Prérie tone v tmách, ale nahoře na nebeských pastvinách září záplava hvězd. Chlad se vkrádá do týpí, oheň pomalu dohasíná a uhlíky rudě osvětlují dvě tváře. Jednu velkou, zbrázděnou vráskami vyrytými radostmi a smutky, a druhou ještě hladkou, nepoznamenanou věkem, s velkýma očima upřenýma na starce z kmene Čerokí, který vypráví svému vnukovi legendu o lidech: „V mé duši zuří zápas. Strašný lítý boj mezi dvěma vlky. První je zlý – je to vlk závisti, nenávisti, vzteku, žárlivosti, sobectví, neurvalosti, sebelítosti, prolhanosti, falše a namyšlenosti. Druhý je dobrý. Je to zvíře lásky, radosti, klidu, naděje, vyrovnanosti, laskavosti, štědrosti, věrnosti, důvěry a soucitu.“ „Máš strašný život, dědečku.“ „Nemám. Stejný zápas probíhá i uvnitř tebe a v nitru každého člověka.“ „A který vlk vyhraje?“ „Ten, kterého víc krmíš.“
Tahle indiánská legenda o tom, že se v nás perou dva vlci a že vždycky záleží na tom, který má navrch, je asi o nás všech. Živíme je skutečně my?
Ano, živíme. Úplně jiná tradice, židovsko-křesťanská, říká totéž, ve smyslu, že pokud nebudeš jednat správně, usadí se u brány tvého srdce hřích, k tobě se bude chtít přimknout, ale ty ho musíš ovládnout! Tu čerokíjskou legendu znám, a vždycky, když čtu v knize Genesis tohle varování Kainovi, na to myslím, hřích jako divoké zvíře, které číhá u veřejí duše, které je potřeba ovládnout!
Dítě potřebuje slyšet ty pohádky, ve kterých bojuje čisté dobro proti čistému zlu, chrabrý, urostlý a šlechetný princ proti zlému čaroději, spanilá, skromná a laskavá princezna proti ošklivé a zlé ježibabě.
