Toro, vozíte s sebou v kufru bibli?
Ne, to nemusím, mám přece svůj iPhone a v něm i tu bibli.
Ptám se proto, že jste se ocitla v jedné z nejméně religiózních zemí světa. Čtenáře bude určitě zajímat, jak důležitá je pro vás víra a příslušnost k mormonské církvi?
Moje rodiče byli v Austrálii vychováni jako katolíci. Později se ale i díky přátelům přidali právě k Církvi Ježíše Krista svatých posledních dní. A já jsem se do ní narodila a byla v ní vychována. Vyhovuje mi to, nechtěla bych to jinak.
Alkohol mě neláká
Jak to v takové mormonské rodině chodí?
Líbí se mi, že rodina je pro nás nadevše. Znamená pro všechny strašně moc. Když to aspoň trochu jde, snažíme se jednou týdně (bývá to v pondělí) sejít se večer u jednoho stolu. Základní principy víry jsou přitom stejné, jako u jiných křesťanských církví. Jen naše hodnoty a morální zásady jsou asi přísnější. Toho si také ostatní lidé nejvíce všímají. Žádný alkohol, ale ani káva nebo čaj, nikdy žádné drogy, nikdy sex před tím, než uzavřete manželství.
Nikdy? Nikdy jste ani nezapochybovala, že by to mohlo být jinak? Nikdy jste si třeba neřekla, teď bych si dala panáka vodky?
Mám být upřímná?
Jistě.
Tak dobře. Víte, nikdy mne to nelákalo, netáhlo. A nikdy jsem to také nezkusila. Možná jsem měla jen velké štěstí, ale tak to prostě bylo a je. Nikdy jsem v nějakém případném experimentu neviděla smysl. Přitom si uvědomuji, že k různým kulturám třeba pití piva nebo vína patří. Ale mě to netrápí, jsem prostě takhle vychovaná. Jdu s partou do baru, piju tam svou sodu, pobavím se a moc ráda si zatančím. A to je vše. V noci přijedu autem domů a ráno vstanu s čistou hlavou.
Zažil jsem možná něco trošku podobného, když jsem jako teenager závodně sportoval. Okolí na mě tlačilo, abych se napil. Někdy nebylo snadné odolat.
Samozřejmě, tohle přemlouvání jsem také zažila, ale musím říci, že dnes už mě všichni kolem naprosto respektují. Jsem vlastně šťastná, že alkohol není součástí mého života. Vystačím si se sklenicí vody. Ani si neumím představit, jak někteří lidé vlastně žijí, když se ráno probudí a bolí je z pití hlava, není jim dobře.
Surfing k Austrálii patří automaticky
Ještě jedna věc bude našim čtenářům vrtat v hlavě. Jak je možné, že se Australanka stane vynikající snowboardistkou a ne surfařkou?
Tak pozor, surf miluju, patří k naší kultuře a umím to na něm docela dobře. Ale vyrůstala jsem v malém městečku Cooma na úpatí Snow Mountains v Austrálii, kde jsem se velmi brzy naučila i lyžovat. Je to tam hodinu a půl k moři a hodinu a půl na sjezdovky. Takže zimu, tedy vaše léto, jsem tam trávila lyžováním a léto zase surfováním u moře. Docela fajn místo.
A co tedy bylo první? Lyže, snowboard, nebo surf?
Asi ve dvou letech jsem se poprvé postavila na lyže a už jako školačka jsem na nich začala závodit. Bylo mi jedenáct, když jsem poprvé zkusila snowboard. A někdy mezi tím jsem to samozřejmě zkoušela i na surfu.
Jak se stalo, že jste přeskočila z lyží na snowboard?
Byla to tehdy nějaká velmi špatná sezona, málo sněhu. Brácha chtěl zkusit snowboard, aby zachránil školní tým, z něhož vypadl zraněný kluk. A tehdy jsem přišla za mamkou, jestli si to můžu zkusit taky. Dostala jsem pár lekcí a už jsem u toho zůstala.
Co se vám na snowboardu líbilo?
Do té doby jsem jezdila jen na lyžích a navíc závodně. Nikdy jsem nezažila ten krásný pocit jezdit si jen tak v prašanu, zkoušet triky... Se snowbardem se to najednou stalo.
Dá se lyžování a snowboardování v Austrálii přirovnat k Alpám?
Nedá, je to tam mnohem menší, možná jako u vás?
To hned zjistíme. Kolik vleků je ve vašem největším středisku a jak dlouhá je nejdelší sjezdovka?
Myslím, že takový Perisher má skoro 50 vleků, včetně těch malých. A nejdelší trať měří asi tři kilometry.
To máte lepší než my. Jezdí na lyžích a na snowboardu hodně Australanů?
Ano i ne, je to těžké říci. Hodně lidí z mé oblasti rádo lyžuje, ale třeba ve škole v městečku Cooma bylo mnoho dětí, které na lyžích nikdy nestály. Na druhé straně přijíždí do hor lyžovat například hodně lidí ze Sydney.
S vámi dělali první krůčky na lyžích rodiče?
Ano, hlavně můj otec. Byl lyžař, naučil to matku, a pak i mne. Rodiče se přestěhovali na venkov ze Sydney. Otec vlastnil v Cooma nějaké pozemky a jednou se rozhodli, že se tam odstěhují. Myslím, že chtěli prostě odejít z města, být víc v přírodě. Otcovi rodiče byli farmáři a on se k tomu vlastně vrátil. Později sice farmu prodal, ale na venkově jsme už zůstali. Matka je nyní zdravotní sestra a otec pracuje jako vrtař. Dělá vrty pro pitnou vodu. V celé oblasti je totiž strašně málo vody.
Se zlatou přišla úleva
Kdo byl vaším prvním sportovním vzorem?
Asi má sestra Rowena, která závodila za australský národní tým na lyžích. Byla docela dobrá, na olympijských hrách v Salt Lake City v roce 2002 skončila v kombinaci do 25. místa. Začala jsem hodně jezdit, závodit, relativně rychle jsem našla i sponzory a bylo to. Na první velké profesionální závody jsem odjížděla den před svými čtrnáctými narozeninami. Bylo to úžasné, poprvé jsem třeba letěla letadlem. Až do Kanady.
Má nebo měla Austrálie ještě nějaké další zimní sportovní celebrity?
Moc se to neví, ale my už jsme pár dobrých zimních sportovců měli. Dokonce i olympijského vítěze Stevena Bradburyho, který získal zlatou olympijskou medaili v short tracku v Salt Lake City. Vyhrál sice díky tomu, že všichni jeho soupeři před cílem spadli, ale prostě tu medaili má.
Jaká byla cesta k vaší zlaté medaili ve Vancouveru? Pokud vím, bylo to jak na houpačce, byla jste před tím trochu zraněná.
Před Vancouverem jsem se při tréninku třikrát pořádně bacila do hlavy. Ale nebrala jsem to jako nějaké zlé znamení. To se prostě stává každému z nás. Musíte to překonat, člověk si z toho nesmí nic dělat.
Jak jste si pak užívala vítězství?
Budete se možná divit, mnohem víc jsem prožívala to, že jsem se stala vlajkonoškou australské výpravy. Nikdy na ten okamžik, kdy jsem nesla vlajku, nezapomenu. Nikdy před tím jsem nebyla tak nervózní.
Ani při závodech?
Ne, ty prostě beru jako něco, co dělám a umím. Ale tohle bylo jiné. Měli jsme na sobě uniformy, velké boty a já nesla tu obrovskou vlajku. Všechno to na mne bylo velké a já se bála, abych vlajku neupustila.
A pak přišlo zlato...
Nejdřív to byla hlavně velká úleva. Závod byl totiž docela dramatický. V prvním kole jsem spadla a nevypadalo to se mnou moc dobře. Tak jsem si řekla, buď to dokážeš, nebo tady umřeš. A proto nejdříve převládl pocit, že už mám klid, že se to podařilo, že jsem dokázala to, o čem všichni čtyři roky mluvili. Až později přišlo naprosté nadšení.
Co bude dál, jaké jsou vaše další cíle?
Tuto sezonu chci trochu přibrzdit, odpočinout si. Chci jezdit na snowboardu i jen tak, v terénu, v prašanu. Chci zkusit i snowmobile a také natočit z ježdění nějaké filmy.
Chci mít velkou rodinu, zatím se ale s manželem moc nevidíme
Jak vlastně závodíte a trénujete? Díky tomu, že jste z Austrálie, máte možnost trénovat po celý rok.
Dám si klidně měsíc pauzu. Ale ta je pak stejně vyplněna zase nějakým focením pro katalogy, prací pro sponzory atd. Ale je pravda, že každý rok vlastně jezdím na obou polokoulích. Je to tak trochu nonstop.
Studujete?
Zatím ne. Mám za sebou individuální studium na střední škole a teď se naplno věnuji sportu. Ale časem chci zase začít studovat.
Už víte, co to bude?
Budu upřímná, zatím nevím. Nemám moc čas o tom přemýšlet. Určitě bych ale chtěla studovat něco kreativního. Možná komunikaci, design, komentování pro televizi. Ale možná dopadne všechno úplně jinak, třeba budu maminkou a budu se starat o děti.
Máte podle všeho k rodině silný vztah. Jste z velké rodiny, z pěti dětí. Jaké to bylo?
Hektické. Jsme všichni velmi rozdílní a přitom zároveň hodně podobní, proto docházelo a dochází občas i na střety. Když jsme byli všichni spolu, zažili jsme krásné okamžiky, občas to ale bylo i hodně rušné.
Kdo se o vás stará, když jste na cestách?
Můj starší bratr. Posledních pět let se mnou hodně jezdil a fungoval i jako trenér.
Od léta ale máte novou oporu v manželovi.
Je to Američan, také jezdí na snowboardu, ale nezávodí. Žijeme spolu v Utahu, v Salt Lake City.
Cestuje s vámi po závodech?
Moc ne, není to snadné. Nevidíme se moc často. Teď spolu budeme na Vánoce, ale jinak má každý svou práci. Já závodím, on dělá filmy, filmuje freeriding. Chci s ním být víc a víc trénovat a prožívat freeride. Uvidíme.
Kdybyste nejezdila na snowboardu, čím byste chtěla být?
Automobilovým závodníkem. Nebo třeba také květinářkou. Mám v hlavě spoustu věcí.
Zmínila jste, že možná založíte rodinu...
Ano, určitě, jednou. Jsem z pěti dětí, já bych chtěla mít tak čtyři. Ale zatím nic neplánuji. Ještě nějaký čas budu závodit.
