Jak jste se dostal k detektoringu?
V roce 2004 jsem se seznámil se svou současnou přítelkyní Gábinou a chtěl jsem, abychom měli společné zážitky. Napadlo mě, že budeme jezdit po zříceninách a různých hradech. Občas na některých měli malé expozice toho, co tam našli, mně se líbily kušové šipky a prostě jsem chtěl mít jednu doma. Proto jsem si koupil detektor, ale vůbec jsem tomu nerozuměl, takže nějakou „šunku“ asi za 11 tisíc korun. Ještě ten den jsme s přítelkyní jeli na osecký hrad, kde jsme jednu šipku z doby husitské skutečně nalezli. O několik dní později jsem našel svou první minci – dvacetihaléř Františka Josefa a byl jsem úplně unesený.
Od šipek jste tedy přešel k mincím?
Vlastně ano. Půjčil jsem si katalog mincí z doby Františka Josefa, a když jsem viděl, jaké pěkné mince razil, začal jsem se sbíráním. Ale mým srdečním obdobím byl středověk, proto jsem se během pár měsíců přeorientoval právě na středověké mince.
A kolik tedy stojí dobré vybavení potřebné k hledání?
Dají se sehnat levné detektory, ale já myslím, že pod 20 tisíc se jedná o nekvalitní přístroje.
Pohybujete se v komunitě hledačů. Je nějaké období mezi hledači nejoblíbenější?
Asi největší část detektorářů hledá předměty z druhé světové války. Hledači se prakticky dělí na mincaře a válkaře. Mnozí z nich jsou ale nadšenci, které to prostě baví a nezajímají se o konkrétní období a artefakty, potěší je jakýkoli zajímavý nález. Bohužel je tu i specifická skupina, která se na hledání snaží přiživit a záměrně se snaží rabovat archeologické lokality.
Vás zajímají mince. Jaká byla vaším největším nálezem?
Ze sběratelského pohledu to byl prsten SS Totenkopfring (osobní prsten, který dostávaly osobnosti SS – pozn. red.). Z mincovních nálezů to jsou dvě římské mince, pak zlatý korunovační žeton Marie Terezie a pražský groš Václava IV., do té doby nepopsaná varianta. Srdcovka pro mě byla ta první nalezená šipka.
Studoval jste historii na FF UJEP. K tomu jste se dostal, abyste se dozvěděl víc o svých nálezech?
Intenzivní zájem o historii přišel později, když jsem se snažil zjistit, co jsem vlastně našel. Mezitím jsem se dostal k numismatice a musel opět studovat historické souvislosti týkající se středověku, peněžního oběhu, fungování mincovny atd. Zhruba po pěti letech takového amatérského snažení mi přítelkyně jednou večer řekla, že když pořád v těch knihách ležím, ať se přihlásím na historii.
Ondřej Černohorský
|
Dá se ještě dnes vůbec něco najít? Vždyť už lokality, kde se třeba válčilo, musí být prochozené tolikrát...
Osobně několik let nehledám, spíše se věnuji zpracovávání nálezů mincí. Věci se samozřejmě nacházejí stále, žádná lokalita se nedá úplně vysbírat, jenže v dnešní době se jedná již jen o paběrkování a mnoho lidí to dělá spíše pro zábavu. S detektory se totiž hledá už od 80. let 20. století, takže za ty tři a půl dekády byla většina významných artefaktů nalezena. V počátcích detektoringu své nálezy nikdo neprezentoval, dávno se ztratily a už není možné o nich zjistit nějaké informace. Dnešní hledači mají jen malou šanci nalézt takové fenomény, jako před nějakými 20-30 lety, kdy byla země ještě detektorem nepolíbená. Ale občas se to samozřejmě stane, hlavně díky neustálému vývoji detektorů, které mají stále větší dosah a lepší detekci malých předmětů.
Jak je to s legálností tohoto koníčku?
Památkový zákon z roku 1987 nevylučuje hledání jako takové, pouze určuje, jaké osoby smějí provádět archeologický výzkum, za nějž je hledání pomocí detektoru považováno. Podle výkladu zákona by hledač neměl ze země nic vyzvedávat, protože neví, jestli předmět, který mu detektor indikoval, není archeologické povahy. Při neodborném vyzvednutí takového artefaktu může dojít ke ztrátě důležitých informací. To je to, co archeologům na detektoringu vadí nejvíce. Další otázkou jsou samozřejmě osudy takového nálezu. Takže hledání je v podstatě legální, problematické je pouze vyzvedávání předmětů ze země.
Porušoval jste tedy i vy památkový zákon, když jste nálezy vyzvedával ze země?
No jo, ale to bychom pak byli národem kriminálníků. Představte si situaci, kdy se zahrádkář rýpe v záhonu a narazí na nějaký starý kus rezavého železa. V tu chvíli by měl zavolat archeology, protože neví, zda to není předmět archeologické povahy. Detektorářům je v této souvislosti samozřejmě vytýkáno, že oni vyhledávají předměty záměrně a dělají to tedy vědomě.
Když už tedy něco hledač vyzvedne, co by měl správně udělat?
Zodpovědný detektorář, kterému není lhostejné poznání minulosti, by měl v případě zajímavého nálezu kontaktovat nejbližší muzeum a umožnit ten artefakt zdokumentovat a popsat okolnosti nálezu – nechat ho změřit, zvážit, nafotit, případně odborně vyčistit a zakonzervovat. U většiny nálezů není problém provést pouze tuto dokumentaci a předmět nálezci vrátit. Vědu zajímají spíše informace, artefaktů mají muzea plné depozitáře. Optimální ale je navázat spolupráci s archeologem ještě před vlastním hledáním a nálezy s ním konzultovat. On je kompetentní rozhodnout, jaké předměty je vhodné zdokumentovat, případně získat pro muzeum. Dneska se na nálezy dívám z druhé strany, z pohledu historika a numismatika. I nález jednotlivé mince má svůj regionálně historický a peněžně historický význam. Každý nález nám vypráví určitý příběh, dokládá vznik a existenci středověkých sídlišť, výrobních areálů, důlní činnosti, dokumentuje průběh starých cest, vojenská tábořiště, ústupové cesty, poutní místa a mnoho dalších.
Před pár dny jste se vrátil z mezinárodní numismatické konference v Kutné Hoře, kde se problematika detektoringu hodně probírala...
Většina numismatiků si uvědomuje, že pokud nad detektoringem budou zavírat oči, nic se nezmění a nebudou mít šanci se dozvědět o mincovních nálezech. Takové nálezy jsou však pro numismatiku klíčové. Někteří naši přední numismatici dokonce organizují detektorové průzkumy s ověřenými hledači, což se osvědčilo. Největší problém je v té nekomunikaci, která vládne mezi odborníky a hledači. Je to hrozně složité. Většina hledačů jsou bezelstní lidé, co to dělají pro zábavu. Mají radost, když něco najdou, studují odbornou literaturu a věnují se tomu. Ale pak je na odborných institucích, aby je školily, aby mezi ně přišly a poučily je, aby hledačům vysvětlily, že nález nepotřebují fyzicky, ale pouze zaevidovat, nafotit a zjistit okolnosti nálezu. Sama archeologie říká, že nepotřebuje věci vlastnit, ale že jí jde o ty nálezové informace.
