Když osmého prosince 1941 prezident USA Franklin Roosevelt žádal americký Kongres o vyhlášení války Japonsku, řekl, že předchozí den, den útoku na Pearl Harbor, v amerických dějinách „bude žít jako den hanby“.
Obrat si od Roosevelta vypůjčil nebo parafrázoval kdekdo. Jedním z nich byl i vojenský historik Thomas Fleming, když psal článek o mnohem méně slavném datu, sedmém únoru 1932. Fleming ho označil jako den, který „bude žít jako den zapomnění“ – k věčné smůle všech, kdo zemřeli při japonském útoku o více než devět let později.
Sedmý únor 1932 byl prakticky dokonalou předzvěstí událostí z roku 1941. Jen během tohoto útoku nikdo nezahynul a proti Pearl Harboru tentokrát vzlétla americká letadla, aby ho pomohla „osvobodit od Japonců“.
Zapomenutý nácvik „věčné hanby“
Nálet ze sedmého února proběhl v rámci vojenského cvičení amerických sil. Šlo o jedno z tzv. „Velkých společných cvičení“ (Grand Joint Exercise), kterého se na rozdíl od prakticky každoročních tzv. „Problémů flotily“ (Fleet Problem) účastnily kromě námořnictva i americké pozemní ozbrojené síly. Role „pěšáků“ byla samozřejmě spíše pasivní, měli na starosti obranu Havajských ostrovů.
Cvičení se odehrávalo v Atlantiku i Pacifiku. Proti sobě stáli „Modří“, představující síly USA, a „Černá koalice“, která v dané době nebyla blíže specifikována, ale jasně představovala státy Osy. První střety v Atlantiku vyhráli Modří, kteří Černé zatlačili do defenzívy.
Pak ovšem „pacifická námořní mocnost“, která byla členem koalice Černých, překvapivě zaútočila na Havajské ostrovy a zmocnila se jich. Na ostrovech zanechala 18 tisíc mužů i s podporou letadel a 15 ponorek. Modří připravili obojživelný útok, aby ostrovy získali zpět.
V jeho rámci ovšem udělali zajímavou inovaci založenou i na výsledcích námořních cvičení posledních let, například leteckého „útoku“ na Panamský průplav v roce 1929. Toto a následující cvičení alespoň některým důstojníkům naznačila, že rostoucí dolet a nosnost letadel mění zavedenou „hierarchii“ námořní války. Že se letadla pomalu stávají důležitějšími zbraněmi než velké kanóny.
Modrá flotila se proto rozdělila na dva svazy. Větší část i s bitevními loděmi vyrazila k Havaji s námořním výsadkem. Druhý svaz tvořily dvě ze tří tehdejších letadlových lodí amerického námořnictva, tedy Lexington a Saratoga. Ty doprovázelo pouze sedm torpédoborců, které sice neměly v přímém střetu šanci proti větším bitevním lodím protivníka, ale na druhou stranu letadlové nosiče nezdržovaly. (Torpédoborce stačily i díky tomu, že letadlové lodě jim doplňovaly palivo, což byla relativně novinka zavedená na základě cvičení v předchozích letech.)
Americká letadlová loď Saratoga na snímku z 6. června 1935
Velení nad oběma letadlovými loděmi připadlo zastánci větší role letadlových lodí v námořních bojích, kontraadmirálu Harrymu Yarnellovi. Byl jedním z těch důstojníků, kteří se zasadili o to, že letadlové lodě se v meziválečném období změnily z „průzkumných prostředků“ na mnohem důležitější element námořních sil.
V roce 1932 bylo cílem jeho skupiny oslabení obrany ostrova Oahu a získání letecké převahy ještě před začátkem obojživelného výsadku. Yarnellův štáb se rozhodl získat iniciativu překvapivým útokem, který by ideálně zasáhl jak lodě protivníka, tak i jeho pozemní letecké síly. Ty podle teoretických úvah i zkušeností z cvičení představovaly největší nebezpečí pro letadlové lodě. Ponorkám i většině hladinových lodí totiž dokázaly nosiče letadel díky své rychlosti poměrně účinně unikat.
Plnou parou vpřed
Celý svaz vyrazil od západního pobřeží USA prvního února. O čtyři dny později se od něj oddělily obě letadlové lodě, které téměř na plný výkon vyrazily na vybrané místo severovýchodně od havajského ostrova Oahu. Tento směr byl vybrán proto, že při příletu útočící letadla prolétala oblastí četných zimních srážek a mlh, které je skrývaly až do chvíle, než byla letadla téměř nad cílem.
Lodě ve skupině dodržovaly v té době rádiový klid, aby jejich komunikaci nezachytili Černí a nevyslali flotilu na moře. Brzy ráno sedmého února byly na místě, v 5:30 odstartovala z palub Saratogy a Lexingtonu první letadla. Mezi šestou a sedmou ranní pak s výhodou naprostého překvapení celkem 150 strojů zaútočilo na celou řadu cílů na Oahu. Většinu letadel tvořily stíhací dvojplošníky F-4B, zbytek střemhlavé bombardéry BM-1.
Místo bomb nesly pod křídly pytle s moukou a světlice, které zasáhly řadu lodí v přístavu (podle některých informací dokonce všechny větší válečné lodě v něm), letiště, stanoviště protiletadlové obrany, sklady a další cíle. Během útoku první vlny se nedostalo do vzduchu jediné letadlo Černých.
Reportér New York Times, který byl na místě, uvedl, že útočníci se nesetkali s nejmenším odporem a unikli zpět na své lodě prakticky bez poškození. Dodal také, že ani 24 hodin po útoku ještě obránci nedokázali najít letadlové lodě Modrých. Během následujících dní pak obě Yarnellovy letadlové lodě podnikly další překvapivé útoky na ostrovy, aniž by je protivníkova hladinová plavidla kdy dohonila.
První letadlová loď amerického námořnictva USS Langley spuštěná na vodu v roce 1920. Na palubě jsou podle všeho stíhací dvojplošníky Boeing F4B, které byly součástí „útoku“ na Pearl Harbor v roce 1932.
Co na to rozhodčí?
Přesto každý viděl výsledek cvičení poněkud jinak. Jak diplomaticky poznamenává Douglas Smith ve své knize o dějinách leteckých sil amerického námořnictva, názory na výsledky cvičení se u „zástupců námořnictva a armády v mnoha ohledech lišily“. Další vojenský historik Alberto Nofi uvádí, že po úspěšném překvapivém náletu ze sedmého února byli rozhodčí v posuzování způsobených škod velmi „úsporní“.
I kontraadmirál Yarnell si ve svém písemném hodnocení cvičení tak trochu postěžoval. Podle něj napáchal první útok jeho skupiny ve skutečnosti mnohem větší škody, než usoudili rozhodčí. Yarnell tak ve svém textu věnoval dost prostoru výčtu strojů, o které měl nepřítel během prvního útoku podle jeho názoru přijít.
Právě pozemní letadla se přitom ukázala jako nejlepší zbraň Černých proti letadlovým lodím Modrých. Saratogu zasáhly hned dva nálety nepřátelských letadel - letadel, která se podle Yarnella neměla už nikdy podívat do vzduchu. Rozhodčí odhadli míru poškození plavidla na 70 procent a palubu označili za zcela vyřazenou z provozu. Přestože útočný svaz utrpěl citelné škody a ztratil během týdne „bojů“ dvě třetiny svých letadel, dosáhl plánovaných cílů a připravil půdu pro následnou invazi na ostrovy.
Černí se udatně bránili, ale hlavně zpětně a od stolu. Protestovali proti postupu protivníka a vyčítali Yarnellovi například to, že si (stejně jako Japonci v roce 1941) pro útok vybral nedělní ráno, kdy měla polovina posádky Pearl Harboru volno. Podle názoru Černých šlo o „porušení pravidel“.
Publicista Joseph V. Micallef ve svém nedávném článku dodává i další barvitý detail: Černí údajně podali protest proti rozsahu poškození lodí při bombardování se zdůvodněním, že „jak je všeobecně známo, Asiati nemají dostatečně vyvinutou koordinaci zraku a rukou, aby dosáhli takové přesnosti při bombardování.“ Nepodařilo se nám původ citátu dohledat z jiného, byť sekundárního zdroje, a tak si nejsme jisti, zda opravdu došlo i na tento argument. Faktem ovšem je, že oficiální závěry z cvičení se zdají být zcela v rozporu s tím, co se během něj dělo.
Pod závěry cvičení je podepsán hlavní rozhodčí cvičení admirál Frank Herman Schofield a píše se v nich: „Vzhledem k síle obranných leteckých sil se zdá pochybné, aby se Oahu stal cílem leteckého útoku, protože nepřítel by riskoval vysoké ztráty vlastních letadel.“ Možná chápete, proč Yarnell se závěry ne úplně souhlasil...
Ještě jedno opakování, a pak už naostro...
Cvičení v roce 1932 měli údajně sledovat i japonští pozorovatelé, těžko ovšem hodnotit, jaký vliv v nich zanechalo. Na japonské námořní akademii v roce 1936 vznikl dokument, který doporučoval zahájit válku překvapivým útokem na Pearl Harbor, pokud v něm bude americká flotila soustředěna. Ale to nebyla oficiální japonská doktrína. Zároveň však nelze popřít, že útok v prosinci 1941 nápadně připomínal ten Yarnellův. Samozřejmě doplněný o další „inovace“ jako nasazení torpéd upravených pro použití v mělkých vodách Pearl Harboru.
7. 12. 1941, japonský útok na Pearl Harbor. Detail B-17E po nouzovém přistání na základně Hickam, vzadu je vidět další B-17 starší verze.
Navíc rok 1932 nemusel být jedinou inspirací. V rámci dalšího cvičení „Fleet Problem“ s pořadovým číslem XIX v roce 1938 zhruba stovka strojů z letadlové lodi Saratoga překvapivý útok na Pearl Harbor v podstatě do puntíku zopakovala. Letouny zasáhly se zničujícím účinkem letiště na ostrově Oahu, vrátily se na mateřskou loď prakticky beze ztrát, a ještě stačily doplnit palivo a znovu vzlétnout dříve, než obránci ostrova připravili protiúder.
I přes oba výsledky zvítězil nakonec u amerického velení názor, že Pearl Harbor je bezpečný. Americké námořnictvo tedy v prosinci 1941 uniklo ještě větší katastrofě pouhou náhodou. Právě díky ní v době japonském náletu nebyla nebyla v přístavu ani jedna ze tří letadlových lodí přidělených do oblasti.
Tichomořské flotile tak zůstaly zachovány námořní síly, které se v následujících letech ukázaly jako rozhodující - a to už náhoda nebyla. Jistě, ne všichni meziváleční námořní velitelé pochopili význam technického vývoje letadlové techniky a letadlových lodí. I přes jejich odpor se však třeba právě podobným cvičením postupně prosadily důležité změny, které ze svazů letadlových lodí pomohly udělat tak efektivní zbraň.
Nebyl to proces jednoduchý a přímočarý. Ale to zřejmě bylo dáno i tím, že se admirálové museli vypořádat s nechtěnou technologickou revolucí. Ještě na konci 20. let palubní letadla nepředstavovala pro velké bitevní lodě příliš vážné nebezpečí. Měla malou nosnost a omezený dolet, takže letadlové lodě se jen těžko mohly vyhnout hladinovým plavidlům protivníka. Stačilo však pár let a piloti si začali „vyskakovat“...
Není asi překvapivé, že některé lekce z námořních cvičení této přelomové doby zůstaly opomenuty. Pak už stačila nedbalost obránců, dobré japonské plánování a provedení, a bylo zaděláno na „den hanby“.
