 |
Ve vzdálenosti 110 kilometrů západně od Key West leží souostroví Dry Tortugas, skládající se ze sedmi malých ostrůvků Loggerhead Key, Garden Key, Bush Key, Long Key, Hospital Key, Middle Key a East Key. A právě na Garden Key rostla v 19. století nikdy nedokončená pevnost, jejíž plný název zní Fort Jefferson. Jména ostrovů nemají nic společného s klíči, ale snad to mělo vzniknout zkomolením španělského slova Cayo označujícího ostrov.
Právě Španělé se stali prvními Evropany, kteří k souostroví dopluli. Tím šťastným byl conquistador Juan Ponce de Leon. A samozřejmě jeho muži, ale ti byli šťastní o trochu méně, protože ho museli poslouchat. Když tam uzřeli ráj mořských želv, které se proháněly v křišťálově čisté vodě mezi panenskými korálovými útesy, de Leon obdařil souostroví jménem Las Tortugas. Španělskou výpravu však poněkud zamrzelo, že na souostroví nebyl jediný zdroj sladké vody. Později dal někdo tyto dvě skutečnosti dohromady, byť spolu samozřejmě vůbec nesouvisely, a název souostroví se změnil na již také uvedený Dry Tortugas.
V roce 1821 získaly Spojené státy nákupem od Španělska Floridu. Z logiky věci se tak pozornost Američanů upnula i na floridskou jihozápadní ostrovní výspu, tedy na Dry Tortugas („na konci“ Florida Keys), předtím sloužící jako nouzové kotviště pro koráby pendlující mezi Španělskem a Mexikem, které shodou okolností také v roce 1821 vybojovalo na Španělsku nezávislost.
Fotografie letecké techniky nad Fort Jefferson nám ukazují typy RA-5C Vigilante a CH-3E (zleva doprava výše), F/A-18 C Hornet a E-2D Hawkeye (zleva doprava níže).
Případná námořní základna na Dry Tortugas by byla jako dělaná na kontrolu přístupu do Mexického zálivu od východu a tedy i zprostředkovaně k ochraně zálivu přilehlého pobřeží Spojených států.
Na přelomu let 1824/25 hledal americký komodor David Porter místo, kde by se dala vybudovat námořní stanice, využívaná americkým námořnictvem v jeho boji proti pirátství bujícímu v Karibiku. Po průzkumu Dry Tortugas došel k názoru, že dané místo je pro stavbu základny nevhodné. Samozřejmě mu vadil chybějící zdroj sladké vody, ostrůvky byly podle něho příliš malé, stejně tak s nedostatečným převýšením nad hladinou. Podle něj by případná pevnost neměla na daném místě dostatečně pevné základy. V tomto duchu informoval ministerstvo námořnictva.
Ne všichni však od Dry Tortugas odvraceli zraky. Už v letech 1825 až 1826 Američané postavili na ostrůvku Garden Key alespoň maják pomáhající lodím proplouvat kolem korálových útesů a ostrůvků.
Další průzkum oblasti provedl v roce 1829 kapitán Josiah Tattnall III, syn plantážníka a politika Josiaha Tattnalla (juniora) a vnuk Josiaha Tattnalla (seniora), který se zapsal do historie svou pomocí k útěku britského guvernéra ke konci americké války za nezávislost. Na rozdíl od Portera shledal kapitán Tattnall oblast Dry Tortugas k postavení pevnosti vhodnou, vyloženě se mu tam z tohoto pohledu zalíbilo.
Nejen kapitán Tattnall upozorňoval na strategický význam lokality, stejného názoru byl například po hodnostech vzhůru stoupající důstojník Robert Edward Lee, který svou kariéru nakonec dotáhl až na generála konfederačních vojsk za americké občanské války. Předsunutá základna na Dry Tortugas by zajišťovala obranu pobřeží Spojených států přiléhajícího k Mexickému zálivu. Na druhou stranu, pokud by Dry Tortugas získal nějaký nepřítel a postavil by si tam základnu, představovalo by to trumf v jeho rukou.
Ještě však uběhlo mnoho vody v Mississippi, než Američané se stavbou základny vůbec začali. Došlo k tomu až v závěru roku 1846 a vybrali si k tomu nejpříhodnější z ostrůvků Key Garden, kde už stál maják (a bouda pro jeho správce). Maják byl do pevnosti zakomponován, byť ten, co tam vidíme dnes, je už novější z roku 1877. Pevnost dostala jméno Fort Jefferson, na počest třetího prezidenta Spojených států Thomase Jeffersona, zastávajícího funkci v letech 1801 až 1809.
Fort Jefferson, vidíme jednu stěnu kasemat, vystupující baštu a vlnolam.
Fort Jefferson, pohled na zubem času nahlodanou stěnu kasematy.
Hlavními stavebními materiály byly korálový beton (určité množství písku v betonu bylo nahrazeno drcenými/mletými korály; i písek byl použit místní) a cihly. Z betonu jsou vylita jádra fortifikačních zdí a jejich „slupka“ je z červených cihel, což činí pevnost opticky zajímavou. Naopak pouze z cihlového zdiva byla postavena například kasárna uvnitř pevnosti, ale z nich už prakticky nic nezbylo. Na stavbu padlo více než 16 milionů cihel, které se samozřejmě musely dopravovat na stavbu loděmi z přístavů na východním pobřeží Spojených států.
Hlavní stavbou pevnosti jsou dvoupatrové kasematy v šestiúhelníkové dispozici, kdy ještě z každého rohu vystupuje bašta umožňující obrannou střelbu podél kasematových stěn. Pevnost je potom ještě obehnána vlnolamem, který tvořil mimoděk také menší překážku pro případné nezvané návštěvníky.
Integrální stavební součástí kasemat se stal systém pro získávání a uchovávání sladké vody. Dešťová voda byla svrchu vedena rourovými svody ve stěnách kasemat do nádrží v jejich základech. Jenže se ukázalo, že v této vodě bylo také něco soli, která se tam dostávala jednak z písku používaného k její filtraci (písek se bral místní) a také netěsnostmi v systému nádrží (malé ostrůvky v moři jsou zkrátka asi prosolené durch). Tato voda se tak dala použít alespoň na mytí a vaření. Pouze dešťová voda z nádrže postavené na nádvoří pevnosti byla vodou vhodnou k pití. Když se za občanské války markantně zvýšilo osazenstvo pevnosti, byly tam dopraveny také dva parní kondenzátory na přípravu pitné vody.
Během občanské války (1861 - 1865) patřila pevnost Unii, tedy severní straně. Svým způsobem byla těžítkem na misce vah zajišťujících unijní námořní blokádu přístavů Konfederace. O pevnost se však ani během občanské války nebojovalo (sice píšeme ani, byť to byla první možná příležitost, jenže ona to byla právě příležitost v podstatě i největší). Ba co víc, nebyla ani příležitost vystřelit si z pevnosti na nějakou jižanskou loď. Během války tak pevnost sloužila i jako věznice, kde většinou pykali vlastní pochytaní dezertéři.
Fort Jefferson, pohled na hlavní prachárnu, která nebyla nikdy dokončena a ani používána.
Fort Jefferson, dělostřelecká výzbroj v kasematech.
Stavební práce na pevnosti probíhaly po etapách až do roku 1875, ale dokončena nikdy nebyla. Rozvoj dělostřeleckých zbraní ji učinil zranitelnou, a tak nemělo smysl ve stavbě pokračovat. Nikdy proto nebyla ani zcela naplněna děly, kterých měla mít minimálně 450 kusů. Mělo to být po 150 dělech v obou patrech kasemat a dalších 150 děl na jejich zastřešení.
Z primární funkce pevnosti byl Fort Jefferson tedy diskvalifikován (jak už víme kvůli technologickému pokroku ve zbrojním průmyslu). Ale i jako věznice se přestal používat relativně brzy, ještě v hloubi 19. století. Souviselo to i s velkou redukcí posádky pevnosti zapříčiněné častými hurikány a epidemiemi žluté zimnice. Ne snad, že by si všechny ty muže braly větry a nemoc, ale právě na základě těchto nepříjemných jevů bylo rozhodnuto o zrušení plné posádky na Fort Jefferson a nadále tam zůstaly pouze malé zajišťovací síly dávající pozor na ponechanou dělostřeleckou výzbroj a munici.
Po letech, aby pevnost jen tak nezahálela, si tam americké námořnictvo zřídilo zauhlovací stanici. Počátkem dvacátého století ve stanici postavili i destilační zařízení na vodu pro lodní kotle. Ale už v roce 1906 stanici zničil další hurikán a americké ozbrojené síly Fort Jefferson definitivně opustily.
Turistika Po opuštění Fort Jefferson námořnictvem v roce 1906 si na Dry Tortugas postupně našli cestu rybáři a turisté. V roce 1908 se souostroví stalo ptačí rezervací. V roce 1935 udělil prezident Roosevelt pevnosti status národní památky a s tím souviselo i zahájení občasných udržovacích prací. V roce 1992 bylo celé souostroví i s okolním vodstvem vyhlášeno národním parkem. Fort Jefferson Z komerční dopravy do národního parku Dry Tortugas mohou turisté volit mezi hydroplánem a lodí. Dále je možnost použít loď vlastní, ale tu každý nemá. Prohlídky pevnosti lze absolvovat s průvodcem i bez. Pokud nechce někdo brát návštěvu parku pouze jako výlet na otočku, může k přespání využít místní kemp. |
Fort Jefferson, pec na žhavení dělových koulí.
Pro dnešní návštěvníky pevnosti se může jevit zajímavým stavebním objektem pec na žhavení dělových koulí. Mimochodem se jedná o největší takovou dochovanou pec na světě, i když vyloženě žádný obr to není. Rozžhavené dělové koule se vyznačovaly účinností při střelbě proti dřevěným lodím, které tím dokázaly zapalovat. I zde nám dochází, že v té době už překračovaly tyto pece výstupní práh svého zenitu. A to kvůli nastupujícím novým technologiím jak v dělostřeleckých zbraních, tak i ve stavbě lodí.
Pro lehké seznámení se s tím, jak si vojáci z posádky Fort Jefferson na té daleké výspě v moři ztracené žili, si na následující straně přečteme dopis, který napsal Orville Upton 3. dubna 1862 své sestře Mary.
