Mariana Eichlerová se svým přítelem a synem kávu praží každé pondělí. „Praží se přibližně 20 minut. Po napražení se nechá do druhého dne káva vychladnout, pak ji nameleme najemno a ve středu prodáváme,“ přibližuje Eichlerová.
Pražírnu kávy si začala společně s manželem zařizovat před více než 23 lety, tehdy ještě v Krupce. V té době pracovala jako zásobovačka v Montážním družstvu Teplice. Do ruky se jí dostal prospekt na stroj určený pro pražení kávy a moc se jí zamlouval.
„Manžel tehdy pracoval v Pozemních stavbách. Rozhodli jsme se, že budeme podnikat spolu. V březnu 1991 jsme si přivezli stroj, pamatuji si, že byla středa. A v sobotu manžel umřel,“ vzpomíná na svízelné začátky. Tehdy jí výrazně pomohl syn Petr Seidler a později přítel František Milčický.
Začátek devadesátých let byl pro drobné podnikatele rájem. „Pražili jsme měsíčně pět až šest tun. Měli jsme odběratele po celém kraji, až třeba v Kadani či Chomutově. Kávu jsme rozváželi sami, tehdy nás to uživilo,“ doplňuje.
Zlatá éra skončila se supermarkety i večerkami
Časem ale začaly odpadávat velkosklady a na trh nastoupily zahraniční řetězce. Odběratelů, kteří by měli zájem o českou čerstvě praženou kávu, ubývalo.
„Do supermarketů se muselo dávat zápisné neboli všimné, a to jsme odmítli. Malé české prodejny ubývaly, všude je nahrazovali Vietnamci a ti chtěli kafe za tři koruny,“ říká Eichlerová.
Kvůli tomu začala dokonce uvažovat o tom, že s pražením úplně přestanou. Nakonec to neudělali kvůli stálým zákazníkům. Ale výrobu i své vlastní bydlení přestěhovali z Krupky do vybydleného domu v nedalekých Sobědruhách. Ten si sami postupně opravili. Stroje, které používají, se dají nazvat muzejními.
„Kromě stroje na pražení, který jsme na začátku kupovali jako použitý, máme dvě baličky. Ty ovšem nejsou speciální na kávu, ale dříve sloužily v mlékárnách. Nechali jsme je předělat na baličky kávy, vyšlo to podstatně levněji,“ říká František Milčický. Dodává, že stroje pracují stále bez výraznějších poruch.
Kvůli bezpečnosti kávu prodávají z okénka
Čerstvou kávu nyní prodávají z okénka domu jen ve středu, a to na uživení není. Berou to jako bonus ke svému důchodu.
„Ze začátku jsme měli prodejní místnost, jenomže pak v Sobědruhách vykradli hospodu i večerku a začali se tady ochomýtat divní lidé. Tak jsme zamřížovali okno a prodáváme z něho. Naši stálí zákazníci to respektují, vědí, že to není neúcta k nim, ale bezpečnostní opatření. Zejména, když zůstanu v domě sama,“ říká Eichlerová.
Se svými zákazníky ráda poklábosí, s některými má za dlouhé roky přátelský vztah. „Mám na kávu ze Sobědruh doslova návyk. U okénka jsem pravidelně a beru větší množství,“ svěřil se třeba bývalý fotbalový reprezentant Jiří Šourek.
Právě kvůli takovým zákazníkům v Sobědruhách stále praží dva druhy. „Jedná se o standardní směs a arabiku, složení směsi je naším tajemstvím,“ říká Milčický.
V poslední době se přece jenom blýská na lepší časy, zájem o čerstvě praženou kávu vzrostl. „Řetězce samozřejmě tohle nabídnout nemohou. Hodně také funguje to, že si lidé o naší kávě mezi sebou řeknou, koupí vzorek známým a ti pak začnou sami jezdit,“ líčí Milčický.
Hořící slupky prověřily technickou zdatnost
Pražení kávy může být někdy i adrenalinovým zážitkem. „Chytly nám slupky od kávy, začaly od nich hořet zářivky. Upozornil nás až alarm. Když jsem tam vlétla, všude byly plameny,“ vzpomíná Eichlerová.
Požár se jí naštěstí podařilo uhasit v zárodku. Pro mužskou část rodiny následoval technický úkol zajistit, aby se požár nemohl opakovat.
„Chytlo to v cyklonu, který polétavé slupky zachycuje. Pak jsme udělali bezpečnostní opatření, aby tam vůbec nemohl vzduch. Do cyklonu chlapi vyrobili a nainstalovali trysky, kterými tam pouštíme vodu,“ popisuje Eichlerová.
Svoji cestu k pití kávy si rodina vybudovala teprve se začátkem své živnosti. „Předtím jsem kávu vůbec nepila, nepil ji ani syn. Ten ji začal pít až poslední rok. Dneska vypiju dvě, výjimečně tři kávy za den,“ svěřuje se Mariana Eichlerová. Prozradila, že sama si míchá standardní směs se špetkou arabiky.
