Každý Čech ho znal od svého dětství, protože to byl ten zloduch, člen Forresterovy bandy, který dovedl bandity k tajné jeskyni indiánů Ponků, kde se skrývali kromě jiných Ribanna a její manžel poručík Merril. Vzpomínáte: Kinski (ve filmu se jmenoval David Luke a nosil obrovskou kožešinovou čepici) našel lišácky zpáteční cestu k jeskyni, od níž ho Ponkové vezli jako zajatce se zavázanýma očima, protože celou cestu počítal, kolik kroků ho slunce pálilo do pravého ucha, pak do levého.
Byl to pěkný padouch. Jako ve většině filmů.
A totéž se dělo i v jeho běžném životě. Vlastně to nepřekvapuje, šlo to vyčíst z jeho očí. To byla jeho obchodní značka. Veliké, divoké, plamenné a když chtěl, také poťouchlé a zákeřné. Podivná barva vlasů (žlutá? oranžová? jakési hnijící zlato?) a hlas, jako by měl v ústech šmirglpapír.
Přestože byl Kinski drobný chlapík, na plátně působil brutálně a nebezpečně. A tak hrál bandity, hrbáče, upíry, šílené conquistadory. Málokdy dostal hlavní roli, ale přesto byl slavný: i když se ve filmu objevil jen na deset minut, zastínil největší hvězdy té doby, které vedle něj vypadaly jako voskové figuríny.
Měl dlouho tvář dítěte, pohled fanatika a úsměv hromadného vraha. A hlavně vnitřní energii jaderného reaktoru. Mělo to důvod, který souvisí i s tím, co se na něj teď vyvalilo.
Byl tím, koho hrál
Kinski totiž hrál sám sebe. Pár let po jeho smrti se objevila v německém tisku Kinskiho lékařská dokumentace, z níž vyplynulo, že se dlouhá léta léčil jako schizofrenik a psychopat. Ti blázni na plátně, to byl on.
Režisér Werner Herzog, který ho obsadil do jeho nejslavnějších rolí ve filmech jako Aguirre, hněv boží, Upír z Nosferatu či Fitzcarraldo, napsal, že ho poznal, když on sám byl ještě třináctileté dítě. Bylo to na dovolené, kde Herzogovi bydleli ve stejném penzionu jako mladý herec. "Rád terorizoval své okolí. Jednou se na dva dny zavřel v koupelně, nejedl a nikoho nepustil dovnitř."
Klasická situace: přestože Kinski je vlastně hostem majitele penzionu, který ho vozí po představeních z divadla autem, nechává ho zadarmo bydlet a jíst a dává mu i prát prádlo, jsou dny, kdy Kinski vletí do domu jako bouře. Začne ničit nábytek nebo demoluje koupelnu, protože se mu momentálně zdá, že majitelova péče je nedostatečná. "Vzpomínám si, že z něj všichni hosté měli strach."
Toho, kdo tehdy Kinskiho znal, tyhle výbuchy nemohly překvapit, protože se vždy choval jako neřízená střela.
Jako začínající herec dostal skvělou příležitost hrát v prestižním berlínském divadle, ale v den premiéry kusu, v němž měl hrát, začal vytloukat okna divadla kamením. Kupodivu dostal ještě lepší šanci, protože na přímluvu jednoho divadelníka, jenž v něm správně zavětřil obrovský talent, mu nabídli místo ve vídeňském Burgtheateru, tehdy nejlepší scéně v německy mluvících zemích.
Mladý začátečník tam ignoroval veškerá pravidla, třeba zákaz uklánět se při děkovačce, a místo toho posílal do publika ohnivé polibky. Dostal padáka a s lehkým srdcem zamířil do Mnichova, kde brzy napadl jiného herce. Protože byl už nezaměstnatelný, objížděl Německo s pásmem recitací básní. Byl na tu dobu vynikající, verše neuvěřitelně prožíval a výjimkou nebylo tisícihlavé publikum. Ale taky byl nesnesitelný, protože pokud měl pocit, že si někdo dovolil příliš hlasitě zakašlat, zahrnul ho z pódia nejhrubšími urážkami. Nebyl pro něj problém přerušit představení a odejít.
Během té doby se uchytil u filmu, kde ho učinily známým role zločinců v detektivkách natočených podle knih Edgara Walllace. Pak se přemístil do Říma, kde se naplno projevilo jeho umění vyjednat si vysoké honoráře.
Stal se filmovou hvězdou, s ženami a skandály, které k téhle roli patří. Ani jedno mu nedělalo problémy. Zvláště ženy, těmi byl posedlý. "Rozdal by si to s vámi na hromadě mrtvol, ale nikdy by si s vámi nepotřásl rukou kvůli bakteriím," řekla o něm americká kritička Cintra Wilsonová. Kinski ve své autobiografii Vše, co potřebuji, je láska popisoval, že se sexem začal v sedmi letech, druhou milenkou byla jeho sestra, spal taky s matkou a pak ještě se čtyřmi tisíci ženami. No, mnohé z těch, o nichž psal, prohlásily, že je to nesmysl, a on sám řekl, že jeho životopis nelze brát úplně doslova, že to je spíš životopisný román.
Ale s ženami to uměl. Nejenže byl uhrančivý, ale také divoký a najednou zase neodolatelně romantický. A taky nesnesitelný. Jeho dcera Nastassja popsala, jak se její otec "dvořil" jedné lékařce. "Neustále ji pronásledoval. Spal na jejím balkoně, vloupal se do jejího bytu a za její nepřítomnosti tam přespával." Lékařce pak ztropil hroznou scénu v nemocnici, poté v jejím bytě rozmlátil kuchyňské vybavení a škrtil ji.
Obvykle mu to šlo snáz. Ale z jeho pamětí plyne, že si užíval obojí: ženy i tyhle výstupy.
Kde se vzali démoni
Za jeho excesy bylo zřejmě velmi tvrdé dětství. Kinski se vlastně jmenoval Klaus Nakszynki a narodil se roku 1926 v rodině lékárníka v Sopotech u Gdaňsku, tehdejším Danzigu. Rodině se dařilo bídně, a tak se o pět let později přestěhovala do Berlína, kde to nebylo o mnoho lepší, protože zuřila hospodářská krize.
"Nejvrcholnějším herectvím je zničit se." Klaus Kinski
Jsem na ni hrdá, že našla tu sílu, uvedla po prohlášení své sestry Poly herečka Nastassja Kinská.
Otec nakonec rodinu opustil a matka nemohla čtyři děti uživit. Jednou je vystěhovali z bytu, protože si sousedé stěžovali, že je ruší její šicí stroj, na němž pracovala dnem i nocí. Reakcí zoufalé ženy byl pokus o sebevraždu. Malý Klaus se snažil uživit na ulici, takže vedl drsný život: přivydělával si jako čistič bot, poslíček i omývač mrtvol. Občas taky kradl.
Vystudoval však gymnázium a v roce 1943 byl odveden k výsadkářům. To bylo štěstí, protože Hitler je jako elitní útvary, které na začátku války utrpěly těžké ztráty, držel stranou. Vojín Nakszynki zasáhl do boje až na podzim 1944 v Holandsku, ale jen na jediný den. Sám tvrdil, že úmyslně přeběhl, ale podle oficiálních pramenů byl zraněn a dostal se do zajateckého tábora v Británii.
Nudící se zajatci tam hráli divadlo. A válečný zajatec Nakszynski tam zjistil, že má zřejmě talent.
Po návratu si změnil jméno na Kinski a dal se do hraní doopravdy.
Ale jeho démoni v něm rostli.
Dcera: Jsem ráda, že je mrtvý
Nejenže se léčil u psychiatrů, v 50. letech se dvakrát pokusil o sebevraždu. Příznačné je, že jediný scénář, který napsal a který byl objeven po jeho smrti, je o sériovém vrahovi řádícím v dívčí škole.
Na druhé straně: bez svých vnitřních démonů by nebyl tak úžasným hercem, jakým byl.
Ale zaplatil za to těžce. A jeho rodiny ještě víc. Byl čtyřikrát ženatý. A ze tří dětí mu na pohřeb přijel jen syn z předposledního manželství. Co o něm řekla nejstarší dcera Pola, už víme: zneužíval ji od pěti let a tvrdil jí, že takhle to dělají všichni tatínkové se svými dcerami. "Choval se doma stejně jako ve filmu," řekla Pola.
A mladší Nastassja, o kterou se údajně také pokoušel, nedávno prohlásila: "Pro mě to nebyl otec. Devětadevadesát procent času, kdy jsem s ním byla, jsem z něj měla strach. Byl tak nepředvídatelný, že rodina žila v neustálé hrůze."
A na otázku, co by mu řekla, kdyby byl naživu, když teď ví, co provedl její starší sestře, odpověděla: "Udělala bych vše, abych ho dostala za mříže. Jsem ráda, že už není mezi živými."
K tomu už není, co dodat.
Dlouhý seznam společnicNěco snad dopovědět přece jen lze: částečný seznam jeho údajných milenek v pořadí, jak je Kinski uvedl ve svém životopise Vše, co potřebuji, je láska. Kdosi tenhle výpisek z četby uložil na internetu: Inge, jeho sestra. |
