„Bylo mi pět let, když se to stalo. Měl jsem velkou ránu na hlavě, byl jsem celý zakrvácený a v bezvědomí. Když dělali výběr, rozhodli, že s takovým těžkým zraněním jsem nemohl přežít. Proto mě položili k mrtvým. Táta mě tam našel a díky němu jsem přežil,“ vzpomíná pan Jindřich Mach.
Největší tramvajové neštěstí v našich dějinách se stalo v Ústí nad Labem v neděli 13. července 1947. Přeplněný tramvajový vůz číslo 1 na cestě z Telnice do Ústí narazil ve čtvrti Bukov do sloupu trolejového vedení a vykolejil.
Neovladatelná a nakloněná tramvaj pak pokračovala v jízdě a zastavila se až o další vůz stojící na vedlejší koleji. Třicet cestujících zemřelo, někteří hned na místě, další při převozu do nemocnice. Téměř stovka lidí byla zraněna.
„Ústí nad Labem mělo před druhou světovou válkou po Praze největší tramvajovou síť v celé republice. Mělo to samozřejmě pro město svá pozitiva, ale zvyšovalo se i riziko, že může dojít k nějaké tragédii,“ říká ředitel ústeckého muzea Václav Houfek.
Nikdo neví, co se vlastně stalo
Hned po nehodě se vyrojily spekulace o tom, co havárii zapříčinilo. Odborníci jako nejpravděpodobnější vidí verzi, že šlo o selhání brzd a fakt, že tramvaj byla přeplněná.
„Moji rodiče vyprávěli, že už když v ten osudný den tramvaj přijela nahoru do Telnice, říkali lidé, že nejede dobře, že řidič několik zastávek projel a ani nebrzdil. My se ale chtěli dostat domů, a tak jsme do tramvaje nastoupili,“ popisuje sekundy před tragédií Mach.
„Bylo tam opravdu plno, moji rodiče seděli a já stál mezi nimi. I cestou dolů jsme některé zastávky projížděli bez zastavení, ale lidé byli úplně v klidu, i když jsme nabírali rychlost,“ dodává.
Toho osudného dne ráno vyrazil se svými rodiči na výlet do krušnohorské Telnice. Zrovna dozrávaly maliny a oni si je chtěli natrhat. Všichni tři naštěstí tragédii přežili, sice celí od krve a od šťávy z rozmačkaných bobulí, ale bez vážnějších následků.
Rozštípané lavice a střep v hlavě
„Všude bylo roztříštěné sklo a rozštípané lavice. Já jsem měl v hlavě velký střep. Když mě tatínek našel, přenesl mě přes silnici a ovázal mi zranění hadrem. Náklaďákem mě odvezli do nemocnice, kde mi hlavu zašili. Dodnes mám střep schovaný,“ říká pan Mach.
„Nevím, jestli si ho tatínek vyprosil, nebo mu ho dali, ale mám ho. Stejně tak štípnutý lístek, kde je to osudné datum a čas,“ přibližuje a ukazuje na jizvu nad pravým okem, která se táhne až nad ucho.
S raněnými a mrtvými lékařům pomáhali dobrovolníci z celého Ústí. Svými osobními vozy například vozili cestující do nedaleké nemocnice nebo je přímo na místě ošetřovali.
„Byl jsem na fotbalovém hřišti u Armaturky, najednou se objevil pán a začal říkat do mikrofonu, že se stalo na Bukově hrozné neštěstí a kdo má osobní auto, má tam hned jet. Okamžitě jsme vyrazili,“ líčí Hanuš Adamec, jeden z dobrovolníků, který u nehody asistoval.
„Přišli jsme k té tramvaji, tam už leželi mrtví přikrytí plachtami. Bylo opravdu hrozné vidět to neštěstí, dodnes to mám před očima,“ říká po 71 letech.
