Vought V-173 a Vought XF5U-1 „Pancake“
Občas se narodí člověk, který realizuje nápad, který by jiného ani nenapadl, natož aby ho tedy realizoval. Takovým člověkem byl například Saturnin a my věříme, že nápad s koblihami skutečně dosáhl naplnění, byť v knize se o samotné realizaci nepíše (zde ještě dodejme, že to nebyl jediný nápad s koblihami v historii lidstva, ale na druhou stranu alespoň nikomu moc neuškodil). Mnohem sofistikovanější nápad měl potom americký letecký konstruktér a vynálezce Charles H. Zimmerman, i když v první chvíli si asi řeknete, jaký asi může být rozdíl mezi letící koblihou a letící palačinkou. Věřte, že velký.
Už léta před válkou přišel Zimmerman s teorií, jak snížit či zcela eliminovat indukovaný odpor vznikající na koncích křídla vířením vzduchu od spodní k horní ploše. Do boje proti němu nasadil vrtule umístěné právě na koncích křídla a točících se proti směru víření. Kombinace křídla elipsoidního tvaru, situování vrtulí k jeho koncům a výkonné motory měly poskytnout letounu charakteristiky STOL a velké rozpětí mezi maximální a minimální rychlostí, k tomu více než slušnou obratnost a kdo ví co ještě.
Vought V-173
Vought V-173
Když Zimmerman, tehdy pracující v Langley u NACA (National Advisory Committee for Aeronautics), přišel s tímto odvážným nápadem ke svým nadřízeným, dostal ujištění, že je tam s něčím takovým první. Horší ovšem bylo, že tomu nápadu nevěřili a doslova ho netaktně označili za nesmysl. Vynálezce se však nevzdával a postavil podle svého návrhu malý model, který k údivu všech okolo bezvadně fungoval. Když tedy nadřízeným došlo, že se ve svém prvotním úsudku kardinálně spletli a naopak Zimmerman měl pravdu, tak ho poslali do soukromého sektoru, ať tam zkusí štěstí, jestli se ho s tím někdo ujme.
S otevřenou náručí ho přijala firma Vought, kde nejdříve opět postavil model. Poháněn byl elektromotory, ale napájenými externě pomocí prodlužovacího kabelu. Zkoušet s modelem mohli prakticky vše, tedy až na obratnost při akrobatických manévrech, aby si nezauzlovali prodlužovačku. Když se námořnictvo seznámilo se schopnostmi netradičně řešeného stroje, uvolnilo finance na další práce.
Výsledkem se měla stát palubní stíhačka, jejíž prototyp dostal označení XF5U. Kvůli správně předpokládanému nelehkému vývoji stroje do finální podoby si továrna nejprve vyrobila jednodušší a levnější experimentální letoun, který dostal tovární označení Vought V-173. Účelem demonstrátoru, který poprvé vzlétl 23. listopadu 1942, bylo ověření celé koncepce na větším stroji, do něhož se dal posadit pilot. A piloti, kteří měli tu čest s ním létat (a které neodradil vzhled stroje k usednutí do kokpitu), byli příjemně překvapeni. Mezi nadšenci byl i pokořitel Atlantiku Charles Lindbergh.
Vought XF5U
Ale jak jsme předeslali, cesta k operačně použitelné stíhačce byla dlouhá. A zde bez skrupulí upřesněme, že nedokončená. Prototyp Vought XF5U byl sice vyroben, i jezdit po letišti zvládl, ale nikdy nevzlétl. Po válce se zájem námořnictva o takový stroj vytratil a tím bylo zastaveno i financování celého projektu. Na světě už byly letouny proudové a proti nim by stejně takto řešená stíhačka neměla šanci, nehledě k tomu, jestli by vůbec uzrála pro operační službu.
