Benčák se narodil na Podkarpatské Rusi, v Novosedlicích v okrese Ťačevo. Pochází ze šesti dětí, ale jelikož se jeho otec po smrti matky podruhé oženil s vdovou se třemi dětmi, v domácnosti bylo dětí celkem devět.
Benčákův válečný příběh se začal psát v roce 1940. Tehdy mu bylo 21 let a Maďarsko Podkarpatskou Rus okupovalo. Když Benčáka Maďaři odvedli do armády, dohodl se s jiným vojákem, který dobře znal východní hranici, že utečou.
„Jenže nakonec jsme za nedovolené překročení hranic dostali jménem Sovětského svazu tři roky na Sibiři. Naložili nás do dobytčáku a odvezli za Ural do 101. tábora, kde jsme museli kácet stromy,“ vypráví Benčák.
Každé dva měsíce museli zajatci psát životopis, následoval výslech, zda údaje, jež napsali, nejsou mylné. „Když jsem řekl, že jsem byl v maďarské armádě, byl jsem automaticky podezřelý jako špion,“ vzpomíná Benčák.
Po dvou letech na Sibiři mu byl zbytek trestu odpuštěn a převeleli ho k ženijní jednotce sovětské armády. Mělo to být pouze provizorní převelení, dokud nebude moci přestoupit k Československé armádě. Přesun k ní se ale protáhl.
Benčák nejprve bojoval rok v Rudé armádě při bitvě o Kyjev. „Kladli jsme miny, drátěné zátarasy, stavěli mosty přes Dněpr. Až v červnu 1944 mě převeleli,“ říká.
Kabát vyměnili za vodku
S úsměvem vzpomíná na to, jak důležité bylo v zimě se zahřát, když kabát ani deka nepomáhaly. „Dostali jsme anglické oblečení i pěkný kabát. Ten jsme prodali za dva litry vodky. I takové věci se v armádě děly, celá sovětská armáda chlastala. Fasovali jsme půl litru rumu pro pět lidí, to bylo málo,“ líčí.
Nejhorší vzpomínky má na boje v Dukelském průsmyku, kde byl zraněn střepinou z granátu.
„Odstraňovali jsme miny. Na krajích silnic se ale nechávaly, nebyl čas odstranit všechny. Dávaly se tam bílé pásky, aby bylo vidět, kam se nesmí. Přesto se stávalo, že na ně někdo najel. V noci vozili stravu. Viděl jsem, jak vůz s proviantem i koňmi vylétl do vzduchu. Zbyly z nich jen kosti,“ vzpomíná.
Na konci války Ivan Benčák onemocněl žloutenkou. Po válce ale zůstal v armádě, prošel rotmistrovskou školou v Milovicích, pak akademií pozemního vojska a působil jako poddůstojník a důstojník v československé armádě až do odchodu do důchodu v roce 1976.
Osud Ivana Benčáka zaznamenal digitální archiv Paměti národa. Sdružení Post Bellum v jeho rámci pořádá projekt Příběhy 20. století, který shromažďuje zapomenuté pamětníky zlomových okamžiků minulého století v Česku.
