Před 5 lety jste nastoupil na Filozofickou fakultu UJEP. Co vás sem přivedlo?
Univerzitní pracoviště zdejší katedry historie znám už od 90. let 20. století. Vždy jsem věděl, že se jedná o profesně velmi kvalitní skupinu historiků. Mnozí z nich patří k čelným reprezentantům české historické vědy. Není tedy divu, že jsem požádal tehdejší vedení filozofické fakulty o místo vysokoškolského pedagoga. Ústí a jeho univerzita jsou pro mne místa, kde bych mohl nejlépe naplnit to poslání, které je uloženo každému vědci a univerzitnímu profesorovi, totiž působit a vychovávat tam, kde jsou naše slova a myšlenky nejúčinnější.
Radek Fukala
|
Jak jste se dostal k historii?
Zajímala mě od dětství. Moje cesta k ní byla ale trochu krkolomnější. Nejdříve jsem studoval hutní průmyslovku a pracoval třeba jako závozník. Až poté jsem se přihlásil na vysokou školu a vystudoval učitelství historie–čeština. Nejdříve jsem učil v Ostravě na základní škole, ale ani tam jsem nedělal historii, učil jsem tělocvik, fyziku, prakticky všechno kromě mého oboru.
Kdy tedy přišla éra historie?
Publikoval jsem pár odborných článků, které mi otiskla Akademie věd. Všiml si jich profesor Milan Myška a požádal mě, abych se přihlásil do konkurzu na nově vznikající katedru historie v Ostravě. Začal jsem tam pracovat jako asistent a při tom dálkově studoval doktorské studium historie v Brně.
Zaměřujete se na dějiny středověku. Na co ještě?
Přesněji na dějiny střední a východní Evropy ve středověku a raném novověku, na dějiny Polsko-litevské unie, Pruska a kurfiřtskou dynastii Hohenzollernů. Dále na vojenskou historii, zejména v období třicetileté války.
Do Ústí jste se i přestěhoval, líbí se vám tu?
Ano, hlavně okolní kopcovitý terén s Labským údolím a pohled na Větruši. Strašně bych si přál, aby se v městském areálu a okolí drasticky neničily památky a aby se ke zdejší přírodě chovali lidé s citem a ohleduplně. Jinak se mi v Ústí žije jak po osobní, tak po pracovní stránce velmi dobře. Mám zde přátele a kvalitní podmínky pro svou vědeckou činnost.
Radek Fukala, pedagog ústecké univerzity, historik a spisovatel.
Nedávno vám vyšla kniha „Konec zimního království“. Můžete ji více představit?
Knihou se snažím na to poukázat a podat výklad o zajímavých problémech, osobnostech a historických událostech, které provázely obyvatelstvo zemí Koruny české až do roku 1622. Tato bitva (na Bílé hoře, pozn. red.) je dodnes širší veřejností vnímána jako národní tragédie s dalekosáhlými následky. Prohraná bitva nemusela znamenat zhroucení veškerého branného odporu zemí Koruny české a ani neznamenala.
Knihu jste prý chystal velmi dlouho, přes 20 let.
Celkem to zabralo 24 let. Samotný výzkum trval 20 let. Během svého studia a vědeckého působení jsem sbíral informace a zkušenosti. Psaní textu trvalo asi dva roky, ale nejsložitější byl závěr. Po dopsání jsme další dva roky jezdili po různým muzeích a galeriích a snažili se získat vhodné ilustrace. Ambasáda Spojeného království Velké Británie a Severního Irska mi třeba dovolila nafotit unikátní podobu Fridricha V. Falckého a jeho manželky. Jsem jim za to opravdu vděčný.
Proč zrovna téma Bílé hory?
Byla to bitva, která měla mezinárodní dosah, ale nikdo z účastníků nemohl vědět, že se tím rozpoutá třicetiletá válka. Snažím se klást důraz na evropský kontext, ne jen bohemocentrický a regionální.
Byla vždy Bílá hora vykládána jako národní tragédie?
Jako tragédii ji brali už poražení protestanti, kteří museli uprchnout ze země v čele s Komenským. Ale jako mýtus představující bitvu jako národní tragédii se poprvé objevuje v éře národního obrození. Důležité politikum se to stalo v době vzniku samostatného Československa, kdy se razila hesla „odčinili jsme Bílou horu“, ve smyslu „odčinili jsme národní tragédii“, obhajovala se tím samostatnost republiky a fungovalo to i jako argument proti Habsburkům. Živil se tím onen mýtus, že po Bílé hoře nastala doba temna, kdy se český národ měl už jen špatně. To je samozřejmě pouze představa politická, historici vidí vše v kontextu sociálním, hospodářském a kulturním. Je zajímavé, že například v Praze obdivují turisté barokní stavby, ty však vznikaly až v době pobělohorské, té „temné“ tragické době.
Proč národní obrození zrodilo mýtus Bílé hory?
Tragičnost bitvy přežívala hlavně v lidových vrstvách. Předbělohorskou dobu si vykládaly jako zlatý věk české šlechty, české kultury a češství. Musíme si však uvědomit, že to je spíše iluze, z hlediska jazykového již dlouho před Bílou horou převládala němčina a celkově německý vliv zde byl značný. Ale právě v době národního obrození se začalo hovořit o historických momentech, jako byla Bílá hora, diskutovat na úrovni nejen dějin, ale i politiky, a zde byl nastaven onen mýtus národní tragédie, která ukončila slávu zemí Koruny české.
Vy tedy určitě nepovažujete Bílou horu za tragédii v dějinách?
Ale ano, vidím ji jako tragickou událost. Ne však ve smyslu národním, ale ve smyslu, že česká společnost ztratila mocenské, vědecké a kulturní elity, které musely odejít do zahraničí. Dále došlo k proměně vládnoucích elit. Česká protestantská šlechta byla nahrazena šlechtou katolickou a úřednickou, která ze začátku neměla tak úzké vazby k zemi. V neposlední řadě, jestli to byla tragédie, tak pro obyvatelstvo měst a vesnic, protože to bylo nejvíce zdecimováno. Vojáky, nemocemi a hlavně hospodářsky. Nastal velký úbytek obyvatel, to znamenalo rapidní hospodářský regres a vysokou inflaci. To byla ona katastrofa, na lid byly kladeny mnohem větší pracovní povinnosti a peněžní dávky, které musel odvádět. Občas byly kladené nároky, ať už pracovní, nebo finanční, opravdu neúnosné, což vedlo například k lidovým vzpourám.
Co tedy s Bílou horou?
Nechme si ji jako událost, která se stala na našem území a měla vliv na následující vývoj, ale jako bitvu ji vraťme zpátky do období 17. století.
