Zrekonstruované stíhačky Grumman, odpředu Wildcat, Hellcat a Bearcat
Historie amerického leteckého výrobce Grumman se začala psát v roce 1929. Jeho výrobní program se týkal z velké části námořních letounů a z nich především strojů palubních, ale byly tam i hydroplány. Dnes se podíváme na všechny palubní stíhačky firmy Grumman, které dostaly bojová jména podle koček, a to Wildcat, Hellcat, Tigercat, Bearcat, Panther, Cougar, Jaguar, Tiger a Tomcat.
V roce 1994 se Grumman stal součástí koncernu Northrop Grumman.
| Typ | První vzlet | Vyrobeno kusů |
|---|---|---|
| F4F Wildcat | 1937 | 7 885 |
| F6F Hellcat | 1942 | 12 275 |
| F7F Tigercat | 1943 | 364 |
| F8F Bearcat | 1944 | 1 265 |
| F9F Panther | 1947 | 1 382 |
| F9F Cougar | 1951 | 1 988 |
| XF10F Jaguar | 1952 | 1 prototyp |
| F11F Tiger | 1954 | 200 |
| F11F-1F Super Tiger | 1956 | 1 prototyp |
| F-14 Tomcat | 1970 | 712 |
Wildcat jako muzejní exponát, zřetelně vidíme i bombardér North American B-25 Mitchell.
F4F Wildcat
Stíhací letouny F4F Wildcat nesly hlavní tíhu bojů s japonskými letouny v prvních dvou letech války v Tichomoří. Japonská palubní stíhačka Zero, která měla nižší hmotnost, byla sice obratnější a se slabším motorem dosahovala vyšších letových výkonů, ale konstrukčně solidnější Wildcat v boji více vydržel. Japoncům navíc postupně docházeli vycvičení piloti, na druhé straně Američané s přípravou nových kádrů problémy neměli. Udává se, že na tichomořském válčišti byl poměr dosažených sestřelů stíhačkami Wildcat ku vlastním ztrátám 5,9:1 za rok 1942 a 6,9:1 za celou válku.
Prototyp Grumman XF4F-3 Wildcat z roku 1939
Stíhačky Grumman F4F-3/3A Wildcat z letadlové lodě USS Yorktown, rok 1941
Stíhačky Wildcat na Hendersonově letišti na Guadalcanalu
F4F Wildcat – základní data
Následující data platí pro F4F-4
|
Grumman vyráběl Wildcaty do roku 1943. Aby se mohl plně věnovat nového typu F6F Hellcat, převzala výrobu Wildcatů plně firma General Motors, která s ní začala už v roce 1942. Wildcaty z firmy General Motors se značily jako verze FM-1 (mírně upravená verze F4F-4) a FM-2 (vycházející z prototypu XF4F-8). Výroba u GM běžela až do léta 1945, protože těchto relativně malých a lehkých strojů bylo potřeba pro tzv. doprovodné letadlové lodě nevelkých rozměrů.
Britové dali svým Wildcatům nejprve jméno Martlet, později přešly na americké Wildcat.
Grumman F4F-3S Wildcatfish
Jako zajímavost můžeme uvést přestavbu jednoho Wildcatu na plovákovou stíhačku F4F-3S Wildcatfish. Američané se inspirovali u Japonců s jejich plovákovým A6M2-N Rufe. Zatímco Japonci jako jediní dovedli za druhé světové války stíhací hydroplány až k operačnímu nasazení, tak Američané zůstali jen u jednoho prototypu, protože zdravě usoudili, že nic takového vůbec nepotřebují. Více o druhoválečných stíhacích hydroplánech najdete v článku: Stíhací hydroplány nasadili do bojů druhé světové války pouze Japonci.
Grumman F6F-3 Hellcat na palubě letadlové lodi USS Yorktown, jaro 1943
F6F Hellcat
Hellcat mohl méně pozorným pozorovatelům vizuálně trochu připomínal typ Wildcat, na první pohled ho však rozeznáme mimo jiné podle níže položeného a trochu lomeného křídla. Především byl však strojem větším, těžším a výkonnějším.
Grumman F6F Hellcat přinesl dominaci amerických letců na nebi nad Tichomořím. Ale práce jeho pilotů byla jednodušší než práce pilotů Wildcatů do roku 1943. Rozdíl v průměrné kvalitě letců v neprospěch japonské strany se stával pro tuto stranu již tragickým a ve stejném gardu šly i početní stavy. Poměr sestřelů japonských letadel ku vlastním ztrátám se v případě Hellcatu uvádí až těžko uvěřitelným číslem 19:1.
Dvojice stíhaček Grumman F6F-3 Hellcat. Za pozornost stojí výsostné znaky s červeným olemováním, které se používaly velice krátkou dobu. Zavedeny byly k 28. červnu 1943 a zrušeny k 14. srpnu stejného roku.
Stíhačka Hellcat přistává na cvičné letadlové lodi USS Sable, která operovala na Michiganském jezeře. Jednalo se o jednu z dvojice takových lodí vzniklých přestavbou kolesových parníků, přičemž kolesový pohon jim zůstal zachován.
F6F Hellcat – základní data
Následující data platí pro F6F-5
|
Zrekonstruovaný Hellcat, vyfotografovaný na leteckém dnu v Houstonu v roce 2019, má podobu stroje, na kterém létal David McCampbell, největší stíhací eso amerického námořnictva s 34 sestřely japonských letadel.
Hellcat byl také nejproduktivnějším strojem „ve výrobě“ amerických leteckých es. Na F6F Hellcat získalo titul leteckého esa (titul se získává při dosažení pátého sestřelu) kolem 300 amerických pilotů. Jen pro zajímavost, asi 280 pilotů se stalo leteckými esy na P-51 Mustang, 190 pilotů na F4U Corsair, 160 pilotů na P-38 Lightning a 100 pilotů na P-47 Thunderbolt.
Hellcaty používalo ve větším počtu také Královské námořnictvo. Verzi F6F-3 si Britové přejmenovali na Hellcat F Mk.I (původně dokonce Gannet F Mk.I), verzi F6F-5 na Hellcat F Mk.II a verzi F6F-5N na Hellcat NF Mk.II.
Grumman F6F-5N Hellcat je jedna z nočních verzí legendární stíhačky, na pravé polovině křídla nese střelecký radiolokátor.
Zrekonstruovaný Grumman F7F-3P Tigercat ze stáje Lewis Air Legends. Písmeno „P“ v typovém označení ukazuje na foto-průzkumnou verzi (photo-reconnaissance).
F7F Tigercat
Grumman F7F Tigercat byl dvoumotorový stíhač, stíhací bombardér a noční stíhač vyvíjený za druhé světové války. Byl to jeden z největších a nejtěžších stíhacích letounů té doby. Cílem bylo získat vysoce výkonný stroj, dosahující vysokých rychlostí, který by se vyznačoval i velice dobrou obratností a zároveň nesl mohutnou výzbroj.
K pohonu F7F sloužila dvojice dvouhvězdicových osmnáctiválců Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp a Tigercat s nimi dosahoval maximální rychlosti přes 700 km/h. Hlavňovou výzbroj tvořila čtveřice 20mm kanonů, u některých verzí ještě rozšířená o čtveřici 12,7mm kulometů.
Při vývoji F7F se s ním počítalo pro v té době také vyvíjené velké letadlové lodě třídy Midway, které nakonec vstupovaly do služby až po válce. Letouny F7F se však pro službu na letadlových lodích nekvalifikovaly kvůli řadě problémů (pevnost draku, směrová stabilita, vysoká přistávací rychlost). Vyřešit se to podařilo u prakticky poslední verze F7F-4N, které ale byla vyrobena v pouhých dvanácti exemplářích. Tigercaty tedy operovaly jen z pozemních základen.
Trojice letounů Grumman F7F Tigercat
Z pohledu druhé světové války přišel Tigercat pozdě, ve službě se více uplatnil až v době poválečné, i když ani tak to nic velkého nebylo.
Po skončení vojenské služby byly některé Tigercaty upraveny na hasicí letouny pro boj s lesními požáry.
F7F Tigercat – základní data
Následující data platí pro F7F-3
Výzbroj (závěsníky): například 8 x neřízená střela HVAR nebo 2 x 454kg puma, případně 1 x 1000kg torpédo |
Stíhací letouny Grumman F8F-1 Bearcat se připravují ke startu z letadlové lodi USS Tarawa, rok 1948
F8F Bearcat
Grumman F8F Bearcat představoval malý a lehký palubní stíhací letoun. Měl být schopen nasazení i z eskortních letadlových lodí, které až do konce války nosily vylepšené Wildcaty, protože výkonné Hellcaty byly pro eskortní letadlovky příliš mohutné.
Do služby však Bearcaty přišly až na konci války a do bojů se tak nestihly zapojit. Podobně jako u F7F Tigercat přišel jejich hlavní „služební“ čas až po válce.
Dvě hlavní sériové verze – F8F-1 a F8f-2 – se lišily především hlavňovou výzbrojí, kdy ta první měla čtyři 12,7mm kulomety a ta druhá čtyři 20mm kanony.
F8F Bearcat – základní data
Následující data platí pro F8F-2
|
Grumman F8F-2 Bearcat
Zrekonstruované stíhačky Grumman, odpředu Wildcat, Hellcat a Bearcat
Po vyřazení z výzbroje se stal tento lehký a hbitý stroj oblíbeným u soukromých uživatelů. Ti s ním excelovali i při rychlostních leteckých závodech. V prvním ročníku slavného leteckého závodu kolem pylonů v Renu v roce 1964 dokonce zvítězil slovenský rodák Miro Slovak na F8F Bearcat. Na Západ emigroval v roce 1953 jako pilot DC-3 na lince ČSA, čímž udělal radost i některým z cestujících, kteří také požádali o azyl.
Dnes patří F8F Bearcat mezi uživatelsky nejoblíbenější stroje v roli tzv. „warbirdů“, to znamená starých vojenských letadel v rekonstruovaném provozuschopném stavu ve vlastnictví soukromníků, muzeí a různých nadací a předváděných při leteckých dnech i jiných příležitostech.
Grumman F9F-2 Panther nad základnou amerického námořního letectva Patuxent River v Marylandu
F9F Panther
Palubní stíhačkou F9F Panther vstoupila firma Grumman do proudové éry. Panthery hrály u amerického námořnictva významnou roli během korejské války, kde se uplatnily i při útocích na pozemní cíle. V každém případě si připsaly první sestřel této války na straně amerického námořního letectva, když 3. července 1950 sestřelily dva severokorejské Jaky-9. Někdo možná ohrne nos, že uvedenými poraženými byly stíhačky pístové, konstrukčně spadající do druhé světové války. Ale F9F Panther mají na svém kontě dokonce i Migy-15, se kterými se nemohly výkonově srovnávat.
Stroje Grumman F9F-2 Panther během korejské války, letadlová loď USS Philippine Sea. Letouny jsou vyzbrojené k útokům na pozemní cíle.
Stroje Grumman F9F-2 Panther během korejské války, vyzbrojené k útokům na pozemní cíle
F9F Panther – základní data
Následující data platí pro F9F-2
|
Grumman F9F-5 Panther
Grumman F9F-2 Panther na letadlové lodi USS Franklin D. Roosevelt (CVB-42)
Grumman F9F-6 Cougar
F9F Cougar
Z typu F9F Panther konstrukčně přímo vycházel F9F Cougar, ostatně stejné typové označení napovídá, že těsnější konstrukční sepětí snad ani nemohlo být. Hlavním krokem vpřed v případě Cougaru bylo nové šípové křídlo. Tyto letouny začaly vstupovat do služby na samém konci roku 1952, ale korejské války se již zúčastnit nestihly.
F9F Cougar – základní data
Následující data platí pro F9F-8
|
Grumman F9F-8 Cougar se střelami AIM-9 Sidewinder
Grumman F9F-8 Cougar s pumovou výzbrojí
Prototyp Grumman XF10F Jaguar
XF10F Jaguar
Grumman XF10F Jaguar byl jedním z prvních letounů s měnitelnou geometrií křídla a navíc prvním takovým, při jehož návrhu se počítalo s dozráním až do sériové výroby a operačního nasazení. Prototyp XF10F se poprvé vznesl 19. května 1952, což bylo necelý rok po čistě experimentálním stroji Bell X-5, který si „vybojoval“ primát prvního letounu s měnitelnou geometrií křídla.
Dokonce už byly podepsané objednávky na 12 předsériových a prvních 100 sériových letounů F10F Jaguar. Během zkoušek prototypu XF10F se však ukázalo, že stroj nedozraje, a tak došlo ke stornování těchto objednávek a ukončení celého programu. Získané zkušenosti byly později využity při návrhu General Dynamics F-111 Aardvark (první let 1964) a Grumman F-14 Tomcat (1970).
Prototyp Grumman XF10F Jaguar
Jednou z příčin „krachu“ programu XF10F byl i použitý proudový motor Westinghouse J40, jehož vývoj byl také zastaven, protože nepřinášel očekávané výsledky (z pohledu výkonnosti a spolehlivosti).
V každém případě jediný zkušební pilot angažovaný při testech prototypu XF10F Corwin „Corky“ Meyer se vyjádřil ve smyslu, že létání s tím strojem bylo velice zábavné, protože se vadami jenom hemžil.
Grumman F11F-1 Tiger na letadlové lodi USS Forrestal, duben 1956
Grumman F11F-1 Tiger na letadlové lodi USS Forrestal, letoun stojí na výtahu.
F-11 Tiger
Grumman F-11 Tiger (do roku 1962 se používalo původní typové označení F11F) se stal prvním operačně nasazeným nadzvukovým letounem amerického námořnictva. První let prototypu se odehrál 30. července 1954 a typ byl zařazen do služby v roce 1956. Nejednalo se ovšem o nijak mohutně rozšířený stroj, do roku 1959 bylo vyrobeno pouhých 200 exemplářů. Námořnictvo dalo přednost povedenějšímu letounu Vought F-8 Crusader (původní typové označení F8U), který se pyšnil o dost vyššími letovými výkony.
Zmínku si zaslouží časově relativně dlouhé používání typu F-11 Tiger akrobatickou skupinou amerického námořnictva Blue Angels. Byl to první z typů, který u ní vydržel déle než deset let. Shrňme si pro zajímavost všechny stroje předváděcího týmu Blue Angels (s uvedenou dobou používání v závorkách): F6F Hellcat (1946), F8F Bearcat (1946 – 1949), F9F-2 Panther (1949 – 1950), F9F-5 Panther (1951 – 1955), F9F-8 Cougar (1955 – 1957), F11F-1 Tiger (1957 – 1968), F-4J Phantom II (1969 – 1974), A-4F Skyhawk II (1974 – 1986), F/A-18 Hornet A/B (1986 – 2010), F/A-18 Hornet C/D (2010 – 2020), F/A-18 Super Hornet E/F (od roku 2020; dvoumístné verze ef osmnáctek slouží jako záložní a cvičné, a také se používají na lety související se samotným vystoupením základní sestavy na strojích jednomístných). Mimo jiné vidíme, že všechny typy od Hellcatu až po Tiger vyráběla firma Grumman.
Grumman F11F-1 Tiger, Grissom Air Museum. Letoun používala akrobatická skupina Blue Angels.
Grumman F11F-1 Tiger, Intrepid Sea-Air-Space Museum. Letoun používala akrobatická skupina Blue Angels.
F-11 Tiger – základní data
|
S letounem Tiger se pojí i jedna zajímavá příhoda, kdy pilot Tom Attridge dokázal palubními kanony sestřelit sám sebe, aniž by to tedy zamýšlel. Po vystřelení dávky potlačil letoun, čímž otevřel do té doby zavřené nůžky mezi směrem vektoru pohybu střel v hlavni a po výstřelu nabraným směrem vektoru pohybu letounu. A co čert nechtěl, tři ze střel pohybujících se po balistické křivce se střetly s letounem letícím v přímém směru a jedna dokonce vyřadila motor z provozu. Attridge následně s poškozenou stíhačkou nouzově přistál.
Jedna z nejslavnějších fotografií s Tomcatem. Dale Snodgrass prolétá ve svém Tomcatu rychlostí přes 600 Km/h v těsné blízkosti letadlové lodi USS America.
F-14 Tomcat
Jedna z nejslavnějších amerických palubních stíhaček všech dob Grumman F-14 Tomcat může za svou popularitu mezi širokou veřejností poděkovat filmu Top Gun. Ale i v reálu to byl letoun vskutku povedený.
Ef čtrnáctka, ikonická nadzvuková palubní stíhačka s měnitelnou geometrií křídla, vznikla na základě vítězství v projekčním konkursu VFX (Naval Fighter Experimental). Hledal se nástupce letounů McDonnell Douglas F-4 Phantom II v roli palubních stíhaček, do nových požadavků se promítly zkušenosti z leteckých bojů s migy nad Vietnamem.
Na vypsání soutěže VFX měl zásadní podíl viceadmirál Thomas F. Connolly, když byl na jeho popud ukončen program palubní stíhačky General Dynamics–Grumman F-111B. A právě na počest viceadmirála Thomase Connolyho dostal nový letoun F-14 bojové jméno Tomcat.
Grumman F-14A Tomcat vypustil střelu AIM-54 Phoenix.
Grumman F-14A Tomcat s protiletadlovými střelami AIM-7 Sparrow a AIM-9 Sidewinder
Úkolem letounů F-14 Tomcat v americkém námořnictvu byla protivzdušná obrana námořních svazů a doprovod palubních úderných letounů, přičemž vzdušné cíle mohl ničit na velkou vzdálenost, ale vést i manévrový boj (dogfight). Osádka se skládá z pilota a radarového operátora. A právě radar Hughes AN/AWG-9 se stal nejvyšší devizou stroje, jeho maximální dosah činí až 315 km (v závislosti na velikosti cíle, resp. na velikosti jeho radarového odrazu), dokáže sledovat až 24 cílů a současně na šest z nich navádět řízené střely Phoenix (dosah až 180 km), případně speciální verzi střel Sparrow (dosah 29 km). Na krátkou vzdálenost byly určeny Sidewindery s infračerveným naváděním a poslední možností byl 20mm kanon. Později se zbraňové portfolio ef čtrnáctek rozšířilo, a to i o zbraně proti pozemním cílům.
Prototyp se vznesl v prosinci 1970, sériová výroba běžela až do roku 1991. Postupně se vyráběly sériové verze F-14A, F-14B a F-14D. S „béčkem“ přišly v roce 1987 výkonnější motory, s „déčkem“ v roce 1990 digitální avionika.
F-14A íránského letectva, rok 2012
Grumman F-14A Tomcat přistává na letadlové lodi USS Independence (CV-62), rok 1979.
Kromě amerického námořnictva se stalo jediným dalším uživatelem íránské letectvo, když za vlády šáha Pahlavího bylo do Íránu exportováno 79 strojů F-14A.
F-14 Tomcat – základní data
Následující data platí pro F-14A
|
Grumman F-14A Tomcat nad Kalifornií, nedaleko základny Miramar, rok 1989
