V písku uprostřed arény proti sobě stojí dva černí giganti. Ověšeni amulety a talismany, s pletí lesknoucí se od oleje. S muskulaturami obrů. Ty plece! Ty titánské ruce, široká stehna, masivní zadnice. Kolem duní bubny, atmosféra je frenetická, extatická. Na okrajích kolbiště vše pozorně sledují „marabouti“, duchovní vůdci, kteří bojovníky duelem i tréninky provázejí.
Je to mix zápasu a „bare knuckle boxing“, boxu bez rukavic. Senegalský zápas, Lutte Senegalaise nebo též Laamb, je tamním národním sportem. Nejlepší zápasníci inkasují za souboj statisíce dolarů. Je to však mnohem víc než sport. Je to sociální kronika Senegalu a jeho sociální žebřík.
Z pohřebišť do arén
Počátky senegalského zápasu se datují minimálně do čtrnáctého století, odkud máme záznamy o nejstarším zápasníkovi jménem Boukar Djillakh Faye. Sport patří do rodiny západoafrického tradičního zápasu, je v ní ovšem jedinou odnoží, která dovoluje údery pěstí.
Byl součástí příprav na válku především etnonáboženské skupiny Serer, poté nástrojem mírového soutěžení mezi vesnicemi na konci období sklizně. Po měsících tvrdé dřiny mladí muži poměřovali sílu, odvahu, chytrost i taktiku, aby si vydobyli respekt, ale též pozornost případné manželky. Souboje se konaly, aby vzdaly hold místním vůdcům, hrály roli iniciačních obřadů, konaly se i na místech, kde byli pohřbeni památní předci.
Nejprve venkovský sport se postupně propracoval do měst, i skrze francouzskou kolonizaci. Na konci devatenáctého století se stává fenoménem a díky třem šampionům, jimiž byli Médoune Khoulé, Sanor Dieng a Diéry Sadio, dobývá Dakar. Ve dvacátých letech minulého století udělal obří krok ke komercializaci wrestlingu francouzský provozovatel kin Maurice Jacquin, diváci museli začít platit a ze vstupného se rozdávaly odměny zápasníkům. Z přeplněných kin se turnaje přenesly na prázdná prostranství, parkoviště, nakonec na stadiony.
Neznámé sporty: florentský fotbal spojuje MMA, fotbal a ragby Brutálnější a násilnější verzi fotbalu na světě nenajdete. Florentský fotbal má kořeny i v tréninku gladiátorů a v dnešní době fascinuje ještě více než dříve. |
V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století však komercionalizovaný tradiční bojový sport nachází přemožitele. Dostává se do stínu fotbalu. Je vedlejší atrakcí pro „ty, kdo nechodili do francouzských škol“, jak vývoj popsal s odkazem na třídní strukturu senegalské společnosti zděděnou po kolonizačním období Alioune Sarr, prezident Senegalské wrestlingové asociace, serveru CNN.
Zůstat při tom však nemělo. Vše změnil wrestlingový kolos Mouhamed Ndao, přezdívaný Tyson, ze školy Mbolo na dakarském předměstí Pikine. Opravdový obr, jeden metr osmadevadesát centimetrů vysoký, sto třicet kilogramů těžký. Ztělesnění senegalské mužnosti a síly. Tamní turnaje neochvějně ovládal od roku 1995 do roku 2002, shrnuje server AfroCulture. Byl prvním zápasníkem, který si za jediný zápas vydělal 200 tisíc dolarů.
Změnil pohled na svou disciplínu. „Předtím byl jediným, kdo na turnajích vydělal, promotér. Wrestling byl považovaný za sport nevzdělaných a venkovských kluků. Tyson to vše změnil, protože přinesl marketing, vlasový styling, a tak dále,“ popsal změnu pro The Guardian sám Tyson, který o sobě mluví ve třetí osobě.
Největší hvězdy dnes bojují ve dvacetitisícové aréně, kterou speciálně pro senegalský wrestling postavily čínské finance. Stála 49 milionů eur a podle serveru United World Wrestling ji před dvěma lety otvíral senegalský prezident Macky Sall a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching.
„Baku“: povím vám něco o sobě
O všechny původní prvky však wrestling komerce a prezentace jeho celebrit v bulváru nepřipravila. Dakarský zápasník Abdoulaye Sy tak začíná, jak popisuje magazín National Geographic, svůj tréninkový den v šest ráno modlitbou a tím, že si hlavu pokropí „zázračnou“ tekutinou, kterou mu předepsal jeho „marabout“. A večer vloží do lahve s vodou papírky s útržky Koránu, aby si mix poté opět vylil na tělo.
Samotné zápasy začínají vystoupením zvaným „baku“. Epickou řečí, v níž zápasník vychvaluje své přednosti, vystavuje své úspěchy, představuje se jako výlučný, výjimečný. Formálně může být „baku“ básní, příběhem, písní, ústředním cílem je vzbudit u protivníka i publika respekt, strach. Jednou z legendárních „baku“ bylo vystoupení zápasníka Mame Gorguiho, které žije dodnes, recitují ho senegalské děti, o víkendových turnajích ho vysílají rozhlasové stanice.
Pro štěstí. Vítězství je dílem dřiny, tréninku, ale i štěstí. Bojovníkovi má k němu pomoci olej a amulety.
Důležitá postava. Marabout se podílí na duchovním tréninku bojovníka a neschází ani u turnajů.
Yakhya „Yekini“ Diop (vpravo) kraloval senegalskému wrestlingu neuvěřitelně dlouhou dobu, od roku 1997 do roku 2012.
Absenci síly a techniky však „baku“ přirozeně nezakryje. Je potřeba tvrdě trénovat. „Senegalský wrestling se skládá z mnoha odlišných forem. Abyste byl dobrý wrestler, musíte být dobrý ’judoka’, dobrý boxer. Musíte ovládat řecko-římský zápas, olympijský zápas, musíte být všestranný,“ vysvětluje senegalský sportovní novinář Malick Thiandoum.
Jak však „marabouti“, náležející ke škole sufistického islámu, vědí, potřeba je i štěstí. Proto má v tréninku své místo obětování, „safara“, svatá voda, modlitby. Před zápasem má pak štěstí bojovníkovi zajistit polití těla olejem. Stejně jako náramky, amulety s útržky Koránu. Jen islámské náboženství se však ze zápasem neváže, praktikují ho i křesťané komunity a je pojítkem mezi oběma komunitami.
Sociální výtah i korupce a chuligánské násilí
Proměnu však komercionalizací wrestling prodělal. A nejde jen o to, že i ty nejmenší aférky zápasnických celebrit řeší bulvár a že je wrestlingu věnovaný jeden celý národní deník Sunu Lamb. A že se jako patroni turnajů prezentují, aby se vemluvili do přízně publika, přední politici a byznysmeni.
Wrestling, ten velký, prestižní, proměnil publikum. A to nové s sebou přineslo násilí. Je to paradox. Dřív byl ušmudlaným tradičním sportem a mít doma wrestlera nebylo chloubou. „Na zápasníkovu matku se ostatní ženy ze sousedství dívaly spatra,“ vysvětloval novinář Thiandoum. Souboje se odehrávaly na pláccích, v béčkových arénách. Hučelo to při nich, dunělo, ale to bylo vše.
Dnes jsou zápasníci společensky akceptovanými postavami, vzhlíží se k nim. Jejich sport však dostal násilné pozadí. Zápasy doprovází před stadiony bitky, krádeže, ke slovu přicházejí tyče, nože. „Za minulé desetiletí vzrostlo násilí. Myslím, že to souvisí s tím, že tyto zápasy přitahují jiné davy než předtím,“ uvedl pro France 24 Observers viceprezident národní wrestlingové federace Thierno Ka. Na mysli má jednak to, že začaly vznikat fanouškovské tábory, které se mnohdy mlátí mezi sebou. A jednak to, že masová popularita turnajů přitahuje gangy. „Wrestling by měl být školou cti. S rivalitou mezi čtvrtěmi a s příchodem peněz nad sportem bohužel převládlo násilí a kšeftování,“ dodal pro The Guardian prezident federace Alioune Sarr.
Žádný sport neexistuje mimo sociální souřadnice. A senegalská předměstí jsou tikající sociální bombou, jak poukazuje dnes již penzionovaný bojovník Tyson. Tenze a vřava je kolem wrestlingu i proto, že se k němu dnešní mladíci upínají jako k mostu, který je může vyvést z bídy. Jsou ochotní bojovat zadarmo, tvrdě dřít, čekat na svou šanci, v soukolí, které je prolezlé tvrdými lokty, obřími zisky, korupcí a kramářstvím.
„Existují místa, jako jsou dakarská předměstí, kde mají mladí dvě možnosti: věnovat se wrestlingu, nebo opustit zemi,“ cituje Al Jazeera sociologa Alyho Tandiana. Ztělesněním šance, pro kterou je možné se vzdát migrační volby „Barca or barsakk“, tedy „Barcelona, nebo zemřít“, je například zápasník Balla Gaye 2. „Wrestling se stal významným zdrojem naděje a příjmů zejména na dakarských předměstích, kde představuje jednu z mála cest k sociální mobilitě,“ tvrdí práce Marka Hanna Sportovní aspirace: Fotbal, wrestling a neoliberální subjektivita v městském Senegalu.
Ostatně, podle Tandiana nebyl v Senegalu wrestling pouhým sportem nikdy. „Ve zdejší společnosti byl vždy společensky stimulačním faktorem. Existují vesnice, které jsou dnes dobře známé jen proto, že se v nich narodili velcí bojovníci,“ říká.
