Klemeš se narodil českým rodičům v roce 1922 ve slovenské Čadci. „Mé dobrodružství začalo, když jsem se s kamarády rozhodl k odchodu ze země a v lednu 1940 překročil slovenskomaďarské hranice,“ vypráví.
Odjeli vlakem do Budapešti, přes Istanbul, Sýrii a egyptskou Alexandrii se pak Klemeš dostal až do francouzské Marseille a tam vstoupil k československému vojsku.
Ve městě Agde se připojil ke spojovací četě velitelské roty druhého pluku. Bylo mu něco přes osmnáct a bojoval u spojařů na frontě na řece Marně východně od Paříže.
„Ze začátku jsme cestou na frontu byli veselí, zpívali jsme písničky. Později jsme ale viděli vojenský lazaret. Všichni tam byli zafačovaní, od krve, to nás ta nálada dost přešla. Teprve tam jsme viděli, do čeho jdeme,“ vzpomíná Klemeš.
Po ústupu z fronty se dostal do Anglie a během roku 1942 se začal připravovat k výsadku na území protektorátu. Jeho specializací byla radiotelegrafie a navádění letadel. Učil se na základně v Chicheley Hall, kde probíhal výcvik parašutistů. Nejdrsnější část zažil ve Skotsku.
„Byly tam skály a rašeliniště. Z těch jsem měl strach, nohy se bořily, chvílemi jsem myslel, že se tam utopím,“ říká.
Do Londýna vysílal až do Pražského povstání
Skupina parašutistů byla vysazena na území protektorátu pod jménem Platinum u východočeských Nasavrk v noci ze 16. na 17. února 1945. Bez větších problémů se všichni její členové našli, jen se jim utrhly některé pytle s materiálem, a o část nákladu tak přišli.
„Byli jsme jediná skupina, která tu noc našla adresu, kde měla být,“ chlubí se Klemeš.
Skupina Platinum pak byla přemístěna k Velké Bíteši, kde zařídila dva úspěšné shozy zbraní. A protože domácí odboj potřeboval radiostanici v Praze, Klemeš nakonec v Kobylisích navazoval spojení s Londýnem a dalšími stanicemi. Vysílal odtud až do Pražského povstání.
Po válce si parašutisté, kteří sloužili u radiostanic, mohli vybrat, jaká bude jejich budoucnost. Buď mohli jít na ministerstvo zahraničí a dělat spojaře na velvyslanectvích, nebo zůstat v armádě.
Klemeš si vybral druhou možnost. Stal se důstojníkem z povolání, sloužil v Litoměřicích a dosáhl hodnosti nadporučíka.
Pracovat směl jen v dělnických profesích
Jenže v roce 1949 byl z armády vyloučen, 15 měsíců vyšetřován a odsouzen na dva roky. Obviněn byl z protistátního spiknutí ve „skupině“ generála Palečka. V roce 1968 byl rehabilitován.
Nebylo výjimkou, že při výsleších docházelo k fyzickému násilí, ovšem podle Klemeše byl mnohem horší nátlak psychický. Většinu času trávil na samotce.
„Ven jsme nesměli. Mohl jsem jenom sedět nebo chodit. Když člověk neposlechl, zavřeli ho do temné komory,“ vypráví.
Myslel si prý, že ho odvezou někam na Sibiř. Po propuštění z vězení místo toho musel nastoupit do tábora nucených prací v ústeckých Všebořicích, kde se setkal například se strýcem exprezidenta Havla. Následně mohl pracovat jen v dělnických profesích či jako řidič.
Dnes žije v Ústřední vojenské nemocnici
I později byl pod dohledem Státní bezpečnosti, režim se bývalých západních parašutistů obával. V letech 1959 až 1962 byl evidován jako spolupracovník StB. Jakoukoli vědomou spolupráci ale popírá.
„Nelíbí se mi současný vztah mladých lidí k armádě, například od vojáků, kteří jdou do civilu. Pohled veřejnosti na armádu je špatný,“ vyjadřuje se pak k současnosti.
Dnes Jaroslav Klemeš žije na sociálním lůžku ve střešovické Ústřední vojenské nemocnici, kde je v péči terénní pracovnice z projektu Péče o válečné veterány Dany Noskové. „Pan Klemeš má problémy s pohybem a stabilitou, ale jinak si stále rád povídá,“ prozradila Nosková.
Osud Jaroslava Klemeše zaznamenal digitální archiv Paměti národa. Sdružení Post Bellum v jeho rámci pořádá projekt Příběhy 20. století, který shromažďuje pozapomenuté pamětníky zlomových okamžiků minulého století v Česku.
