Krátce po vítězství na světových hrách ve Vratislavi jste prohlásila, že jste „zamrzla“ a že vám síla úspěchu pořád nedochází. Teď už tajete?
Ano, emočně už jsem vcelku rozmrzlá. Rozmrzla jsem ve chvíli, kdy mi konečně došlo, že jsem nevyhrála jenom další zlatou placku, ale příležitost. Možnost, že tady můžu našemu malému sportu něco dát. Že ho můžu zviditelnit a posunout.
Myslíte, že se přehlíží?
Není moc vidět, nikdo se o něj nezajímá. Přitom tady máme mistry světa, třeba Alču Holou, Lucku Mlejnkovou nebo Martinu Fendrychovou. Jenže lidi o tom neví. Máme relativně malou členskou základnu, slabý zájem veřejnosti, z toho pak vyplývající nedostatek sponzorů. Teď se to třeba změní.
Za poslední dny jste rozdala víc rozhovorů než dobře mířených ran. Není úspěch trochu únavný?
Je. A je to hlavně obrovský nezvyk. Než se mi podařilo vyhrát světové hry ve Vratislavi, vzpomínám si tak na jeden dva rozhovory. Zlato jsem sbírala i předtím, ale to nikoho nezajímalo. Teď mám pocit, že se s médii roztrhl pytel. Nejsem na to zvyklá. Jsem taková malinká rybička, která je hozená do obrovskýho moře a plave mezi žraloky. Učím se v tom plavat. Plácám se.
V ringu vnímám jen soupeřku a trenérův hlas
Jste na vrcholu a často se vás ptají, jak jste začínala. Mě by spíš zajímalo, z jakého důvodu byste teď byla ochotná skončit?
Asi bych se musela úplně zdravotně zrakvit, abych nemohla pokračovat. Jinak asi nevím.
Slabé chvilky se vás tedy nedrží?
Možná spíš pocit vyhoření. Za těch šest let, co jedu v profi-soutěžích, mě to období přepadlo asi třikrát. Prý si tím musí projít každý. Chyběla mi motivace a nedocházelo mi, co mi to vlastně dává. „Proč to dělám?“ ptala jsem se sama sebe.
Co vám onen pocit pomohlo zlomit?
Pak jsem to uviděla na reprezentačních výjezdech. Ta ohromná soudržnost s českým týmem, s reprezentací, ti lidi tam. To mě strašně nakoplo. Začalo mi to dávat smysl. Trénuju proto, abych tam mohla jet s nimi.
Jak je pro vás důležitý vztah mezi trenérem a zápasnicí?
Pro mě je naprosto zásadní. Svého trenéra Lojzi Škeříka si hluboce vážím. A vím, že bez něj bych tohle nejspíš nikdy nedokázala. Dá se s ním diskutovat, řekne svůj názor, ale vždycky si poslechne i ten můj. A to není běžné. Já beru trenéra jako něco mezi partnerem a otcem. Je to pro mě nenahraditelný člověk.
Má trenér vždycky pravdu?
Měl by mít. Ale za svoji kariéru jsem už nějak osobnostně narostla, technicky i výkonnostně, a tak už si dovoluji s trenérem diskutovat. Dobře to asi není. Občas se mu stává, že mě musí krotit a brzdit. Přitom je to úžasný člověk, který umí a ví, jak se mnou pracovat. A dobře si uvědomuji, že jsem jeho nejsložitější svěřenec, aspoň co se týká práce s psychikou. Nemá to se mnou lehké. Jsem strašně ráda, že to se mnou vydržel na světové hry. A moc si přeji, aby to se mnou ještě nějakou dobu vydržel.
Pocit, který jí dává soutěžení za reprezentaci, soudržnost týmu, ji motivuje. A pomohl ji překonat i několik vyhoření.
Za deset let své kickboxerské kariéry, z toho pět let v fullcontactu, nasbírala bezpočet medailí.
Je to zlatá. Na světových hrách ve Vratislavi nenašla Sandra Mašková přemožitelku.
Dokážu si představit úlohu trenéra během přípravy, ale co při zápase? Do ringu za vás nejde.
To si jen myslíte. Lojza je perfektní kouč. Nastavuje taktiku, umí číst soupeřky, během zápasu mi říká, co mám dělat. Klidně si troufnu říct, že můj trenér dělá 50 procent mého výkonu. Moc dobře ví, jaké jsou moje slabiny a na co si mám dát pozor. Zná mě, ví, jaké techniky máme nachozené, radí mi. A co je neuvěřitelné, je vždycky hrozně klidnej. Nedovedu si představit, že by mě měl do zápasu vést někdo jiný.
Vy ho přes ochrannou helmu slyšíte?
Tam je slyšet skoro všechno. Ingoruju lidi, co fandí. Mám fokus na soupeřku a svého trenéra. Občas slyším i trenéra protivnice, ale hlava to vyselektuje. Podstatné je, že jiného než svého trenéra bych neslyšela. Už jsem si to párkrát vyzkoušela, za těch šest let jsem nastavená na jeho hlas. Nic jiného už nevnímám.
Co se vám honí hlavou před zápasem?
Před zápasem je velký prostor pro přemýšlení. Začnou vás napadat nejrůznější ptákoviny. Co když prohraju? Co když někoho zklamu? Co když si zase urvu palec a bude to bolet? To všechno se akumuluje v hlavě a během zápasu to má odezvu.
Jaké je řešení?
Snažím se s tím pracovat. Potom, co jsem začala laškovat s meditací a duševním rozvojem, se mi podařilo určitou část té psychické věci zvládnout.
A pak, v ringu? Počítáte rány, které dostanete?
Nikdy jsem je nepočítala. Jsou zápasy, kdy mám pocit, že nedostanu nic. Ale například ve fullcontactu počítám vlastní kopy. Těch musí být šest za kolo, jinak ztrácíte body za pasivitu. Jinak při zápase vnímám všechno zpomaleně, je to celé takové líné.
Jsou zlaté, za které bych se nechválila
Sandra MaškováNarodila se v roce 1988, je mistryní Evropy a vícenásobnou šampionkou České republiky v kickboxu, reprezentantkou České republiky v kickboxingu a trenérkou. Nově též drží zlatý titul ze světových her. „Kickbox jsem začala trénovat společně s jiu-jitsu v Tiger teamu v roce 2007. V roce 2009 jsem se začala specializovat na kickbox a od roku 2010 začala závodit v lightcontactu pod vedením Martina Zavorala. Od tohoto roku jsem také trenérem Tiger teamu. V roce 2012 jsem přešla z polokontaktních disciplín do plnokontaktu pod vedením trenéra státní reprezentace Aloise Škeříka, od této doby moje kariéra začala nabírat na obrátkách,“ shrnuje svůj sportovní život. |
Co pro vás znamená „být zápasníkem“?
Vůbec nevím, jak bych na to měla odpovědět. Nic to ve mě nevyvolává, opravdu. Spíš je pro mě důležité být součástí toho sportu, boxerské komunity. To „být zápasníkem“ asi znamená víc pro okolí než pro mě.
Berete i jiný kov než zlato?
Pro mě jiné umístění než první není. I druhé místo je vlastně prohra. Je to nejlepší umístění mezi poraženými. A já jsem nerada poražená. Ale nesoudím jen podle barvy medaile, odvíjí se to taky od výkonu v ringu. Jsou první místa, ze kterých si nic moc nedělám, protože vím, že ten zápas nebyl zase tak dobrý.
Takže byste některou svou zlatou klidně vrátila?
Myslím, že ne. Ale nejsem úplně spokojená s výkonem, za který jsem ji dostala. Zasloužím si všechny, ale ne vždycky bych se za ně plácala po rameni.
Znáte své soupeřky dopředu? Víte, s čím na vás nastoupí?
Nějaký přehled o soupeřkách mám, když jsem se s nimi už někdy v minulosti setkala. Ale pokud tam je soupeřka, kterou jmenovitě neznám, ani se o ni nestarám. Protože v mém případě je lepší nevědět, do čeho jdu. Jakmile ji začnu studovat a přemýšlet o ní, je v tom riziko, že to na mě uvalí nějaký stres. Jestli mě v zápasech něco limituje, pak je to moje hlava.
Holky jako já musejí jít v ringu dopředu
Dáváte u soupeřek na první dojem?
V nižších soutěžích se teoreticky dá usuzovat podle toho, v jakých značkách oblečení soupeř nastoupí. Dá se dedukovat, jestli se v ringu pohybuje déle. Podle tělesné konstituce se dá předpokládat, jakým směrem se zápas bude vyvíjet. Když se proti mně postaví nějaká hubená a vysoká, tak ta asi nebude mít sílu, tu prostě přelezu.
A taktická příprava?
Ta se hodně odráží podle tělesné konstituce zápasníka. Ti, kteří jsou šlachovití, mají taktiku spíš ústupovou, drží si odstup od soupeře. Ve většině případů. Údělem malých, tlustých, narvaných, jako jsem já, je jít dopředu, dostávat rány. Musí mít narvanou fyzičku, protože se nesmí zastavit.
Bojové sporty prý utváří charakter. Je to tak?
Rozhodně ho utváří lidi, mezi nimiž se pohybujete. Ti vás ovlivní hodně. Když přijdete mezi špatnou partu, zkazí vás. Kickbox jako takový člověka zoceluje. Fyzicky totiž bolí, a to se promítne i do psychiky. Budete odolnější. Jsou tu taky pravidla, která musíte dodržovat. Výsledkem je vnitřní disciplína, řád, systém. A z toho vyplývá progres osobnosti.
Kickbox dá zabrat.
Rány od Sandry Maškové bolí.
Patří do tohohle sportu hecování zápasníků přes média?
Myslíte trash-talk? Týká se to spíš sportů, které jsou víc vidět. Třeba boxu. Nějakým způsobem se to rozjíždí i u nás, ale mě se to netýká. Pro mě je to naprosto nesmyslná záležitost. Pořád je to jenom sport, má to být zábava. K tomu patří, že si po zápase se soupeřkou podáme ruku. Trash-talk jsou podle mě stupidní, ale chápu, že to lidí baví a fanoušky to hecuje.
Tatarák ano, párty spíš ne
Kickbox pro vás znamená intenzivní a časté tréninky, hlídání si váhy, práci na sobě. Máte vůbec prostor pro vlastní život?
Pro mě je tohle život. Tuto cestu jsem si vybrala. A říká se, že i cesta je cíl. Tím, co teď dělám, tím žiju. Dělám to ráda a baví mě to. Nedělám to, abych „pak někdy“ žila. Tohle je prostě můj život.
Co za těch deset let, kdy děláte kickbox, muselo jít na vedlejší kolej?
Rozhodně společenský život. Mám štěstí, že jsem se stačila vybouřit tak do osmnácti, takže tohle už jsem měla hotové, když jsem začala sportovat. A čím víc jsem sportu při studu přicházela na chuť, tím víc jsem se kamarádům vzdalovala. Spolužáci zjišťovali, že Maškovou na žádnou párty nedostanou. A když dostanou, stejně půjde v deset nebo v jedenáct domů a stejně nebude pít, protože ráno vstává na trénink. Ale nemám pocit, že bych o to nějak přišla. Když budu chtít, můžu si to vzít zpátky. Když si teď cvaknu panáka, hned naskočím.
Světová šampionka při dvou trénincích denně ještě ukázněně studuje? Jak to stíháte?
Studovala jsem vysokou školu tělesné výchovy a sportu Palestra. Tam jsem dokončila bakalářské studium v oboru sportovní kondiční specialista a potom jsem navázala na magisterský obor specialista na welnes. Kdybyste potřeboval vědět, kolik máte mít bublinek ve vířivce, stačí zavolat.
Výživě věnovala diplomovou práci, svou vlastní dietu si skládá podle svého. Různými styly se jen inspiruje.
Musí se k tomu ještě jednou vrátit a nemyslím to osobně: vy fakt nijak nehřešíte?
Jako drogy, alkohol a sex? Nic takového. Alkohol vůbec nepiju. Sex do zapovězené trojčlenky nepatří, ale chápete. Vyjma stravy opravdu nemám žádné velké ústřely. V jídle občas trochu hřeším, ale nedělám to často. Teď se chystám dát si tatarák. Takže občas mi to ujede, ale moje tělo se s tím porve. Pro mě je to otázka volby.
Opravdu se vám vyplatí být takhle přísná?
Když jsem přešla na alternativní model výživy, výrazně se mi posunul výkon. Podařilo se mi zredukovat váhu o celou kategorii níž. A cítím na sobě i jiné benefity. Nebývám vůbec nemocná. Takže když někam jedeme na soustředění, všichni už vědí, že Mašková si škrtá normální stravu a bere si jenom to svoje ovoce a zeleninu. Ale protože pak podávám výkony, nikomu to už nepřijde zvláštní.
Ještě to zkusím. Máme teď horké dny, co si zajít na zmrzlinu?
Bude to pro mě chuťový orgasmus. To rozhodně. Ale teď jsem v tréninkové přípravě a vím, že by mě to zatížilo. Dost dlouho jsem se mořila s tím, abych dosáhla na svou váhovou kategorii, a nechci se do těch drobných gastronomických radostí pouštět moc ve velkém. Svoje cheat days si plánuji předem, a radši na víkendy.
Míří do kleceOdloží boxerky a navleče si krátké rukavice. Svou MMA premiéru bude mít Sandra Mašková na prestižním večeru XFN 6, který se koná 7. prosince 2017 v pražské O2 areně. Hlavními hvězdami akce budou legenda českého MMA Petr „Píjno“ Ondruš, který nastoupí do posledního zápasu své kariéry, a Karlos Vémola. V zápase, který je pro mnohé nejočekávanějším soubojem zdejšího MMA posledních deseti let, se utkají o pás pro šampiona těžké váhy. |
Stravujete se alternativně. Co soudíte o mediálně vděčných zápasech vegetariánů a masožravců?
Mám státnice z výživy a diplomku jsem psala právě na alternativní stravovací styly. Pojmenovala jsem ji „Lovci versus sběrači“. Sama se různými směry, od paleo diet, raw, vitariánství přes dělenou stravu až po diety podle krevních skupin, jen inspiruji. Beru si z toho jen to, co se mi hodí.
Vy si svou dietu šijete na míru, ale jiní si slepě jdou jednou prošlapanou stopou...
Myslím si, že všechno, co je fanaticky vyhrocené do jednoho směru, není úplně dobře. Opravdu záleží, co komu vyhovuje a jak se potom cítí. Kdybych nemilovala maso, byla bych schopná se přiklonit k raw stravě. Ale pořád by to mělo by být rozumně vyvážené. Dieta je časově omezená, proto není nikdy úplně v pořádku. Podstatnější je životní styl, a ten by měl být stálý.
Partner mě musí umět zkrotit, z ringu jsem dominantní
Vaše desetiletá kickboxerská kariéra, vaše kontrola nad životním stylem, to je jeden velký úspěch. Je nějaká oblast, kde se vám nedaří?
Asi jsem bordelář, doma to u mě vypadá jako po výbuchu. Ale jinak si myslím, že nemám žádné oblasti, kde bych vyloženě prohrávala nebo se cítila nějak neúspěšná. Například dobře vařím. Aspoň to říká můj přítel.
Je taky od fochu, kickboxer?
Dokážete si ke mně představit někoho, kdo by nebyl? To by musela být teda hodně psychicky odolná protiváha. Já vedle sebe potřebuju partnera, který mě zkrotí. Prostě zkrocení zlé ženy. Mám v sobě notnou dávku dominance, podpořenou tím, že jsem trenér kickboxu. Pro mě není problém říct metrákovému chlapovi: „Nečum a udělej devadesát kliků!“ Přitom se toužím submisivně schoulit do mužné náruče. Takže co se týče výběru potenciálního partnera, mám hodně zúžený prostor. Nejsem zrovna snadný kousek, proto si svého přítele tak považuju.
Co tedy soudíte o současných mladých mužích?
Myslím, že mladým klukům chybí vojna a současná výchova je až příliš protektivní. A že to nečiní dobrotu. Kdyby za sebou měli vojnu, byli by psychicky odolnější, tvrdší. A možná by pak někteří byli i opravdoví chlapi. To je teď nedostatkové zboží. Ale přiznávám, já mám pohled boxerky, takže asi na takové soudy nejsem dost kompetentní. Ono to celé asi nebude jen záležitost mužských. Ženská potřebuje mít pocit bezpečí, mít se na koho spolehnout. A to je něco, čeho se dnes nedostává.
