Hotové realizace, jejich příběh, ale i některé nedokončené návrhy ukazuje výstava v Galerii města Loun nazvaná Zdeněk Sýkora ve veřejném prostoru.
„Většina umělců touží prezentovat se na veřejnosti, tedy konfrontovat své názory vyjádřené prostřednictvím díla s názory kolegů, uměnovědců, diváků. Zdeněk Sýkora nebyl výjimkou,“ říká k výstavě její kurátorka Lenka Sýkorová, umělcova žena a spolupracovnice.
Expozice je i ukázkou paradoxního stavu – zatímco Sýkorova plátna se prodávají za miliony korun a jsou ve významných světových sbírkách, některé jeho kresby a struktury ve veřejném prostoru chátrají nebo zcela zmizely.
Jak Zdeněk Sýkora vnímal architekturu? Jakým způsobem svá díla zasazoval do veřejného prostoru?
Pro Zdeňka byly všechny realizace pro veřejný prostor obrovskou výzvou. Zažila jsem to s ním osobně u dvou, na kterých jsme už pracovali společně: při řešení stěny vstupní haly soukromé firmy v Basileji, kterou jsme nazvali Sýkoras Wand, a při vzniku Létání, tedy liniových obrazů pro vstupní halu Řízení letového provozu v Jenči u Prahy. Nikdy do architektury neaplikoval již hotové dílo, vždycky vytvořil zcela nové. Prostor vnímal komplexně, aby spojení uměleckého díla a architektury mělo řád a dávalo smysl. Při přípravě pracoval s fotografiemi místa a modely. Uvažoval jako architekt a malíř dohromady.
Během svého života, v rozpětí let 1958 a 2005, vytvořil jedenáct realizací ve veřejném prostoru a několik dalších nerealizovaných návrhů. Která práce byla pro něj největší výzvou? Byla to mozaika na větrací komíny na Letenské pláni, dílo největší svou plochou?
Mozaika na komínech je nejen největší plochou, ale byla to i největší výzva z hlediska místa, na kterém se ocitla. Jde o veřejný prostor „par excellence“ – na kopci nad Prahou se tyčí čtyři komíny, nejvyšší z nich má dvacet metrů, jsou přes tři metry široké a na celé této ploše je Sýkorova černo-bílá struktura. Byla to obrovská práce, jen příprava mu vzala rok života. Na obklad vymyslel speciální stromkové elementy, které byly záměrně velmi komplikované, aby navodily bohaté a neopakující se vztahy ve struktuře. Tehdy musel uvažovat skoro jako vědec. Návrh vznikl již v roce 1967. O rok později se začalo obkládat, avšak kvůli nepředvídatelným komplikacím – komíny byly křivé a ztratilo se jedno nákladní auto se skleněnou mozaikou – byly dokončeny až v roce 1969.
Jak se stalo, že tak monumentální zakázku získal právě Sýkora?
V socialistickém Československu bylo pravidlem, že součástí architektonických projektů byla i realizace uměleckého díla a často si autora vybíral sám architekt. Zdeňka Sýkoru tehdy objevil Josef Kales, jeden z autorů podchodu na Václavském náměstí a autor komínů na Letné. Obrazy struktur prý viděl v roce 1964 na výstavě Umělecké besedy nebo tvůrčí skupiny Křižovatka a zalíbily se mu. Sýkoru oslovil nejprve v souvislosti s realizací mozaikové stěny v Jindřišské ulici v Praze a záhy mu nabídl i realizaci struktury na větracích komínech. Byl to tehdy docela odvážný krok. Na mezinárodní scéně byl sice Zdeněk už vnímán jako průkopník využití počítače ve výtvarném umění, v Čechách ale jeho avantgardní dílo nemělo velkou odezvu.
Lenka Sýkorová
|
Letenské komíny byly v roce 2003 prohlášeny za kulturní památku. Příběh té první pražské realizace je zcela opačný: v roce 2005 byl obklad stěny v Jindřišské částečně zakryt patrem kavárny a barem a před časem tam vzniklo asijské bistro.
Komíny, které jsou především technickou funkční stavbou, mají štěstí, že jsou obehnány plotem a vstup k nim je zakázaný. Kulturní památkou se staly díky iniciativě historika umění Petra Vaňouse. Bohužel to, co se dělo s prostorem v Jindřišské ulici, jsme nemohli ovlivnit. Po restituci a přestavbě domu byla původně venkovní stěna začleněna do jeho interiéru. Architektka, která tam navrhla kavárnu a stěnu s mozaikou rozpůlila patrem, s námi svůj návrh nediskutovala. Současný stav, kdy je stěna součástí asijského bistra a dílo je poníženo na omyvatelné dlaždičky za pářícími hrnci s nudlemi, mi přijde snad horší, než kdyby zaniklo.
Trápilo Zdeňka Sýkoru, že některé jeho realizace byly zničeny či dostaly takovou podobu, kterou jste neschválili (tři realizace jsou zničeny, tři další jsou poškozeny – pozn. red.)?
Zdeněk k mému velkému překvapení k těmto věcem přistupoval s velkým klidem. Když byly přetřeny jeho panely na litvínovském koupališti, znehodnocena stěna v Jindřišské ulici v Praze či zmizela opona z lounského divadla, jeho to vůbec nevzrušovalo. Nechtěl se zabývat žádnými žalobami a soudy. Podle jeho názoru on své dílo odevzdal a teď už se o něj má starat jeho majitel. Z právního hlediska jsou ale všechny tyto případy porušováním autorského zákona.
Poslední, dvanáctá Sýkorova realizace je takovou reinkarnací ztracené protipožární opony Vrchlického divadla v Lounech, kterou mu pomáhal namalovat lounský přítel a další známý malíř Vladislav Mirvald. Vy spolu s architektem Josefem Pleskotem jste černobílou kompozici přenesli na piazzettu před divadlem. Dílo bylo dokončeno letos, osm let po Sýkorově úmrtí. Zeptám se vás hypoteticky: líbilo by se mu?
Jsem přesvědčená, že návrh a výsledek by se mu líbil. Josef Pleskot má se Zdeňkem mnoho společného, a kdyby se potkali, určitě by si velmi rozuměli. Co by ale Zdeněk nestrpěl, jsou ústrky, pomluvy a různé podrazy, které jsme museli při několikaleté přípravě překonávat, on by v takové situaci projekt zastavil.
Jednou ze dvou zahraničních realizací je chodník v nizozemském městě Gorinchem z roku 1974, který vznikl v rámci mezinárodního sympozia. Sýkora ale v té době nesměl na Západ cestovat. Jak práce na dálku probíhala?
Bylo to v době nejhorších normalizačních let a Zdeněk nedostal povolení vycestovat od zaměstnavatele – Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Organizátoři mu zaslali fotografie města a situační plánky s vyznačením umístění děl jednotlivých autorů. Na základě těchto znalostí a poměrů navrhl kachlový chodník s černo-bílou strukturou a dokumenty zaslal poštou. V Nizozemsku vypálili dlaždice, které podle návrhu umístili. Po třiceti letech nechalo město v rámci uměleckého sympozia vyrobit nové dlaždice a strukturu přeskládat na jiné místo.
Severočeský Litvínov vede v počtu Sýkorových realizací. Měl tam hned čtyři – geometrické kompozice na panelech šaten na koupališti u Koldomu, mozaikový obklad stěny v kulturním domě, výzdobu školní jídelny v nedalekém Hamru a strukturu na chodníku a stěně nákupního střediska. Co ho s městem pojilo, že právě tady vytvořil nejvíce zakázek?
Investorem všech realizací byly místní chemické závody, kde pracoval Zdeňkův dlouholetý lounský kamarád Zdeněk Karásek. Ten i v době hluboké normalizace v 70. letech, kdy byl Sýkora v Praze již neakceptovatelný, pomohl zařídit, že v Litvínově ještě mohl tři díla realizovat. První dílo – kompozici na panelech šaten na koupališti – vytvořil již v roce 1964.
Dvě mozaiky ze školní jídelny byly zničeny, stejně tak geometrické malby na ochozech šaten koupaliště. Mozaiku v kulturním domě Citadela se podařilo před lety znovuobjevit a zachránit. Chodník a stěna chátrají. V minulosti se objevily informace o tom, že město to chce změnit. Jaký je současný stav?
Čas od času to vypadá nadějně, ale vždycky jen chvilku. Asi před dvěma lety jsem se zástupci města hovořila o tom, že dnes už není možné chodník a stěnu opravit pouze doplněním chybějících dlaždic a výměnou poškozených, protože nelze už sehnat totožnou strukturu a barvu mramoru. Pokud by se použily jiné, celá struktura by se rozpadla a Sýkorovo dílo by tím bylo zničeno. Dohodli jsme se, že nejlepší bude vytvořit repliku celé mozaiky. Od té doby nemám žádné zprávy. Několikrát jsme také jednali o obnovení panelů z koupaliště v rámci projektu nové plavecké haly. Tento návrh jsem ale musela odmítnout, protože Sýkorovo dílo není s novou architekturou kompatibilní, plnilo by zde pouze funkci dekorativní.
V příštím roce to bude sto let od narození Zdeňka Sýkory. Chystají se nějaké výstavy?
Zatím nevím o žádné konkrétní. Dvě výstavy jsem ale připravila už v předstihu: do 17. listopadu probíhá v Galerii města Loun výstava Zdeněk Sýkora ve veřejném prostoru s doprovodnými přednáškami a v divadelní kavárně je k vidění výstava Zdeněk Sýkora na plakátech.
