Můžete si po letech, co děláte b-boying, troufnout teď přede mnou skočit na zem a udělat nějaký trik, nebo se musíte nejdřív připravit, protáhnout?
Tohle se stává často. Miluju, když se někde strhne jam, takže do toho jdu a začnu tancovat. Nemůžeš se nejdřív někde v koutku protáhnout a pak si skočit na plac, když je po všem. Naštěstí, když tělo dělá něco delší dobu, zvykne si a není to pro něj problém. Jak jsem však starší, dokážu už přemýšlet a vím, jak se k tělu chovat. Vím, co od něj čekat, co dělat můžu a co ne. Taky se nemůžu do všeho vrhat bezhlavě, protože se b-boyingem živím, a kdyby se mi něco stalo, je to průšvih.
Break je docela náročný tanec, točit se v jednom kuse na hlavě taky není zrovna zdravé. Musíte svoje tělo nějak regenerovat?
Rozhodně jo. Kromě tancování se snažím co nejvíc cvičit a vždycky po fitku si zalezu do sauny nebo do vířivky a strávím tam klidně hodinu a půl. Když si dám při cvičení do těla, nemůžu si dovolit probudit se druhý den úplně rozbitej. Musím fungovat, mám tréninky, učím děti. Svaly se musejí uvolnit, jinak se přetáhnou. U mě trvá klidně i dva měsíce, než se dají zase do kupy, protože si nemůžu dovolit odpočívat. Od doby, kdy chodím do wellness, se cítím daleko líp a uvolněnější, už nejsem tak často zraněný.
Co když se nějaký průšvih fakt stane?
Když si něco doopravdy natáhnu nebo cítím, že něco nefunguje správně a mohl by z toho být větší problém, zajdu na fyzioterapii. Taky miluju alternativní léčbu reiki, věřím, že funguje, i když je občas docela drsná. Opravdoví reiki odborníci dokážou pomoci, myslím, mnohem líp než doktoři. Zkouším toho ale víc. Nejlepší je, když si člověk může vybrat, který směr léčby mu nejvíc vyhovuje. Nechci ale nikoho děsit, znám spoustu tanečníků, kterým se nikdy nic nestalo.
Čím to bylo způsobeno, kromě vaší výšky, že jste prošel tolika zraněními?
Když jsem se před dvanácti lety začal o b-boying zajímat, nebyl tu nikdo, kdo by ho učil. Všechno jsem okoukával z VHS kazet a neměl nikoho, kdo by mi říkal, jak se který trik dělá. Strašně mě to bolelo, měl jsem neustále modřiny po celém těle. To mě mrzí. Já bych bývak upřímně chtěl, aby mě někdo naučil, jak se co dělá. Klidně bych chtěl i teď člověka, který by nade mnou stál a dupal na mě. Ani v tuhle chvíli tu ale není nikdo, kdo by si to mohl dovolit.
SlovníčekB-boying: Akrobatické bezkontaktní tancování, v Česku známé jako break dance. Je součástí hip-hopové kultury. |
Děláte kromě tancování a protahování ještě něco, abyste se udržel fit při takovém zápřahu?
Nestíhám toho úplně moc, protože tři hodiny denně učím a mám i vlastní tréninky a vystoupení. Alekaždý týden si jdu zaplavat, dřív jsem plaval závodně. Hezky se u toho uvolním a protáhnu se jinak než na souši. Co nejvíc taky chodím do fitka, kam mám díky sponzorům vstup zdarma, používám i bosu nebo powerball a aktivuju si a stabilizuju vnitřní svalový systém. Člověk nesmí být línej a občas musí nudu při cvičení přežít, aby všechno drželo při sobě. Teď bych chtěl zkusit crossfit, který mi přijde, že je tak různorodý, že by se mohl s b-boyingem naprosto ideálně doplňovat.
Může b-boying dělat úplně kdokoli, nebo by měl mít fyzickou výbavu?
Breakovat může úplně každý. Důležité je, aby člověk k pohybu přistupoval komplexně, měl od všeho něco a uměl to prolínat. K b-boyingu stačí hlavně chuť a nebát se toho, že se člověk omlátí o zem. Určitě je to snazší pro mladé lidi, protože se jim lépe hojí a regeneruje tělo, ale začít s breakem jde i ve třiceti. Je určitě výhoda být pohybově nadaný a mít zkušenosti s tancováním. Nejde se zvednout po dvaceti letech od počítače a říct si, že se jdu točit na hlavě. Já znám i chlapy, kterým je padesát let a dokážou svoje tělo vyprovokovat ho k super trikům.
Doporučil byste b-boying někomu, kdo se chce hýbat a udržet se v kondici?
Určitě. Je to tak komplexní pohyb těla, že to může být dobré pro lidi, co se chtějí udržet v kondici. Akorát lidé musí brát pořád jako umění a ne jen jako sport a makačku. Musíš mít taky rád hudbu. Člověk se skrz tanec naučí tělo uvolnit, ale zároveň je to fyzicky náročné. Ani já jsem nikdy moc neposiloval, ale tělo mám vyrýsované, a to jen díky breaku.
Jak moc je pro vás b-boying umění a jak moc sport?
Určitě je to pro mě umění, ale je tam fyzická náročnost, takže by člověk měl k tělu přistupovat jako sportovec. Pečovat o něj. Pokud breakuješ každý den a zároveň se chováš nezodpovědně jako umělec a paříš každý den od rána až do noci, tělo rozhodně nefunguje tak, jak by mělo. Taky jsem to jako mladej člověk zažil, ale kdybych to měl podobně vést dneska, myslím, že se brzo zhroutím.
Jak jde tohle tvrzení dohromady se všemi parties, které se s battly a b-boyingem pojí?
No, to je prostě hip-hop. Patří to k tomu. Když vím, že mě čeká spousta důležitých akcí, na párty sice jdu, ale nepiju. Dám si třeba nealkoholický pivo. Nechtěl bych si battle zkazit jen proto, že jsem zapařil. Ale jsem člověk, jsem mladej a tyhle akce mám rád. Takže teď přes léto jsem taky potřeboval vypnout, uvolnit se, dát si panáka a pár akcí si užít. Nechci o sobě tvrdit, že trávím večery s knížkou.
Honza PentifullČtyřiadvacetiletý tanečník se b-boyingu věnuje od 12 let, posledních šest let se jím i živí. Působí jako lektor pod vlastní značkou Prague Breakin School. Pro dětské tanečníky pořádá i battly. Sám se účastní prestižních battlů mezi českou a slovenskou špičkou. Jeho největším úspěchem bylo umístění v top osmi tanečnících na prestižní soutěži UK B-Boy Championships, kam se dostal jako jediný Čech v historii. Po divadelních prázdninách se na jeho breakové kousky můžete zajít podívat do Státní opery na operu Macbeth, kde tancuje ještě se dvěma členy své Pentifull Crew. |
Po prostředí nejrůznějších klubů jste se teď octnul také na prknech, která znamenají svět, ve Státní opeře. Dokážete se v takovém prostředí náležitě uvolnit?
To mi nedělalo žádný problém, tancoval jsem už na opravdu spoustě míst, kde bylo i více lidí než v divadle, takže bylo vše v pohodě. Nový byl duch, který je v divadle jiný než kdekoliv jinde, takže to byla novinka. Ale přesně na to a na spolupráci velkého kolektivu jsem se těšil. Když se odjela první generálka, věděl jsem, ze mě to baví a že si to budu i nadále užívat a snažit se stále zlepšovat i v tom lehkém hraní. Jediný stres byl možná z povrchu, přeci jen podium divadla stojí už hodně dlouho a hrálo se na něm nespočet her. Takže se tam najde i dost hřebíků v podlaze a vyhýbat se jim při točkách je docela výzva.
Má pro vás i nějaký širší význam, že vystupujete pod Národním divadlem?
Hrozně si toho vážím. Má to pro mě největší váhu, i když to není úplně můj svět. Jsem z toho absolutně nadšený a bude se mi to hodit i jako profesní zkušenost. Asi bych se nechtěl tímto směrem v budoucnu vydat, ale zkušenost je to skvělá.
Jak je možné, že se do klasické Verdiho opery dostal b-boying?
Je to opravdu zajímavé propojení b-boyingu s vážnou hudbou. Většinou, když se někde použijí moderní nebo akrobatické prvky, je to v muzikálu. Činoherní režisér Martin Čičvák k té opeře přistoupil jinak, rozhodl se klasický tanec nahradit b-boyingem a dal nám úplnou svobodu. Díky tomu je každé představení trochu jiné. My se s mými dvěma tanečníky z Pentifull Crew, kteří v opeře taky tancují, samozřejmě držíme konceptu, ale jinak si vymýšlíme vždy něco nového, což mě na tancování baví úplně nejvíc. Z divadla nás oslovili přes známého tři dny před první zkouškou, a protože okolo b-boyingu nikdo nemá moc rád plánování, vyhovovalo nám, jaká to byla rychlovka. Trénovali jsme asi měsíc, měsíc jsme představení hráli a teď s ním přicházíme znovu po divadelních prázdninách.
Nesvazuje vás při tanci v opeře kostým? Přeci jen jste asi zvyklý na trochu volnější styl, ne?
Kostýmy jsou úplně v pohodě, máme je přizpůsobené a určitě se v nich necítím trapně. Máme tepláky ze ZARY, pak kotníkové boty, takové jazzovky, a šaškovské čepičky. Všechno je černobílé, má to pořád takový ten deep nádech a není to pro nás až příliš veselé.
Kde berete pro tancování inspiraci, ať už se jedná o Macbetha, nebo o battle?
Upřímně jsem teď ve fázi, kdy spíš rozvíjím to, co už umím. Snažím se pilovat přechody a propojení jednotlivých triků a okořenit je. Chci, aby moje tancování vypadalo spontánněji, ne tak naučeně. Hodně jsem se teď soustředil na svojí mysl, aby mě tancování pořád tak bavilo. Měl jsem náročnější období a musel jsem si na chvíli dát voraz. Zjistil jsem, že kromě cestování a výuky dětí je pro mě největší inspirací netancovat. Trávit čas taky v jiném prostředí, než je moje crew a battly. Po dvou týdnech, kdy jsem se tance ani nedotkl, teď ale cítím, že je čas zavřít se do tělocvičny a učit se nové těžké věci. Vím, že kvůli mé výšce mi některé půjdou opravdu těžko, ale je to výzva. Těším se, že zase překonám sám sebe a svoje fyzično.
