Když na konci 19. století, ve kterém vládla pára nejen nad hrncem, získaly Spojené státy po španělsko-americké válce pod svou nadvládu souostroví Filipíny, přišel čas na zvýšení obranyschopnosti tohoto jejich nového „království“.
Nejdůležitějším ostrovem Filipín je severně situovaný Luzon, na kterém se nachází i hlavní město Manila, ležící na pobřeží Manilské zátoky. Jednalo se o strategicky důležitou oblast. V Cavitě nedaleko Manily byla sice ne nijak velká, ale důležitá americká námořní základna. Samotná Manila je také městem přístavním. Není divu, že kdo Filipínám vládl, snažil se zabezpečit už samotný vjezd do Manilské zátoky. Fortifikační stavby s dělostřeleckou výzbrojí si tam zřídili již Španělé, ale Američané tomu dali „nový rozměr“.
Ústí Manilské zátoky, ze severu ohraničené poloostrovem Bataan, je široké asi 18 kilometrů. Z čisté „světlosti“ mu něco ubírá především ostrov Corregidor, ležící něco přes tři kilometry jižně právě od Bataanu.
Pro střežení vjezdu do Manilské zátoky měli Američané čtyři ostrovní pevnosti: Fort Mills na Corregidoru, Fort Hughes na ostrůvku Caballo („hned pod“ Corregidorem) a u jižní vstupní partie Fort Frank na ostrůvku Carabao a především Fort Drum na ostrůvku El Fraile. Kromě dělostřeleckých zbraní v pevnostech připravili Američané pro případné nepřátelské námořní síly také překážku v podobě minových polí (užší prostor mezi Corregidorem a Bataanem byl takto přehrazen v celé šíři).
Do vertikálního směru bohatě členěný skalnatý ostrůvek sopečného původu El Fraile obdařili předtím Španělé jednoduchou fortifikací se skromnější dělostřeleckou výzbrojí. Jednalo se o tři děla ráže 120 mm. Podle Američanů, kteří měli vyšší cíle, nebo za nimi alespoň neváhali jít, to chtělo „pořádnou pevnost s mohutnou výzbrojí“.
A tak se malý, asi jednoakrový ostrůvek El Fraile změnil k nepoznání. V roce 1909 byl za vydatné pomoci výbušnin srovnán se zemí, resp. s mořem, což tedy musíme brát s rezervou kvůli přílivu a odlivu. A během pěti let byl zcela zakryt mohutnou železobetonovou fortifikační stavbou, víceméně ve tvaru lodního trupu. V dalších letech se instalovala mimo jiné výzbroj. Víceméně finální dokončení je datováno rokem 1919.
Fort Drum, podoba bitevní lodě je zjevná.
S dělostřeleckou výzbrojí v podobě dělových věží a kasemat a pozorovacího stožáru to celé evokovalo bitevní loď. A tak se pevnosti začalo říkat betonová bitevní loď. Jako její velkou výhodu můžeme brát, že byla „lodí“ nepotopitelnou, na druhou stranu byla vyloženě statická, což ovšem u pevností není vyloženě na závadu.
Na horní ploše pevnosti s jedním výškovým členěním seděly dvě ocelové věže, každá s dvojicí 14palcových kanonů (v metrických jednotkách ráže 356 mm). Tvořily hlavní výzbroj pevnosti.
Sekundární výzbroj proti námořním cílům představovaly čtyři 6palcové kanony (152 mm), které byly usazeny ve dvoupatrových kasematách na „pravoboku“ a na „levoboku“ pevnosti.
Na horní plošině se objevily minimálně dva protiletadlové 3palcové kanony (76 mm). Později se jejich počet zvýšil a přibyly i protiletadlové půlpalcové kulomety.
Pancíř věží měl na přední stěně sílu 457 mm, na bocích a vzadu 355 mm a shora 152 mm. Čtrnáctipalcové kanony dosahovaly při maximálním náměru 15° dostřelu 16 700 metrů. Níže položená věž měla kvůli za ní výše položené partii omezený odměr na 270°, zadní věž měla neomezený odměr 360°.
Fort Drum, podélný řez pevností
Ale ponořme se zpět do útrob železobetonového fundamentu. Na délku měřil 110 metrů, na šířku 44 metrů a při průměrném odlivu dosahoval 12metrové výšky nad mořskou hladinou. Obvodové stěny měly tloušťku od 7,6 do 11 metrů, zastřešení bylo silné kolem 6 metrů. Pevnost byla zkrátka „neprostřelitelná“, na což nakonec v roce 1942 přišli i Japonci za zbytečného plýtvání municí.
Fort Drum, horní podlaží
Na nejvyšším podlaží v železobetonové stavbě pevnosti se nacházely především ubytovací prostory mužů posádky a důstojníků, zdravotnické zařízení, ale i muničáky s prachovými náplněmi a střelami pro děla v kasematách (prostory pro samotné kasematy na dispozici také vidíme). Všimněme si také vstupní partie, kupodivu nijak nechráněné, protože se nepočítalo, že by se až k pevnosti nepřítel dostal.
Fort Drum, střední podlaží
Prostřední patro bylo také zajímavé, zde bylo vše pro zajištění krmení posádky i hlavních děl v dělových věžích. Dále sem přesahoval prostor strojovny, která měla podlahu o patro níže. A na nejnižším podlaží byly kromě strojovny především nádrže na naftu, dále na maziva a snad i na vodu. Našlo se tam i místo pro takové důležité věci, jako jsou pračky na prádlo (v pevnosti to není jako na koleji, kdy se dá vozit prádlo domů mamince).
Fort Drum, dolní podlaží
Tzv. tabulkovou mírovou posádku tvořilo kolem dvou stovek mužů, pravděpodobně v reálu nikdy nenaplněnou. Navzdory původnímu elánu při plánování a výstavbě se Američané v meziválečném období pevnosti příliš nevěnovali. A to jednak z důvodu očekávání „nekonečného“ míru po první světové válce, později s nástupem hospodářské krize zase spíše kvůli podfinancovanému provoznímu rozpočtu, Zanedbával se výcvik střídajících se posádek, včetně výcviku střeleckého z těžkých kanonů. Ve třicátých letech už hovoříme doslova o absenci stálé posádky, změnu přinesl až nástup druhé světové války.
Fort Drum v boji
V prosinci 1941 zahájili Japonci své tažení v Tichomoří. Jedním z hlavních cílů byly samozřejmě i Filipíny. Ale člověk si něco naplánuje a Japonec mu do toho hodí katanu. Podobně jako u Singapuru, ani zde japonské velení nezvolilo útok z moře na místo, kam si to obránce bezelstně projektoval.
Na Luzonu se Japonci vylodili v průběhu prosince 1941 na čtyřech různých místech. Pro dobytí centrální části ostrova byla zásadní vylodění v zálivu Lingayen 22. prosince, odkud postupovali na jih do oblasti Manilské zátoky, a v zálivu Lamon 24. prosince, odkud postupovali na severozápad ke stejnému cíli. Zbývající dvě vylodění, která probíhala o plus mínus deset dní dříve, můžeme klasifikovat jako přípravná, pomocná.
Generál Douglas MacArthur stáhl obranu Luzonu na poloostrov Bataan a čtyři ostrovní pevnosti v ústí Manilské zátoky. Město Manila padlo do japonských rukou 2. ledna. Zároveň japonská letadla poprvé bombardovala ostrovní pevnosti na vjezdu do zátoky.
Fort Drum na rozdíl od ostatních pevností ustál všechna bombardování a dělostřelecká ostřelování bez vážnějšího poškození, což bylo dáno jeho odolností. Například na Corregidoru se nacházely i vojenské objekty vůči pumám zranitelné, včetně obrovsky dlouhé kasárenské budovy, která neměla ve světě obdoby. Také hlavní dělostřelecká postavení na tomto a dvou zbývajících ostrovech byla minimálně částečně, ale i plně otevřená, nebyly to uzavřené pancéřové věže jako na Fort Drum.
Japonci z obsazeného Luzonu ostřelovali ostrovní pevnosti, z pevností se naopak pálilo na Japonce. Tedy i z pevnosti Fort Drum. Problémem bylo, že snad všechny střely do hlavních kanonů ve Fort Drum byly protipancéřové s opožděnou roznětkou, určené proti lodím.
Až 5. května 1942 se Japonci vylodili na ostrově Corregidor, na kterém byly objekty Fort Mills a asi 13tisícová živá síla. Následujícího dne se tam americký generálporučík Jonathan M. Wainwright (převzal velení obrany Filipín po evakuaci MacArthura) rozhodl pro neudržitelnost situace kapitulovat. Kapitulace se týkala všech zbývajících amerických sil v oblasti, tedy všech čtyř ostrovů, což byla podmínka japonské strany.
Dělové věže z Fort Drum vedly palbu až do pěti minut před nařízenou kapitulací, potom posádka zničila zbraně a další zařízení, aby učinila pevnost pro Japonce nepoužitelnou, resp. aby minimalizovala její užitnou hodnotu.
Během několikaměsíčního boje zasáhly Fort Drum tisíce střel děl těžších kalibrů, včetně 240milimetrových z těžkých dobývacích houfnic. Z velkého množství leteckých pum však byly zaznamenány pouze dva zásahy. Beton na pevnosti byl pouze decentně okousán, dělovým věžím to neublížilo, trochu zranitelnými se ukázaly pouze kasematy, ale ani zde se žádná tragedie nekonala.
Celá posádka v síle 240 mužů z Fort Drum padla do zajetí, ale pouze 28 z nich se dočkalo konce války, a to kvůli všeobecné brutalitě tehdejších japonských vojáků a nesnesitelným podmínkám v japonských zajateckých táborech, včetně přesunů do nich.
Dávno opuštěná pevnost Fort Drum (rok 1983). Vzadu pluje bitevní loď USS New Jersey a za ní vystupuje ostrov Corregidor, zcela vzadu je poloostrov Bataan.
Fort Drum v roce 2011
Naopak při osvobozování Filipín v roce 1945 se v pevnosti nacházelo 65 (některé zdroje uvádí až 69) japonských námořníků. Manila byla už osvobozena, také ostrov Corregidor, jen tento poslední bod odporu se držel. Ne, že by vyloženě bojoval a někoho v okolí ohrožoval, protože tam nebyla už žádná funkční děla. Ale když se Američané blížili na člunu k bočnímu vstupnímu otvoru, udeřila na ně z toho místa kulometná palba. Japonci se tradičně odmítali vzdát.
Američanům proto nezbylo nic jiného, než se 13. dubna 1945 vylodit na horní plošině pevnosti. Přes ventilační průduchy načerpali do útrob pevnosti směs oleje a benzínu a nakonec tam umístili iniciační výbušniny. Po odplutí do bezpečné vzdálenosti se zažehlo peklo, nečekaně velkou explozi způsobila stále nevyklizená munice kasematových kanonů. Uvnitř pevnosti nikdo nepřežil.
Po válce se Fort Drum už neobnovoval. Filipíny získaly v roce 1946 nezávislost a Američané jim předali i poškozenou pevnost. Jako zajímavost uveďme, že v roce 1934 schválil americký Kongres nabytí nezávislosti Filipín k roku 1944, ale druhá světová válka to posunula.
Později byly částečně „vytěženy“ kovové materiály, více z nitra pevnosti, s věžemi nikdo nehnul. Oficiálně není pevnost přístupná.
