Obří japonská ponorka měla dopravit sebevražedné bombardéry k USA

Sebevražední piloti kamikaze měli startovat ze speciálně upravených ponorek. Japonsko takto chtělo USA odříznout od Tichomoří. Naplánováno to bylo dokonale.

AKTUALIZACE: Čtvrtého prosince 2013 byl oznámen nález ponorky I-400 zmiňované v tomto článku (viz boxík). Proto jej znovu připomínáme.   

Onoho ospalého červnového rána 1945 probral obsluhy protiletadlových děl ve Fort Sherman, na východní straně Panamského průplavu, hluk leteckých motorů. Jejich úkolem bylo střežit vrata zdymadel před leteckým útokem. Japonci dostávali v Pacifiku na frak a i kdyby se zmohli na nějakou akci, přiletěli by od západu. Většina jejich letadlových lodí již beztak ležela na dně moře. 

Objev ponorky I-400

Ponorku I-400 objevili experti z Havajské univerzity v hloubce 700 metrů u jihozápadních břehů havajského ostrova Oahu v srpnu v roce 2013.

Podle agentury Reuters nález vyřešil dlouhodobou záhadu týkající se lokalizace lodě. Plavidlo o délce 122 metrů a její dvě sesterské lodě byly podle CNN největšími ponorkami, které byly postaveny před jadernou érou.

Vrak japonské ponorky I-400 u břehů Havaje

Hluk motorů však přicházel od východu, od Atlantiku. Obsluhy mžouraly na obzor, ale v záři vycházejícího slunce bylo vidět jen balonové přehrady. Nějací blázni od armádního letectva se určitě zase předvádějí v nízkých průletech, přestože dobře vědí o zákazu podobných vylomenin, mysleli si. Radar nic nehlásí.

Motory neznámých strojů zavyly v maximálních otáčkách, jak se piloti snažili nabrat výšku. Copak hoši tentokrát předvedou? Ale protáhlé siluety nepřipomínaly žádný letoun z amerického arzenálu.

Najednou se rozhoukaly poplašné sirény. Obsluhy vidových hlásek, které již měly neznámé letouny po slunci, rozeznaly rudé Hinomaru na trupech letounů. Střelci se zoufale snažili otočit hlavně děl vstříc útočícím letounům. Pozdě. První stroj narazil do stěžně nákladní lodi v plavební komoře a v gejzíru vody explodoval těsně před její přídí. Druhý se zaryl do vrat zdymadla a 800kilová bomba zavěšená pod trupem v nich vyrvala zubatý otvor. A dalších osm bylo na cestě.

Tak takhle nějak si Japonci představovali útok, ke kterému nakonec nikdy nedošlo.

Útoky na americký kontinent

Válka v Pacifiku začala pro Spojené státy náletem na Pearl Harbor. Jakkoli byl tento úder citelný, nijak se netýkal obyvatel kontinentální části Spojených států, které od Japonska dělily širé prostory Tichého oceánu. Japonci však pracovali na způsobech, kterými chtěli dát americkým civilistům pocítit, jak chutná válka a ukázat, že jsou schopni ohrozit i cíle na americkém kontinentě.

Běželo v televizi

Dokument Japonské obří ponorky vysílaný Českou televizí jste mohli vidět neděli 22. 4. 2012 v 20:30 na ČT2, v repríze pak  na stejném programu v úterý 24. 4. 2012 v 11:00 a ve čtvrtek 26. 4. 2012 v 12:30.

První "úder" zasadila posádka ponorky I-17 pod velením Cdr. Kozo Nišina, která v noci na 25. února 1942 ostřelovala sedmnácti výstřely z palubního děla ropnou rafinerii poblíž města Santa Barbara v Kalifornii. Zásahy poškodily jeřáb a úvaziště lodí, způsobené škody byly malé. Cílem mělo být podlomení morálky amerického obyvatelstva, ale výsledkem byl pravý opak.

Tisk psal o pirátském nájezdu a Japonci měli po Pearl Harboru, Šalamounových ostrovech, Filipínách a Singapuru další vroubek. Každopádně šlo o první ostřelování území Spojených států z nepřátelské lodi během druhé světové války.

Američané se nenechali zahanbit a v dubnu 1942 provedli z letadlové lodi USS Hornet (CV-8) nálet na japonské mateřské ostrovy. Přestože způsobené škody nebyly nijak velké, nálet měl značný význam pro povzbuzení morálky Američanů, kteří se v té době potáceli od porážky k porážce.

Japonci měli samozřejmě pifku také na země Commonwealthu. V noci z 20. na 21. června vypálila ponorka I-26 dvacet granátů na maják a radiomaják Estevan Point na ostrově Vancouver v Britské Kolumbii. Tentokrát šlo o první útok z moře na území Kanady. Poškození majáku značně zkomplikovalo lodní dopravu v oblasti. Proti tomu jednadvacet výstřelů z ponorky I-25, vypálených v noci 21. června proti Fort Stevens v Oregonu, nezpůsobilo žádné škody.

Vliv Doolitlova náletu na Japonce byl tak velký, že se rozhodli pro odvetný nálet. Ponorka I-25 vypustila 9. září 1942 malý hydroplán Jokosuka E14Y Glen, jehož pilot Nobuo Fujita nechal "na zemi" pozorovatele Šoji Okudu, místo něho naložil dvě zápalné bomby a svrhl je do lesa s cílem vyvolat rozsáhlý lesní požár. To se mu podařilo jen částečně. Požár sice vznikl, byly i oběti na životech, ale protože byl lesní porost po předchozích silných deštích příliš vlhký a protipožární hlídky pozorné, nevymkly se plameny kontrole. Akci 29. září zopakoval, opět nepříliš úspěšně. Šlo o první nálety nepřátelského letounu na kontinentální území Spojených států. Navíc tím Japonci úspěšně otestovali technologii vzletů ozbrojených hydroplánů z paluby ponorky.

Podmořské letadlové lodě

Japonci ovšem měli mnohem větší ambice. Již krátce po napadení Pearl Harboru se velitel spojené floty admirál Isoroku Jamamoto zabýval možností leteckých úderů na města na americkém pobřeží. Prověřením technické proveditelnosti byl pověřen důstojník štábu kapitán Kameto Kurošima. Protože měli Japonci zkušenosti s vypouštěním hydroplánů z ponorek, rozhodli se technologii ještě zdokonalit. Z tehdejšího pohledu nabízela možnost skrytého přiblížení, zásah citlivých cílů a stejně nenápadný ústup "z místa činu".

Výkres hangáru a letounu Seiran ve stejném měřítku ukazuje, s jakými prostorovými problémy se museli konstruktéři potýkat.

Nejprve byly definované požadavky na nové útočné letouny, které musely unést bombu ráže 800 kg nebo letecké torpédo a měly mít dolet 1 500 km. To vyžadovalo katapult s délkou 50 metrů. Tehdejší ponorky třídy Džunsen Ocu, nesoucí průzkumný hydroplán Jokosuka E14Y Glen, měly na hladině výtlak kolem 2 500 tun a katapult s kolejnicí dlouhou necelých 30 metrů.

Každá z nových ponorek měla nést minimálně dva útočné letouny (nakonec se požadavek ustálil na třech strojích). Dosah 37 500 námořních mil při rychlosti 16 uzlů měl zaručit, že ponorky doplují bez doplňování paliva prakticky na kterékoli místo zemských oceánů.

Při takových požadavcích vyšlo konstruktérům plavidlo s výtlakem 5 200 t a trupem dlouhým 120 m. Posádku mělo tvořit 21 důstojníků a 174 námořníků. Výzbroj tvořilo kromě letadel osm torpédometů, kanon ráže 140 mm, jednohlavňový protiletadlový kanon ráže 25 mm na můstku a tři trojkanony stejné ráže na stropě hangáru.

Nová třída dostala označení Sentoku a až do šedesátých let, kdy se začaly stavět ponorky vyzbrojené balistickými raketami, šlo o největší podmořská plavidla na světě. Pro představu, stejně dlouhý trup, ale poloviční výtlak, měly tehdejší japonské torpédoborce.

Nástavbě "podmořských letadlových lodí" dominoval válcový hangár pro tři letouny Aiči Seiran.

Ponorky měly být vybavené nejmodernějšími technologiemi, včetně radaru a "měkkého" nátěru pohlcujícího pingy sonaru, takže bylo nutné vyřešit celou řadu technických fines. První závažný problém představovala stabilita ponorky. Těžké hangáry na horní straně trupu zvyšovaly těžiště a hrozilo, že se vynořená ponorka na hladině převrátí. Konstruktéři navrhli v té době unikátní široký trup s průřezem ležaté osmičky, který problémy se stabilitou vyřešil bez dramatického nárůstu hydrodynamického odporu a poklesu pevnosti tlakového tělesa.

Schéma umístění hangáru pro tři letouny na trupu ponorky I-400

Podstatnou část nástavby tvořil válcový hangár s průměrem 3,5 metru pro tři útočné letouny Aiči M6A1 Seiran. Velitelská věž byla posunutá asymetricky doleva, protože v ose trupu procházela na příď kolejnice katapultu. Aby se letouny vešly do hangáru, měly oddělitelné plováky, sklápěcí křídla, vodorovnou a svislou ocasní plochu. Pro jejich zpětné vyzvednutí sloužil palubní jeřáb na přídi.

Během vzletu letadel musela být ponorka na hladině a představovala snadný cíl. Největší zdržení představovalo zahřívání motorů. Proto byly chladicí a olejové soustavy všech tří letadel napojeny na palubní systém ponorky, do kterého byly zařazeny ohřívače oleje a vody. Před vzletem pak stačilo provést zkrácenou motorovou zkoušku, protože motor již měl provozní teplotu.

Další problém představovala účinnost úderů. Zásoba 54 leteckých bomb na palubě ponorky a možnost maximálně osmnácti vzletů trojice letadel nemohly Američanům způsobit žádné dramatické ztráty. Ale i s tím si Japonci věděli rady. Proti městům jako New York, Los Angeles, Houston nebo Washington D.C. počítali s nasazením zbraní hromadného ničení, konkrétně chemické a biologické munice.

S jejich nasazením měli bohaté zkušenosti již od třicátých let z Číny. Příslušníci chemických jednotek Kwantunské armády mají na svědomí podle různých odhadů životy kolem 200 000 až 500 000 čínských civilistů a vojáků, kteří byli záměrně infikováni morem, cholerou, snětí slezinnou nebo syfilidou a dalšími nakažlivými nemocemi.

Zvěrstva prováděná Japonci na zajatcích a civilistech (včetně žen a malých dětí) a postřiky celých měst biologickými zbraněmi si v ničem nezadají s hrůzami nacistických koncentračních táborů, v mnohém je i předčí. Mimochodem, odhalení těchto hrůz bylo jedním z pádných důvodů pro razantní zlomení odporu Japonska v srpnu 1945.

Původní plány počítaly se stavbou 18 ponorek Sentoku. Po smrti admirála Jamamota byly počty zkráceny na polovinu. Kvůli nedostatku oceli byly později seškrtány na pět. Nakonec byly dokončeny jen tři kusy. Kýl první ponorky I-400 byl založen v lednu 1943, I-401 následovala v dubnu téhož roku. Dokončené byly až na přelomu roku 1944/45. I-402 byla nakonec přestavěna na podmořský tanker.

Cíl Panama

Když Japoncům v Pacifiku skončily světlé dny, obrátili svou pozornost na Panamský průplav, kterým do Tichomoří proudily stovky lodí a stovky tisíc vojáků a námořníků. Vyřazením průplavu by musely spojenecké lodě obeplouvat Mys Horn, což by příliv posil značně přiškrtilo, protože plavba byla o zhruba 8 tisíc mil delší.

Japonci by získali čas nabrat dech, mohli válku prodlužovat a hrát na city americké veřejnosti, která byla a je citlivá na vlastní ztráty. Američané si byli významu kanálu vědomi a válečné lodě, včetně poslední generace bitevních lodí třídy Iowa, byly konstruované tak, aby se jejich trupy vešly do plavebních komor zdymadel.

Vrata zdymadel byla nejzranitelnější částí průplavu a proti nim byl namířen útok. Konkrétně proti zdymadlu Gatun na atlantské straně kanálu. Protože byly zatím dokončené jen dvě ponorky I-400 a I-401, byly další dvě ponorky třídy Džunsen Kó model 2 (I-13 a I-14) přestavěné tak, aby mohly nést dvojici letounů Aiči M6A1 Seiran. Tím měla být zvýšená úderná síla na deset letadel. Podle původních plánů měly být dva letouny vyzbrojeny torpédy a zbývajících osm bombami ráže 800 kg. Japonci předpokládali, že se překvapivým náletem podaří průplav vyřadit minimálně na šest měsíců.

Plán náletu od východní strany Panamského průplavu

Ponorky měly doplout do vzdálenosti asi 100 mil od pobřeží Ekvádoru. Zde měly v 03:00 vypustit bombardéry bez plováků a pod hladinou počkat na jejich návrat. Piloti se měli letem přes území Kolumbie vyhnout radarové cloně, nad Atlantikem provést dvě ostré změny kurzu a sestupným letem zaútočit od východu, aby překvapili obsluhy protivzdušné obrany. Při návratu měli podle původního plánu přistát na břicho na hladinu, opustit letouny a doplavat k ponorkám.

Za nejúčinnější zbraň proti vratům zdymadel byla považována torpéda, ale piloti Seiranů měli příliš málo času na zvládnutí techniky náletu v malé výšce a správného odhozu torpéd. Dobrých výsledků dosahovala jen osádka pilota Takahašiho. Klasické bomby měly být odhozené z klouzavého letu, protože bombardování z horizontálního letu nezaručovalo probití vrat.

Nakonec bylo po vyhodnocení výsledků výcviku od torpédového útoku upuštěno. Od jara 1945 docházelo k masovému nasazení sebevražedných letců u Okinawy. Velitel útočné skupiny kapitán Ariizumi po zvážení vlastních možností a významu cíle rozhodl, že útok bude veden jako sebevražedný s tím, že všechny letouny budou vyzbrojené průbojnými bombami zavěšenými pod trupem. Termín útoku byl stanoven na červen 1945.

5. června byly všechny čtyři ponorky určené k útoku, včetně palubních letounů, pohromadě na základně Maizuru, kde byla postavená dřevěná maketa zdymadla Gatun. Posádky ponorek cvičily vypouštění letadel v co nejkratším čase.

Posádka ponorky I-401 na fotografii pořízené před vyplutím

Posádka japonské ponorky u protiletadlového trojkanonu na stropě hangáru

Nácviky probíhaly v noci z obavy před nepřátelskými leteckými útoky. Od 15. června cvičily letové osádky nálety na maketu zdymadla za ranního úsvitu. Při nácviku byly ztraceny dva Seirany a čtyři členové osádek.

Seiran poručíka Egamiho narazil 13. června při rutinním přeletu na základnu do hor. Seiran poručíka Kiši zmizel 19. června při nácviku letů ve formaci. Těla pilota i pozorovatele později vyplavilo moře u ostrova Sadoga Šima. Bylo potřeba počkat na dodávku nových strojů z výrobního závodu, což znamenalo další odklad akce.

21. června 1945 byla za dobytou prohlášena Okinawa, poslední základna nutná k plánování invaze na mateřské ostrovy Japonska. Štáb japonského námořnictva rozhodl, že útok na Panamský průplav je za současné situace zbytečný. Veškeré přípravy byly s definitivní platností zrušeny. Sen o zničení Panamského průplavu se rozplynul.

Ponorky třídy I-400 a jejich palubní letouny dostaly nový úkol. Jaký, to se dozvíte v dokumentu vysílaném ČT a seznámíte se s dalšími osudy podmořských obrů po skončení druhé světové války.