„Manžel si po sedmnácti letech našeho soužití našel milenku. Odstěhoval se k ní a já najednou zůstala bez peněz,“ líčí původ svých životních útrap.
Muž finančně zajišťoval domácnost a ona najednou neměla na nájem. Azylový dům pro ženy a matky s dětmi v Lovosicích jí ochránil od osudu bezdomovkyně, své děti sem ale nevzala. Dvě mladší zůstaly u otce, starší u babičky.
„Je jim tam lépe. S mladšími ani nejsem v kontaktu, nechci jim motat hlavu,“ říká.
V azylovém domě, který provozuje Farní charita Lovosice, našlo zázemí 12 žen a stejný počet dětí. „Skoro všechny ženy prošly nějakou formou útlaku, ať už psychickým, finančním, či fyzickým. Některé sem přivezou zmlácené, jiné byly znásilňované,“ říká vedoucí azylového domu Alena Maternová.
Ženy se od partnerů nemohou odpoutat
Zároveň přitom upozorňuje na paradox, že ačkoli mají zdejší ženy se svými partnery jen ty nejhorší zkušenosti, poutají je k nim silné citové vazby.
„Dávají jim peníze a jídlo třeba i na úkor dětí. Když perou, snaží se špinavé prádlo svých chlapů přimíchat do svého. Vrací se k nim, všechno jim odpouštějí,“ popisuje Maternová. „Ony ale často jiný život neznají. Většina v podobných problémech totiž vyrůstala,“ doplňuje.
Ženy mohou zůstat celý rok, po který jim sociální pracovnice pomáhají nalézt práci i bydlení. Pokud se to nepodaří, mohou se přesunout do jiného azylového domu.
„Jsme docela úspěšní. Za poslední rok se osmi maminkám s dětmi podařilo odejít do vlastních pronajatých bytů. Zvedly se ze dna a možná si i trochu odpočinuly od svých trápení,“ přibližuje Maternová.
Azylový dům má problém s penězi
Azylový dům však má problém s penězi. „Jsme v nájmu v soukromém objektu a platíme 400 tisíc ročně,“ říká Maternová s tím, že jiná zařízení využívají městských budov za symbolické nájemné, byť se musí o objekt starat.
„Měli jsme zájem o velký objekt patřící městu, který je dlouhodobě na prodej. Chtěli jsme i hradit nájem daný vyhláškou, ale žádali jsme marně. Město dům nadále prodává a cena klesá,“ přibližuje Maternová.
Vedení azylového domu tak hledá levnější a větší budovu, aby mohlo jeho služeb využívat ještě víc žen s nezaopatřenými dětmi.
Kateřiny už se ale možné stěhování do jiného objektu týkat nebude. Našla si práci i bydlení v Úštěku a věří, že se postaví na nohy a bude se zase setkávat se svými dětmi.
„Je mi tu příjemně a moc mi zde pomohli. Je ale potřeba vykročit do nové životní etapy,“ říká odhodlaně.
