Vaše rodina má zajímavou historii a německo-židovský původ. Na konci 19. století prý váš pradědeček emigroval do San Francisca, kde prodával věci zlatokopům a jeho největším přítelem byl vynálezce džín Levi Strauss. Vaše rodina se v Americe usadila, proč jste se tedy narodil v Římě?
Protože otec byl kunsthistorik a roku 1950, kdy jsem se narodil, v Římě studoval. I díky tomu jsem měl na Itálii velkou vazbu a později jsem tam s Helenou šest let žil. Po Praze a San Francisku je to můj třetí domov.
Odmalička jste hrál na piano, na Vánoce 1958 jste ale dostal kytaru, což u vás vyvolalo lásku na první pohled. Jak se formoval váš hudební vkus?
Když mi bylo deset, odstěhovali jsme se do univerzitního města Cambridge. Tamní univerzita Harvard byla pro mě osudná. Začátkem 60. let zde probíhala vlna folku, lidé začali hledat kořeny muziky. Byla tam známá kavárna Club 47, kde jsem se třeba potkal s Bobem Dylanem. Už ve třinácti jsem byl takovým maskotem kavárny. Byl jsem nadšený z old time country music, předchůdce bluegrassu. Když mám dnes sólové koncerty, tak některé písně, které hraji, jsou ještě z té doby.
V sedmnácti jste maturoval na gymnáziu a pak hned sám odjel lodí do Říma studovat hru na kytaru. Jaké to tam bylo?
Našel jsem tam výborného učitele na klasickou kytaru. Byl to neskutečný dril, tři měsíce jsem hrál jen na prázdné struny, úplně jsem musel předělat svou techniku. Byl to tyran, ale dnes jsem mu za to vděčný.
Tehdy jste se také poprvé dozvěděl něco víc o Československu?
Ne, to bylo už dříve. S rodinou jsem Prahu navštívil v patnácti, otec tam byl poprvé už v roce 1932, měl na ni krásné vzpomínky a fotografie, tak nás tam vzal taky, abychom se podívali za železnou oponu. Z římských studií jsem se pak vrátil do USA přesně 21. srpna 1968 a má sestra mi řekla: „Rusáci okupují Československo.“ Rodiče byli šokovaní a i mě ta informace už tehdy zasáhla.
Tony AckermanŠpičkový jazzový kytarista, který odehrál přes tisíc koncertů s pianistou Martinem Kratochvílem, nahrál devět desek a založil hudební vydavatelství Bonton. Po revoluci produkoval album Karlu Krylovi. Narodil se před 65 lety v Římě, studoval na Harvardu, bydlel na kalifornském pobřeží v Santa Barbaře, v Česku žije posledních 30 let. V roce 1970 potkal ještě při studiích v Americe svou nynější manželku Helenu, která emigrovala z Československa. Od té doby jsou spolu a po nějakém čase v Římě se přestěhovali do Česka. Dnes žijí ve vísce Nová Oleška na Děčínsku. |
Po návratu z Itálie jste začal studovat Harvard, proč jste studium už po dvou letech ukončil?
Studoval jsem hlavně jazyky, mandarínštinu, portugalštinu, italštinu a latinu. Výuka ale byla moc akademická, tak jsem toho zanechal.
Ještě předtím jste tam ale v roce 1970 poznal budoucí manželku.
Ano, Helena se tam dostala po roce 1968 jako emigrantka. Už od června 1970 jsme spolu a díky tomu, že jsme byli manželé, měla vystěhovalecký pas a možnost cestovat. Toho jsme využili v roce 1971, když jsme navštívili Prahu. Tam jsem zažil další osudové setkání.
S pianistou Martinem Kratochvílem?
Ano. V Redutě měl koncert se svou jazzrockovou kapelou. Seznámili jsme se, byl jsem jejich hudbou nadšený.
S manželkou jste dalších šest let žil v Římě a čtyři roky v kalifornské Santa Barbaře. Jak vás napadlo odstěhovat se v roce 1983 do Československa?
Tehdy jsme netušili, že to bude napořád. Zažádali jsme o roční stipendium do Prahy, bylo to v rámci výměny výzkumného programu. Věnoval jsem se moderním českým skladatelům vážné hudby. Už jsme měli dvě děti, 7 let a 2 roky, bydleli jsme skromně, stipendium bylo jen 3 000 korun měsíčně, ale ten rok byl plný fantastických zážitků. Helena taky měla unikátní možnost pracovat s Vysokoškolským uměleckým souborem jako choreografka. Pak jsme si pobyt prodloužili, protože jsme si našli práci na základní škole při americké ambasádě. Chodily tam všechny děti západních diplomatů, já tam učil hudebku, manželka tanec a měla ještě na starosti školku.
A do toho jste roku 1985 začal koncertovat s Martinem Kratochvílem. Projeli jste celou republiku včetně malých vesnic. Jak tam na vás posluchači reagovali?
Naše hudba umí lidi zaujmout a také jako americký kytarista jsem byl lákadlo. Říkali jsme, že hrajeme lidovou hudbu 80. let, dnes jsme to upravili na lidovou hudbu 21. století. Díky improvizaci máme blízko k jazzu, ale termín jazz pro naši hudbu nepoužíváme, protože to je příliš zprofanované slovo. Lidé ho berou jako takový hudební průjem, kdy vyhraje ten, kdo zahraje nejvíce not. Doufám, že to není náš případ.
Zajímavý je i další váš úsek života, kdy jste s Kratochvílem zakládali hudební vydavatelství Bonton. Jak na to vzpomínáte?
Dostal jsem se k pozoruhodné práci, třeba jsem produkoval desku Karla Kryla Tekuté písky. Seděl jsem v režii a ozval jsem se, jen když měl nenaladěnou kytaru. On se nedal produkovat, on byl sám sebou. Měl charisma, nádherné texty, i když jeho hra na kytaru byla trochu primitivní, všechny písně byly v A moll. Když slyšel na toto téma mou připomínku, tak desce dal podtitul Variace na A moll. Ovšem ani takový Bob Dylan nebyl nějaký extra kytarista. Pro známé písničkáře je skoro nutností hrát špatně na kytaru...
V porevoluční době jste koncertovali mnohem méně. Proč?
Martin se naplno věnoval byznysu, vzniklo i rádio Bonton, kde jsme měli spolu pořad. Ale když začal dělat Bonton i filmy, videa a komerční hudbu, tak jsem odešel do dnešní Mezinárodní školy v Praze, kde jsem až do roku 2012 učil hudební výchovu, kytaru, sbory a filozofii.
A právě ten rok jste se také odstěhoval do malé vísky na Děčínsku. Čím vás Nová Oleška zlákala?
Vždycky jsme chtěli bydlet na venkově a manželka stále vzpomínala, že v Olešce měla babičku a v 50. a 60. letech tam jezdila na prázdniny. Má na tu dobu nejlepší vzpomínky, byla pořád v lese, sbírala houby... Kvůli těm krásným vzpomínkám jsme do Olešky často jezdili, a když jsme našli pozemek na prodej, tak jsme si tu postavili dům našich snů.
Teď jste tu tři roky. Jak se vám zde žije?
Máme tu krásný výhled na České Švýcarsko, což je nejkrásnější region v zemi, ale i takový vyrovnaný život. Děláme, co nás opravdu inspiruje. Přitom za dvě hodiny jsem v Praze, což mi umožňuje udržet kontakt se světem.
Je něco, co vás tu trápí?
Obecně v Česku mě štve cynismus, ztráta důvěry v politiku a malá zúčastněnost lidí v občanském životě. Češi se hodně drží stranou, komunismus ničil nadšení. Mladá generace samozřejmě už je jiná, ale jsou tu ještě pořád znát určité zvyky.
Dnes je pro Čechy velkým tématem příval imigrantů. Jak vnímáte postoj Čechů v této otázce?
Je to pro mě velmi smutné. Ale nikoho nechci poučovat. Jak se dnes často říká, vezmi si imigrantskou rodinu do domu a pak kritizuj. Já bych se ale této výzvy nebál. Koneckonců mí prarodiče byli imigranti - němečtí Židé v Americe. Hodně Čechů také v době komunismu utíkalo. Vím, že nová vlna imigrantů je něco jiného a složitého, ale ta xenofobní reakce je pro mě smutná. Neříkám, že mám nějaké řešení, ale rád bych, kdyby Češi byli spíše jako lidé ze skandinávských zemí, kde to vidí s větším nadhledem.
Je nějaký Čech, který vás naopak pozitivně inspiruje či inspiroval?
Václav Havel. Vím, že to není moc originální odpověď, ale to, že jste měli aspoň pár let prezidenta takového etického kalibru, je úžasné. Jako hudebníka mě nejvíc inspiruje písničkářka Dagmar Andrtová-Voňková.
Dnes je vám 65 let, jste tedy v důchodu. Jak si ho užíváte?
Já tomu důchod neříkám. Dvakrát až třikrát do měsíce s Martinem hrajeme, jeden den v týdnu učím na New York Univerzity v Praze o hudební kultuře a beru studenty na různé koncerty, což mě strašně baví. A ještě učím meditace spojené s uvolněním stresu. Manželka zase v Olešce učí jógu. A společně se staráme o dva pokoje, které pronajímáme jako penzion. Je to fantastický život.
Vaši synové zůstali také v Česku?
Ne, oba žijí v New Yorku, v Brooklynu, který je momentálně mezi mladými v módě. Starší 40letý syn pracuje ve sféře životního prostředí a ten mladší vede restaurátorské studio.
Hrál jste po celém světě, vydal řadu alb, máte přesto nějaký sen, který se vám v hudbě nesplnil?
Mohli jsme hrát mnohem více, ale pro nás je sice muzika velká láska, ale není to náš hlavní zdroj financí. Já jsem byl hlavně učitel, Martin zase vedl Bonton a nahrávací studio. Ale hráli jsme v Berlíně, ve Vídni, na Kypru, v Maďarsku, Londýně, Bruselu i v USA. Lituji snad jen toho, že jsme před revolucí nehráli v Sovětském svazu. Tam by to bývalo zajímavé, možná trochu surrealisticky.
Při vystoupení používáte pět kytar. Jakou máte nejraději?
To nelze říci, je to stejné jako s dětmi. Mám ale třeba speciálně vyrobenou kytaru, která má navíc sedmou basovou strunu a v sobě dřevo z pěti kontinentů, například norský smrk, palisandr z Brazílie či africký eben. Každou kytaru ladím jinak, abych se mohl soustředit na originální zvuk a vyhnul se hudebním klišé.
Četl jsem, že chcete vytvořit takzvaný e-book neboli elektronickou knihu k výuce kytary. Na co se v ní chcete zaměřit?
Už mám pár lekcí a během roku to chci dokončit. Celý život jsem učil na kytaru a chtěl bych to předat dál. Na YouTube najdete stovky kytarových lekcí, jak se hrají akordy atd., ale nikde vám neukážou, jak docílit nejlepšího zvuku, jak donutit kytaru zpívat. A to je to nejdůležitější.
