Loňskou Nobelovu cenu v oboru fyziologie a medicíny získal švédský genetik Svante Pääbo a získal ji mimo jiné za výzkum DNA neandertálců. Kromě jiného přišel s informací, že lidé žijící v našich podmínkách v sobě mají kousek neandertálce, a ti jsou tedy vlastně tak trochu našimi předky…
Našimi přímými předky byli archaičtí lidé Homo sapiens, kteří v několika migračních vlnách během posledních asi 100 tisíc let opustili Afriku, odkud se postupně rozšířili do celého světa (v Izraeli a Řecku byly nalezeny fosilie Homo sapiens staré 177 až 210 tisíc let, pocházející nejspíš z prvních neúspěšných pokusů našich prapředků usídlit se mimo Afriku, pozn. red.). Tam se setkávali s místními populacemi neandertálců a křížili se s nimi. A nejen s neandertálci. Analýzou mimořádně dobře zachovalé genetické informace z Denisovské jeskyně (na úpatí sibiřského pohoří Altaj v Rusku, pozn. red.) byli objeveni denisované – typičtí obyvatelé Asie, kteří jsou další vývojovou větví blízce příbuznou neandertálcům. Lidé žijící v Evropě, Asii a Americe tak v sobě mají kromě svých „afrických“ genů navíc i část genetické informace po neandertálcích a v Asii a Americe k tomu musíme připočíst i geny denisovanů.
Množství genetické informace získané od neandertálců kolísá u nás Evropanů mezi 1 až 3 % z celkového množství devíti miliard písmenek genomu, jež tvoří naši genetickou výbavu. Každý z nás v sobě má z neandertálce něco trošku jiného, každý z nás tak po nich mohl zdědit nějakou jinou dispozici či schopnost.
Naši předci přeživší středověké pandemie moru obohatili naši genetickou výbavu o mutaci genu CCR5. Ta zcela překvapivě způsobuje odolnost vůči viru HIV a ještě překvapivěji je spojena s fenoménem toho, že lidé s touto mutací mají i vyšší IQ a lepší paměť.
