým.
Podstatný díl svého pobytu za mřížemi strávil samozřejmě na psychiatrických odděleních, ta však byla v 70. letech, jak připomíná Knoll, spíše továrnou na zdrogované a slintající zombie.
Je vlastně s podivem, že Bronson ještě žije, a to nejen kvůli práškům, jimiž byl léta dopován, ale též s ohledem na roky strávené v izolaci, bez vycházek, bez slunečního světla. "Kvůli letům na samotkách nesnesu denní světlo déle než pár minut, pak dostávám strašné bolesti hlavy. Roky samoty ze mě udělaly paranoika, pokud jde o blízkost lidí. Nezvládnu, když ke mně přijdou lidé příliš blízko, když mě obklopí. Nesnáším, když na mě dýchají, nenávidím jejich pach," přiznává Bronson.
Vězení ho ale prý nezlomilo.Nezvládly to ani drogy, ani časté bití, jímž ho dozorci z pomsty za napadení svých kolegů trestali, ani útoky psů, které na něj pouštěli. Hlavu si nedělá ani z agrese, kterou jeho násilí opětují ostatní vězni. Jednou byl mnohokrát pobodán do zad, útočníky ale policii nevyzradil. "Tenhle zločinný zkorumpovaný systém mě vytvořil, dehumanizoval mě a oni se teď za svůj výtvor stydí a jsou zaskočeni," napsal vězeňskému listu Inside Times.
"Násilí mě jen dělá šílenějším a silnějším," odtušil pak v dopisu pro novináře listu Guardian a zároveň vraha, který si odseděl dvacet let, Erwina Jamese.
A je to pravda.
Neměli by mě provokovat
K poslušnosti ho vězení nepřimělo a mnohé násilnosti dělá evidentně jen pro násilí samotné. Když se ve věznici Woodhill zmocnil knihovníka jako rukojmího, ocitl se v rozpacích, protože nevěděl, co má vlastně požadovat. Nakonec na to přišel: nafukovací pannu, helikoptéru a šálek čaje. Nešťastníka nakonec znechuceně propustil, protože si před ním dotyčný - ehm - pšoukl.
Má i své zastánce. Demonstranti požadují před Buckinghamským palácem propuštění Charlese Bronsona.
V roce 1996, při dalším z mnoha incidentů s rukojmími, zase požadoval odlet do Libye, dva kulomety, munici, sekeru a zmrzlinu. Když přetáhl jedno z rukojmích, která jej musela oslovovat "generále", železnou mísou, propadl výčitkám a trval na tom, že ho za to zadržovaný musí nádobou čtyřikrát uhodit do hlavy. Když odmítl, pořezal se za trest sám žiletkou.
Pak prohlašoval, že se změnil. "Byl jsem na misi šílenství, teď jsem ale nastoupil cestu míru. Vše, co chci, je dostat se domů," sliboval.
To ale přecenil sám sebe. Od té doby své portfolio násilností slušně rozšířil. Viditelné místo v něm zaujímá rok 1999, kdy se na 44 hodin zmocnil civilního vychovatele, který si dovolil utrousit mírně kritickou poznámku k Bronsonovým kresbám (o nich bude ještě řeč). Bezpečnostní kamery šílence zachytily, jak si rukojmí vodí na provazu jako psa, a oběť později vypověděla, že si Bronson udělal z tága a nože kopí a pochodoval s ním po místnosti jako voják: "Bylo to, jako kdyby byl v transu. Myslel jsem, že mě obětuje na kulečníkovém stole."
Podpálil vězení, zničil nábytek a požadoval odlet na Kubu, aby si mohl poměřit bradku s Fidelem Castrem, a sýrový sendvič, pokud by v letadle dostal hlad. "Lidi by mě neměli provokovat," komentoval to později.
Osobnost vskutku renesanční
Groteskní nevyzpytatelnost Bronsonovy osobnosti ještě podtrhuje, že je úspěšným umělcem. Ano, opravdu. Na radu jednoho z vězeňských vychovatelů začal kreslit, později k tomu přidal básně a prózu. Vydal jedenáct knih, obdržel několik literárních cen a jeho díla se slušně prodávají na internetu (výtěžek jde samozřejmě na charitu).
Bronson ve filmuV roce 2009 natočil o Bronsonovi Nicolas Winding Refn kabaretní film s Tomem Hardym v hlavní roli. Herec se s vězněm mnohokrát potkal. "Dal jsem mu nespočet příležitostí, aby mě sejmul," říká Hardy s tím, že Bronson to nikdy neudělal. Zapůsobila na něj nejen Bronsonova muskulatura, ale též jeho výřečnost a síla jeho psychiky, protože přežít tolik let v izolaci je "ohromným aktem odolnosti". Stali se z nich svého druhu známí, Bronson mu často telefonuje a Hardy tvrdí, že by měl být propuštěn: "Není důvod, aby nebyl. Na svobodu se dostávají i vrahové." Bronsonovi dal film plný brutálního násilí "pocit vnitřní síly a vlastní ceny". "Cítím se zase jako člověk," uvedl |
Podle svých slov umění propadl. "Znovu jsem se narodil jako umělec. Po té dlouhé šílené cestě po mnoha institucích jsem se našel v umění," napsal Jamesovi.
Je to překvapující, ale mnozí lidé v něm vidí i někoho jiného než násilníka. "Charlie je vřelým mužem plným humoru, který, navzdory mnoha únosům, jichž se dopustil, nikdy nikoho nezabil," píše jeho vydavatel s tím, že se Bronson řídí "přísným morálním kodexem".
Jeho další koníček však překvapí jen málokoho. Od svého prvního pobytu na samotce se Bronson věnuje posilování a ve svých devětapadesáti letech je v nejlepší formě. Podle svých slov zvládne 1 727 kliků za hodinu, pětadvacet jich udělá se dvěma muži na zádech a dokáže dělat dřepy se třemi pány na ramenou.
Před deseti lety vydal odborníky uznávanou knihu Posilování na samotce, v níž popisuje, jak si vybudovat sílu v podmínkách minimálního prostoru a s minimálními pomůckami, vystačí si s ručníkem a dvěma knihami. Jeho přístup je komplexní a lehce extremistický, neopomíná ani posilování žvýkacích svalů. Nemá rád vymazlené high-tech posilovny a nenávidí steroidy a další podpůrné látky: "Samson nebral drogy a Herkules nepotřeboval drahé běžecké boty."
Především ale tvrdí, že teď se už opravdu změnil. "Je to už devět let, co jsem někomu ublížil. Nebyl by snad čas, dát mi šanci?" ptal se v únoru roku 2009. Zatím poslední slyšení o jeho žádosti o milost se konalo měsíc nato. Soud ji zamítl.
Jeho povzdech "Mým světem je klec, rok za rokem naprostá vyprázdněnost a beznaděj" tak pořád platí.
