Po astronautovi Andrew Feustelovi (mimo jiné vyvezl do vesmíru krtečka) je James Rice dalším významným odborníkem z NASA, který přijel do České republiky. Jeho přednášky můžete navštívit v několika městech - více zde.
James RiceMá více než dvacetileté zkušenosti z Antarktidy, Arktidy, Islandu a Havaje, kde zkoumal prostředí podobná Marsu. Dr. Rice byl členem několika mezinárodních geologických expedic po celém světě, včetně šestiměsíční společné expedice NASA a Ruska v Antarktidě. V rámci této badatelské práce se stal členem týmu potápěčů, který jako první prozkoumal věčně zamrzlá jezera východní Antarktidy. Pracoval rovněž na četných vědeckých analýzách pro opětovný let lidské posádky na Měsíc a v budoucnu i pro let na Mars. Dr. James Rice získal titul Bakalář přírodních věd na Univerzitě v Alabamě, Magistr (inženýr) geovědy na Severovýchodní univerzitě v Louisianě a akademický titul PhD na Státní univerzitě v Arizoně. |
Rice je členem vědeckého týmu a hlavním geologem pro vozítka Spirit a Opportunity. Podílel se na uskutečnění mise planetární sondy určené k průzkumu planety Mars z oběžné dráhy Lunar Reconnaissance Orbiter a sondy Odyssey Orbiter, která hledá stopy bývalé vulkanické aktivity a působení vody na Marsu.
Jediný ve vesmíru
První a zatím jediný geolog, který se kdy osobně podíval na jiný než zemský povrch byl Harrison Schmitt v prosinci 1972 při letu Apollo 17. Bylo to shodou okolností při poslední výpravě člověka na Měsíc.
"Rover Opportunity je na Marsu už téměř 10 let. Kdybychom na stejné místo poslali trénovaného geologa, udělal by tu samou práci, která Oppurtinity trvala 9 let, za dva až tři týdny. A udělal by ji lépe," říká James Rice. Potvrzuje tak mimo jiné slova Holgera Heuselera, Ralfa Jaumnanna a Gerharda Neukuma, kteří v knize "Die Mars Mission" z roku 1998 napsali: "Kdyby byl v Ares Vallis (místo přistání - pozn. red.) geolog s kladívkem, dozvěděl by se za půl hodiny bezpochyby víc, než dva tucty vědců na Zemi za tři měsíce s Patfinderem a Sojournerem!"
Na první pohled je zřejmé, proč tomu tak je. "Ta vozítka jsou neskutečně pomalá. Umí sice automaticky vykonávat některé úkony, sbírat vzorky, ale chybí jim instinkt. Jakýkoliv rover je jen nástroj. Jeho mozek je tady na Zemi. Když mu my vědci nedáme úkol, bude tam jen stát a neudělá nic. Nikdy taky nepřijde s vlastním nápadem, hypotézou, nedokáže hypotézu ověřit, atd. Z tohoto pohledu je to jen drahý kus kovu. Podle mého názoru astronauty na Marsu při hledání života potřebujeme," tvrdí Rice.
"Dělal jsem terénní výzkum v Antarktidě, Arktidě a na Islandu, kde existují podobné podmínky k životu jako na Marsu a nikdy bych neposlal robota dělat něco, co zvládnu sám. Bohužel, teď vyslat na Mars člověka neumíme, ale jednou to půjde. A lidé udělají potřebnou práci lépe a rychleji. A udělají jí víc. Jeden příklad za všechny, Opportunity je na Marsu už 9,5 roku. Za tu dobu urazila přibližně 36 kilometrů. Astronauti z Apolla 17 stihli za tři dny také najezdit 36 kilometrů. Nepořádáme pochopitelně závody v tom, kdo dál dojede, ale musíte si uvědomit, že čím více urazíte, tím více neznámého terénu máte šanci prozkoumat," dodává přesvědčivé důkazy ke svému tvrzení astrogeolog.
Podívejte se, kolik kilometrů lidstvo najezdilo mimo Zemi Vesmírným rekordmanem je sovětské vozidlo Lunochod 2. Na povrchu Měsíce ujelo od ledna do června 1973 celkem 37 kilometrů. |
Na druhou stranu, v již citované knize Die Mars Mission vydané po úspěchu vozítka Sojourner, se také píše: "Existuje nesmírně mnoho důvodů, proč letět na Mars s lidskou posádkou. Ale právě tak existuje i mnoho dobrých důvodů, proč lze takový projekt uskutečnit jen postupně. A existují rovněž pádné důvody, proč let člověka na Mars je alespoň v prvním desetiletí nového tisíciletí nerealistický." A i když to v roce 1998 znělo jako odvážná a nepopulární předpověď, je to bohužel stále neměnná pravda.
Automatické sondy ještě zdaleka neřekly poslední slovo a vývoj techniky naznačuje, že let člověka na Mars se oddaluje současně s tím, jak se vyvíjí technika dálkového průzkumu. Nezapomenutelný exobiolog a astronom Carl Sagan krátce před smrtí v prosinci 1996 řekl: "Z romanticko-historického vztahu člověka k Marsu vzešel tak mimořádný veřejný ohlas, jaký pro sebe nemůže zjevně požadovat žádný jiný program výzkumu kosmu".
Přes všechny romantické představy je však stále jasnější, že největší překážkou pilotované výpravy na Mars není technika, ale nadále sám člověk. Sedm měsíců se letí tam, sedm měsíců zpátky, a takřka celý rok by výprava musela strávit na povrchu Marsu, nebo na oběžné dráze kolem něj, aby měla zajištěnou energeticky výhodnou zpáteční cestu. Daleko od bezpečné náruče Země, v prostředí vysokých dávek radiace, se všemi negativními vlivy mikrogravitace na lidský organismus i v odloučení v trvalé izolaci.
