Po rozpadu Sovětského svazu se všeobecný a zejména hospodářský úpadek Ruska projevil i na katastrofálním stavu ozbrojených sil. Konflikt v Čečensku před koncem 20. století poukázal na celou řadu pochybení, ale ruští vojáci, kteří se ve většině historických konfliktů projevili jako houževnatí bojovníci, nehledící na vlastní ztráty, nakonec splnili i v této válce politické zadání a plně ovládli odtržené území.
K výraznému posunu ve směřování Ruska i jeho ozbrojených sil došlo až po nástupu k moci současného prezidenta Ruské federace, který se udál první den nového tisíciletí, kdy se funkce prezidenta ujal Vladimir Vladimirovič Putin.
Trocha historieRuské ozbrojené síly za poslední tři století promlouvaly do evropských dějin vždy velmi významným způsobem. Zapojily se do Slezských válek, významně se podílely porážkou Napoleona na eliminaci francouzského revolučního imperialismu. V první světové válce se sice Ruská říše zhroutila jako první v řadě postupně zanikajících velmocí, ale ve druhé Sovětský svaz rozdrtil po počáteční katastrofě německé síly (jakož i slovenské, maďarské, rumunské, finské, na samém počátku války polské, a část italských). Sovětská armáda Po skončení druhé světové války byly ozbrojené síly Sovětského svazu připravovány politickým vedením země na další světovou výhradně nukleární válku. Tomuto kritériu bylo podřízeno vše. Zástupné konflikty mezi Spojenými státy a Sovětským svazem (Blízký východ, Vietnam) však ukázaly, že to, co je vhodné pro globální konflikt mezi velmocemi (výzbroj, způsob řízení vojsk, výcvik), nemusí být použitelné ve válce omezeného rozsahu. Obrovskou zkušeností pro sovětskou armádu byla válka v Afghánistánu, která vnesla mnohé korekce do sovětské válečné doktríny. Země vedená komunisty se ale ve stejném časovém období už nacházela v neustále se prohlubujícím ideovém i hospodářském rozvratu, který vyústil v rozpad kontinentálního sovětského koloniálního panství, a ozbrojené síly už nebyly schopné nabyté válečné zkušenosti smysluplně vstřebat. |
Na rozdíl od svého předchůdce, často opilého bývalého komunistického funkcionáře, se V. Putin od samého počátku začal projevovat jako osobnostně silný a organizačně mimořádně schopný vůdce.
Ve vojenské oblasti proběhla celá řada reforem, ale pětidenní konflikt v roce 2008 s Gruzií ukázal, přes rychlé vítězství ruských sil nad protivníkem, že řízení vojsk je i nadále těžkopádné.
Nic než pohotovost
Významnou událostí pro válečnou použitelnost ozbrojených sil Ruské federace se ukázal nástup armádního generála Sergeje K. Šojgu (národnost tuvinská, hrdina Ruské federace) do funkce ministra obrany ruské vlády dne 6. listopadu 2012.
Tento náčelník se navenek projevuje velmi svérázným vystupováním, tolik odlišným od u nás zafixovaného obrazu sovětské generality cinkající především řády na hrudi. Inspekční cesty vykonává v kožené bundě, nepotrpí si na salutování a jiné formální vojenské vystupování. Ruce má zpravidla zastrčené do kapes a na prošedivělé hlavě většinou nenosí čepici. Bez ohledu na to, jedná-li s důstojníky nebo poskytuje-li rozhovor médiím.
Právě S. Šojgu (nepochybně v naprostém souladu s názory vrchního hlavního velitele ruských ozbrojených sil, kterým je prezident federace V. Putin) je strůjcem poslední probíhající reformy ruských ozbrojených sil.
Pro ruské velitele ze staré školy (sovětské) byl jeho nástup do funkce šokem. Šojgu se totiž rozhodl připravit Rusko na válku. Na skutečnou válku, která může vypuknout nečekaně třeba zítra. V rozporu se sovětskou a postsovětskou praxí počal vyhlašovat bojovou pohotovost nejprve malým jednotkám bez předchozího varování, které dříve vždy nějakým způsobem proniklo z nadřízených štábů k prověřovaným jednotkám. Velitelé pak měli možnost se na vyhlášení pohotovosti v předstihu připravit, což výrazně zkreslovalo skutečné bojové schopnosti útvarů.
Březen 2013 - cvičení s nedostatky
Ve čtvrtek 28. března 2013 ve čtyři hodiny ráno moskevského času obdržel ministr obrany S. Šojgu od prezidenta Ruské federace rozkaz k uvedení do plné bojové pohotovosti celkem sedm tisíc příslušníků útvarů letectva, výsadkářů a speciálních sil a námořnictva rozmístěných v oblasti Černého moře. Následných třídenních manévrů s ostrými střelbami se zúčastnilo 36 plavidel, 20 bojových letadel a vrtulníků a 50 dělostřeleckých systémů. Takzvané kontrolní cvičení nebylo předem oznámeno zahraničním vojenským misím a ani nebyla umožněna činnost cizích pozorovatelů.
Vybuchující tankytajná čečenská zbraň Invaze Ruska do Čečenska přinesla i jeden neuvěřitelný příběh. Příběh o nefunkční tankové ochraně.  |
Pravda se ukázala. Náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov otevřeně v ruských médiích přiznal, že cvičení odhalilo "řadu nedostatků v připravenosti" ozbrojených sil.
Je vhodné připomenout, že vojska NATO v současnosti jen velmi zřídka naráz procvičují bojové nasazení stejného počtu vojáků, zpravidla se manévrů zúčastňuje poloviční a ještě menší množství osob.
Červenec 2013 - 1000 kilometrů za den, 1000 tanků, 160 000 vojáků
V průběhu druhého letního měsíce bylo v Rusku do plné bojové pohotovosti naráz uvedeno 160 tisíc příslušníků východního vojenského okruhu. Aby byla zabezpečena opravdová nenadálost vyhlášení bojového poplachu jednotkám, byly pro doručení rozkazů využity výhradně spojky, které předaly osobně zapečetěné obálky příslušným velitelům. Přepravovaly se skrytě letadly civilních společností nebo taxíkem. Dokumenty se tak vyhnuly všem místům vojenské byrokracie, kde by mohlo dojít k předčasnému prozrazení obsahu direktiv.
Námětem cvičení bylo zaujetí krytu hranic. Na rozlehlém teritoriu Sibiře se útvary pozemních sil pohybovaly rychlostí až jeden tisíc kilometrů za den (hlavně po železnici). Přesunů se zúčastnilo 12 tisíc vozidel všeho druhu, včetně tisícovky tanků. Ve vzdušném prostoru operovalo 130 letadel a vrtulníků. Na moře vyplulo z přístavů 70 plavidel. Zároveň bylo do pohotovosti uvedeno vojsko středního vojenského okruhu, kterému bylo určeno hrát "nepřítele".
Cvičení ukázalo, že výsledky bojových střeleb se na neznámých polygonech zhoršily o dva stupně, z výtečně na dobře. Na tomto i na jiných manévrech byli důstojníci na všech úrovních ruské armády vedeni nadřízenými k přijímání samostatných rozhodnutí, což je v příkrém rozporu se sovětskou praxí. Celá válečná hra vyústila v porážku obránců. V dobách vlády strany sovětských komunistů by byl podobný výsledek bojové prověrky naprosto vyloučený. Manévry na Dálném východě vyhrála vojska centrálního vojenského okruhu, protože obdobnou náročnou zkouškou prošla o několik měsíců dříve než okruh východní a naučila se "bojovat" efektivně.
Varující obraz současných ruských vojsk
Pamětníci okupace Československé socialistické republiky sovětskou armádou v srpnu 1968 si pamatují na žalostné vzezření vozidel a vojáků z východu. Uniformy měli seprané, nevzhledné a nepraktické. Výstroj (tlumoky, boty) jak z druhé světové války, možná i horší. Auta na první pohled prozrazovala nedobrý technický stav. I v období čečenských válek lze odpozorovat ze záběrů ruských špinavých vojáků ne zrovna fungující týlové zabezpečení.
Člověk nemusí být přímo expert na vojenské otázky, aby z fotografií z právě probíhajících událostí na Krymu vyčetl, že v ruském vojsku došlo k obrovskému kvalitativnímu posunu. Veškerá vozidla jsou nastříkána jednotnou barvou a nacházejí se v zjevně naprosto vyhovujícím technickém stavu. To samé lze vypozorovat i na ústrojní kázni vojáků, kteří jsou vybaveni moderní uniformou splňující na první pohled požadavky doby, včetně taktických vest a nosných systémů, nákoleníků a jiných ochranných prostředků.
Startovní sekvence mezikontinentální pozemní mobilní strategické rakety Topol M.
Navíc ruští ozbrojenci se nechovají ustrašeně, jak tomu bylo v roce 1968 v Československu nebo v Berlíně během tamní krize. Zdá se, že společná cvičení ruské armády s vojsky NATO přinesla plody. Rusové se naučili mnohému ze západoevropského vojenského umění a nejspíš už i řadoví vojáci mají jakési ponětí o účinné taktice blízkého boje.
Obrana proti elektromagnetickému impulsu
Krymská krize vypukla po vyhlášení nenadálé prověrky ruských vojsk v západní části země. Politický svět sice věnuje největší pozornost přesunům vojenské techniky na Krym či do oblastí sousedících s Ukrajinou, těžiště a význam vojenské operace ale leží úplně jinde. Rusko podle veřejně dostupných zdrojů na ruskojazyčném internetu především vybudovalo válečnou strukturu velení, kterou podpořilo uvedením do plného provozu zvláštní spojovací soustavy odolné i proti úderu zbraní hromadného ničení.
Ruská armáda nejspíše zcela oprávněně předpokládá v případě střetu s vojsky NATO reálné nasazení nukleárních zbraní ke zničení či poškození veškerých ruských vojenských IT systémů působením takzvaného elektromagnetického impulsu. (Výbuchem jaderné nálože ve výšce mnoha desítek kilometrů. Kromě již zmíněného efektu by exploze neměla na povrchu země žádný jiný účinek.)
A protože každá armáda chystá obranná opatření podle vlastních operačních plánů, jsou spíše než životy Evropanů v případě vystupňování krize ohroženy naše počítače a vůbec evropská a možná i americká elektrizační soustava.
Navíc v prostoru Severního ledového oceánu probíhá operace, která má za cíl procvičit lodě severní flotily ruského námořnictva v hledání ponorek protivníka. Je nabíledni, že nehledají cvičné cíle, ale americké, francouzské či britské jaderné ponorky. Je nepochybné, že ruská armáda je ve větší válečné pohotovosti, než se na první pohled zdá.
Ruské zbraně
Ruské zbraně vždy patřily k tomu nejlepšímu, co se v dané oblasti ve světě vyskytovalo. Kalašnikovy automaty kalibru 7,62 mm jsou i nadále naprosto vyhovující zbraní, protože v Afghánistánu se ukázalo, že ráže 5,56 mm NATO není úplně vhodná pro vedení paleb pěchoty (i když názory expertů se různí - má sice menší průbojnost, ale protože je lehčí, více jí vojáci unesou, je přesnější a má vyšší ranivý účinek).
Ruské tanky T-80 (pravděpodobně až 8 tisíc kusů) a T-90 (asi více než 700 kusů), které jsou už zcela jistě vybaveny funkční dynamickou ochranou, což nesnižuje jejich bojeschopnost, jako se dělo na začátku čečenské války, patří k vyhovujícím zbraňovým soustavám. Výhodou ruských tanků je schopnost vypouštět z kanónů řízené samonaváděcí rakety proti obrněncům nepřítele, ale i na bojové helikoptéry do vzdálenosti až 5 kilometrů. Původně to byla vlastně z nouze ctnost, protože kvůli velkým tolerancím neměly kanony dostatečnou přesnost.
Palebnou sílu ruského dělostřelectva výrazně umocňují raketometné systémy. Nejmohutnější soustava Směrč (průměr raket 300 milimetrů) umožňuje ostřelovat plošné cíle na vzdálenost 70 až 90 kilometrů přívalem rozličné submunice (protipěchotní, protitankové samonaváděcí, objemově detonující, minové aj.) s ničivou účinností, která je jinak dostupná jen malým jaderným zbraním.
Houfnice D-30 je starou, ale i nadále použitelnou dělostřeleckou zbraní.
Ruská pozemní armáda disponuje celou škálou prostředků střelby na vzdušné cíle, které při vhodném nasazení mají podobu vícevrstvé obálky. Jednotky v poli chrání postarší soustavy Tunguzka a moderní Pancir-S1 (asi 120 kusů v roce 2012) či nejmodernější TOR M1 (12 bojových vozidel?). Nutno podotknout, že uvedené počty by na obranu tisíců tanků zřejmě nestačily.
Systémy si víceméně poradí jak s letadly, tak i s inteligentní municí (pravděpodobnost zničení cíle 70 až 90 procent dle druhu létajícího prostředku napadení). Cíle ničí buď rychlopalným kanonem, nebo raketou do vzdálenosti až 20 kilometrů. Větší uskupení jsou svěřena raketovému deštníku soustav KUB a modernějších BUK s dosahem dálkovým až 45 kilometrů (podle modifikace a druhu cíle). Soustavy S-300 (Divizním prostředkem je S-300V (asi 200 kusů), zatímco S-300 patří PVOS) a S-400 dovedou ubránit proti všem druhům aerodynamických cílů a balistických raket středního doletu prostory o průměru od tří do čtyř set kilometrů.
Letectvo je vyzbrojeno plně vyhovujícími letouny různého druhu určení. Za pozornost stojí především stíhací přepadové letouny MiG -31 (rychlost Mach 2,83, tedy 3 tisíce kilometrů za hodinu). Primárně slouží k hlídkování na Sibiři a Dálném východě. Spolupracující sestava čtyř letadel je schopná kontrolovat vzdušný prostor široký devět set kilometrů. Letadla MiG- 29, z nichž asi 70% považuje armáda za zastaralé a postupně je vyřazuje, a Su-27 (a následné modifikace) patří stále k plně bojově použitelným strojům. Mimochodem demilitarizované MiGy-29 i Su-27 jsou v USA v soukromém držení.
Ruská protivzdušná obrana by si nejspíše relativně snadno poradila i s letouny se sníženou schopností detekce radary.
Dělostřelecký salvový systém dalekého dosahu Smerč.
Rusko je také jadernou mocností prvního řádu. Na rozdíl od Spojených států, které mají strategické rakety umístěné na ponorkách a letadlech, disponuje Rusko i mobilními pozemními strategickými raketami typu Topol M a nově Jars (s vícenásobnou hlavicí). Navíc Rusko jako jediná země na světě již dvakrát vyzkoušela vypálení všech strategických střel z ponořené ponorky. V prvém případě opustilo plavidlo všech 16 raket během asi 180 sekund. V druhém případě 19 raket za obdobnou dobu. Jedna střela selhala (závada na elektrickém systému) a zůstala v šachtě. Moskvu a široké okolí pak chrání plně funkční soustava antiraket A-135 s jadernou hlavicí. Její ústřední článek, radar včasné výstrahy Don-2N byl nedávno uveden do operačního provozu po modernizaci.
