"Někdy upomínají i na lidi, kteří prostě zemřeli náhle, bez přijetí posledních svátostí. I to byla mimořádná a z pohledu věřícího člověka prekérní situace. Nebožtík odešel bez zpovědi a očištění od hříchů. Bylo dobré mu tedy pomoci vzpomínkou a modlitbou," říká historička Natalie Belisová, autorka kniha Zkamenělé osudy - smírčí kříže na Děčínsku a spoluautorka knihy Kamenné kříže Čech, Moravy a Slezska.
Pravé smírčí kříže vznikaly hlavně do 17. století, kdy usvědčený vrah mohl rovnou počítat s popravou. Existovaly ale i výjimky a právě smírčí kříže dodnes "lidskost" tehdejšího práva připomínají.
"Starý soudní systém ponechával po celou dobu řízení velkou vůli žalující straně. V podstatě v jakékoli etapě, dokonce ještě i po vynesení rozsudku, žalobce mohl vstoupit do procesu, a pokud si nepřál viníkovu smrt, přistoupit na smírčí jednání," říká Belisová.
Pokud se pak žalující strana s obviněnou dohodla, role soudu se zúžila na dozor nad tím, zda pachatel dostojí podmínkám ve smírčí smlouvě. "Často šlo o peněžní vyrovnání, výživné sirotkům, případně náklady na lékaře, pokud oběť ještě chvíli žila," přiblížila historička.
Vztyčení kříže bylo jednou z podmínek smírčích dohod
Ve smírčích smlouvách byly ale i podmínky, jež souvisely s pokáním: zaplacení zádušních mší, vosku do kostela, kajícná pouť do Cách a podobně. Objevovaly se i velmi specifické podmínky.
"Třeba v ní bylo uvedeno, že dotyčný nesmí vejít do krčmy, pokud tam sedí někdo z příbuzných. Nebo že postaví krov na kostelu. Do této skupiny mimořádností patřila také podmínka vztyčení kříže," líčí Belisová. Vrah přitom nemusel nutně kříž zhotovit vlastnoručně, tato podmínka se objevila jen zřídka.
Některé kříže se ukrývají v polích, jiné v lese. Určitě ne všechny ještě byly objeveny. Zato se některá místa mohou pochlubit hned několika kříži.
Kříže se stavěly i na památku
Například u Otvic na Chomutovsku stály kdysi hned tři. Dochoval se jediný. Stál u ovčína a byl vztyčen na památku 16leté Zuzany Fuchsové, která tu přišla o život 18. února neznámého roku. Letopočet na kameni chybí. Dnes je kříž v areálu chomutovského zooparku.
Druhý kříž stával kilometr od Otvic na cestě do sousedních Pesvic a je na něm letopočet 1690, naopak se zase nedochoval zápis, co se tu stalo.
Třetí kříž stál u cesty do Jirkova a na jeho vrcholu byl pozlacený kohout. Kříž vztyčili lidé z Jirkova na památku své zázračné záchrany.
"Podle legendy husitská vojska 16. dubna 1421 vypálila Chomutov a druhý den táhla na Jirkov a Červený Hrádek. Na cestě se vojáci dostali do husté mlhy, museli zastavit, po čase uslyšeli v dálce kohoutí křik a domnívali se, že jde od Jirkova. Šli tím směrem, ale když se mlha zvedla, zjistili, že město dávno minuli a už jim nestálo za to se vracet," líčí Michaela Balášová ze Státního archivu v Kadani.
Kříže se stěhují, vznikají ale i nové
Řada křížů už neexistuje, jiné se třeba kvůli stavbám přesunuly do bezpečí. "Pak ale ztrácí své kouzlo. Pamatuji, jak jsem mívala husí kůži, když jsem přicházela polní cestou ke kříži u Soutěsek. Když ho dnes vidím na muzejním dvoře, kam se dostal po vandalském poškození, tedy pro jeho dobro, jsem už bohužel zcela bez emocí," lituje Belisová.
Na druhé straně se ale díky nadšencům zase některé kříže vrací tam, kam patří. Třeba v Růžové u Děčína stojí kopie ztraceného Veronina kříže postaveného na paměť zavraždění Veroniky Bergertové 5. září 1836. A další vznikají jako vzpomínka na náhlá úmrtí i dnes, v Krásné Lípě jeden vyrostl na místě zavraždění Sonji Homolkové v roce 1994.
