Jubileum Porty vrcholí od 2. do 5. června v Ústí nad Labem. Zahrají desítky soutěžících kapel a účinkujících. Budou tu hosté jako Wabi Daněk, Žalman, Fešáci, Věra Martinová či Olga Matušková.
Mirek Černý, charizmatický interpret písně Balíček karet, si na první festival v roce 1967 dobře pamatuje
Porta v Ústíčtvrtek 2. června bluegrassový předkrm - od 17.00 u Laguny hrají Poutníci, Monokl ad. pátek 3. června semifinále a finále autorské soutěže, přehlídka trampských kapel Trampská sedma, hosté Žalman & spol., Cop, Kevin Cash & The Cattlemens ad. (hraje se u Laguny, v zahradě ČRo Sever, na Hvězdě aj.) sobota 4. června fnále interpretační soutěže, vyhlášení cen vč. divácké Porty a soutěže Miss Porta, hosté Wabi Daněk, Fešáci, Spirituál kvintet, Xindl X, Věra Martinová, Olga Matušková ad. (hraje se v letním kině) |
Jak na první Portu vzpomínáte?
Možná to bude znít troufale, ale na svoji první cestu na Portu si pamatuji docela přesně. Z nádraží jsem vyrazil pěšmo a krásně svítilo sluníčko. Což se o dalších dnech ani v nejmenším říct nedalo. Přesto to bylo vždy báječné. Po večerním koncertu nás textař a zakladatel Porty Jiří Šosvald nechal naložit do autobusu a odvezl na svoji chalupu. Údajně báječnou, ale to už si opravdu nepamatuji. Vím jen, že druhý den ráno jsme s klukama z Rangers, včetně hostujícího Michala Tučného, polehávali na lavičkách v hale ústeckého nádraží a pak se vecpali do berlínského rychlíku.
Tehdy jste byl v porotě. Jak jste se k tomu dostal?
Na přelomu roku 1964-65 jsem založil s několika zapálenými českými countrymany oficiálně registrovaný 1. Československý country klub a záhy jsem se stal jeho předsedou. Prakticky současně jsem začal přispívat do mladého Mikrofóra kapitolami z historie country, a tak tu byly hned dva motivy pro moji cestu do poroty právě v oblasti country.
Pamatujete si, kdo tehdy vyhrál a jestli jste se na vítězi shodli všichni porotci?
Nejen shodou okolností první country Portu vyhráli Rangers, které jsem už tehdy pravidelně uváděl v pražském klubu SAKS. Byli těsně před Greenhorny. Mezi trampy zvítězili Mohykáni z Prahy před pardubickou Stopou. Pokud si vzpomínám, nebyly s výsledky žádné problémy.
Kolika ročníků Porty jste se zúčastnil?
Měl jsem krátkou pauzu, tuším po třetím ročníku, ale od Třebíče (rok 1975) jsem až donedávna nikdy nechyběl. Zvlášť si vzpomínám na časy, kdy jsem v Supraphonu prosadil vydávání živých záznamů z Porty. Ale tam šlo hlavně o to, chytit včas členy skupin, aby podepsali smlouvu pro vydání, a taky jména autorů. To byla někdy pořádná dřina.
Kdy jste byl na Portě naposledy?
V roce 2010, tehdy byla příšerná zima a já jsem poprvé a nejspíš i naposledy vyprávěl na Portě Balíček karet s bezvadnou partou Petra Kocmana. Následně jsem uvedl country legendu ze zámoří, mého dlouholetého přítele George Hamiltona IV. Bohužel už odešel do věčných lovišť.
Jak se festival od svého prvního ročníku změnil?
Postupně se vytratilo takové to obrovské spontánní nadšení, které ho provázelo vlastně až do konce těch nádherných setkání v Plzni, kde se Porta konala od roku 1981 do 1990. Ovšem dobře vím, že nadšení už hezkých pár let moc nezabírá a hlavní starostí pořadatelů je sehnat finance. Což se jim, alespoň zatím, kupodivu daří. Pořadatelé Pepa Vejlupek s Jindrou Šrejberem jsou v tomhle směru přímo neskuteční. A co si budeme povídat, když se seženou peníze, seženou se i dobří interpreti. A čím je jich víc, tím lepší.
V jakém období se vám Porta líbila nejvíc a proč?
Úžasné byly všechny ročníky v Olomouci a samozřejmě návrat do Ústí. Ale atmosféru Port z Plzně se nikomu už asi nepodaří nahradit.
A jaká se vám nejvíc zamlouvala vaše role? Byl jste na Portě jako porotce, moderátor i interpret...
Portu jsem moderoval dvakrát, jednou jsem se střídal s Vladimírem Čechem. Všechny role mě, ve chvíli, kdy jsem v nich fungoval, bavily. A s odstupem času přiznávám totéž o fungování v porotě. I když tam mě tu a tam rozčarovaly žabomyší války a argumentace nějakými velkými záměry a smysly, které se ale ve vystoupení dotyčných skupin, alespoň podle mě, vůbec nijak neprojevily.
Jaký největší zážitek spojený s Portou se vám vybaví při vzpomínkách na všechny ročníky?
Nejspíš, když jsem si šel na pódium pro Zlatou Portu, tuším, že to bylo v roce 1982. Už je to hodně dávno. Taky mám v dobré paměti ročník před deseti lety, protože jsem uváděl vystoupení Rosanne Cashové. Byl to zázrak, že pořadatelé dceru Johnnyho Cashe přivezli do Ústí.
Před pěti lety jste v jednom rozhovoru řekl: „Když jsem ještě nedávno jezdil na Porty, tak mě nikdo moc nezaujal. Jsem zatížený na country, alergický na takové to folkové filozofování, to mi pije krev, country tam moc nebylo.“ Myslíte si, že české kapely se spíš našly ve folku než v country?
Pokud jde o folk a country, musím říct, že obé se za posledních patnáct dvacet let hodně změnilo. Na folku mi šíleně pily krev aranžérské reminiscence lidových vzorů, včetně všelijakých fujar, píšťal a vozembouchů. Už proto, že většinou to bylo vypočítané hlášení se k národní hrdosti, což zejména v 70. letech byla především pojistka k postupu do finále. Ale poslední desky folkařů typu Žalmana nebo Kiďáka jsou střiženy v báječné atmosféře kristoffersonovské moderní country.
Portě je už 50 let. Má smysl tento festival v dnešní době stále pořádat? Přece jen trampů postupně ubývá...
Samozřejmě, doba se mění, lidi se mění, stejně jako všechno kolem. Měli bychom si uvědomit, že pokaždé není posvícení. Vzpomínám si, že to občas vypadalo na katastrofu, přesto vytrvale potkávám lidi, kteří tvrdí, že to bylo bezva.
Prý stále s pořadateli konzultujete dramaturgické záměry. Jaký je váš dnešní přínos na pořádání festivalu?
Rád se během roku potkávám s Jindrou Šrejbrem a Pepou Vejlupkem, bedlivě sleduji jejich plány a nápady. Držím jim palce, ale to je asi tak úplně všechno, co pro dramaturgii dělám.
Píšete ještě texty k písním? Nebo kdy jste napsal poslední?
Příprava a realizace rozhlasových pořadů Pohoda, Dvorana a příspěvků do Kolotoče mi zabírají dost času, a tak už moc netextuji. V posledních létech jsem něco psal pravidelně do nových projektů Karla Gotta, udělal jsem pár hezkých písniček s Petrem Spáleným a zřejmě naposled jsem usmolil jednu písničku do nového CD Olympiku. Před dvěma měsíci si ode mne vzal pár textů Vráťa Vyskočil pro Taxmeny.
Máte ještě nějaký nesplněný sen?
Myslím, že i když jsem přežil pár hezkých životních podrazů, procházel jsem tímhle světem hodně spokojeně a šťastně. Hlavně díky spoustě bezvadných kamarádů. Bohužel pomalu kamsi odcházejí, tak aby se to ke konci nějak nepokazilo.
