Dokument, v krátkosti zvaný Kosmická smlouva, specifikuje zásady výzkumu a využívání kosmického prostoru, včetně Měsíce a dalších nebeských těles. Jeho ústřední myšlenkou je, že kosmický prostor patří celému lidstvu, a nikdo si jej jednotlivě nemůže přivlastňovat.
Tato vznešená idea, vycházející z rezoluce Valného shromáždění OSN a platná od 10. října 1967, se přesto po čtyřech letech dočkala určitého zpochybnění. Na povrchu Měsíce se totiž prokazatelně nacházejí dva předměty, které patří Jacku Hardenovi. A jeho nárok na ně nelze lehce právně zpochybnit, už proto, že je má zřetelně podepsané lihovým fixem. Co to?
Míčky na povrchu Měsíce
Záhada nebude o nic menší, když doplníme, že Jack Harden starší byl v roce 1971 gentlemanem důchodového věku z Texasu, který oči ke hvězdám asi nejspíš nikdy neupíral o nic víc než běžní pozemšťané. Zato byl velmi dobrým hráčem golfu, což by jistě ochotně potvrdili všichni hráči z greenů klubu Oak River v Houstonu. Vynikal prý v dalekých odpalech.
Což ale úplně nevysvětluje, jak se dva jeho vlastní podepsané míčky dostaly až na povrch jediné známé přirozené družice planety Země. K rozpletení této golfově-míčkové hádanky je třeba nahlédnout do archivů Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Jež v případě mise Apolla 14 podrobně nepopisují jen historii objevování vesmíru, ale také vůbec první golfovou hru v extra-terestriálním prostoru.
Dvě odvážné rány šestkou železem tu v hornatinou zvrásněné měsíční krajině Fra Mauro odpálil Alan Shepard, velitel letu. Čímž se nepochybně zařadil po bok velikánů, Buzze Aldrina a Neila Armstronga, kteří 21. července 1969 jako první lidé vystoupili na povrch Měsíce.
Oba tyto zlomové okamžiky spolu nepochybně souvisely. Protože zájem široké americké veřejnosti o vesmírná dobrodružství, od doby, kdy byl konečně dosažen povrch Měsíce, slušně řečeno upadal. Z pasivní divácké letargie ale vždy účinně procitli poté, co kosmonauti udělali „něco obyčejného a lidského“.
V této souvislosti se asi hodí připomenout počin kosmonauta Johna Wattse Younga, který si na palubě Gemini 3 dne 23. března 1965, zcela v rozporu s předpisy, pochutnal na topince. Vytvořil senzaci, o které se psalo ještě dlouhé týdny.
Hrát si můžete, ale až po práci
Vedení NASA si bylo vědomo, že štědrá vládní podpora projektům výzkumu vesmíru bude plynout jen po tak dlouho, dokud bude veřejnost fascinována tím, co astronauté „tam venku“ prožívají. Zvlášť po drastickém debaklu Apolla 13. Proto se až tak úplně nebránili plánu, který jim pár týdnů před startem navrhl rozený šoumen Shepard. Muž, který na svůj hvězdný moment čekal už dlouho.
Byl sice členem sedmičlenné posádky mise Mercury, prvních pilotovaných letů do vesmíru v roce 1961. Ale z kádru pro pozdější lety byl pro zdravotní obtíže vyřazen. Mise Apolla 14 tak byla jeho poslední profesní šancí a současně možností, jak se navždy zapsat do dějin. A na rozdíl od vtipálka Younga se ale chystal onu lidskou mimořádnost učinit až se svolením nejvyššího velení.
Hlavně žádnou reklamuPůvod míčků, jejich značka, konkrétní užitá hlavice? To všechno byly podrobnosti, které si Shepard diskrétně ponechal pro sebe. Netoužil po tom, dělat někomu reklamu. Onu improvizovanou golfovou hůl, tedy pětidílnou tyč na sběr hornin vyrobenou z hliníku a teflonu, pak v roce 1974 bezplatně daroval včetně hlavice do Amerického státního muzea golfové asociace (USGA) v New Jersey. S tím se ovšem pojila drobná komplikace: „Následně se nám ozvali z NASA, že tuto hůl chtěli darovat Národnímu muzeu letectví a kosmonautiky,“ vzpomíná historik USGA, Michael Trostel. „A že je to vládní majetek, kterým Shepard nemůže volně disponovat. Takže jsme si k hlavici museli pořídit repliku.“ |
Bob Gilruth, tehdejší ředitel Centra řízení kosmických letů NASA, se nechal od Sheparda umluvit za následujících podmínek: V jeho golfové hře nebude nic frivolního ani zavánějícího porušením subordinace, bude realizována jen po kompletně úspěšném naplnění mise, a daňové poplatníky to nebude stát ani dolar navíc. Shepard naprosto souhlasil, s tím, že se na konci mise jen na chvilku postaví před kameru, dá si jeden nebo dva odpaly, a pak vylezou po žebříku do modulu, zavřou dveře a letí domů. Tuto vzájemnou úmluvu ale oba ponechali v tajnosti, takže o ní prakticky nikdo kromě pár spiklenců neměl tušení. Pro Sheparda, který chtěl misi zakončit originálním výstupem, tak vyvstal praktický problém k řešení. Jak v režimu utajení propašovat na palubu Apolla 14 míčky a golfovou hůl?
Příprava k drajvu
A to už konečně narážíme na pana Jacka Hardena staršího. Muže, jemuž nic z golfu není cizí, a jehož Alan Shepard díky členství ve stejném klubu dobře osobně zná. To spolu se shodnou na tom, že pro vesmírnou misi bude nejlepší „univerzální“ Wilson-Staff hlavice, se zesíleným povrchem. Kterou Harden poupravil tak, aby se dala přichytit na standardní tyč na sbírání měsíčních hornin. A také mu zapůjčil dva své golfové míčky. Podepsané. Ty by se totiž ve výstrojních skladech NASA sháněly těžko. A dál už je to jasné.
Dne 5. února 1971 přistál lunární modul Apolla 14, s volacím znakem Antares, na Měsíci. Během dvou „vycházek“ tu kosmonauti Edgar D. Mitchell a Alan Shepard provedli rutinní sérii vědeckých experimentů, sesbírali dohromady 42,8 kilogramu měsíčních hornin. A pak ve finále, jakoby mimochodem, Shepard zahlásil: „V levé ruce mám malou bílou kuličku známou milionům Američanů. Chystám se trefit pár ran z pískové překážky.“ A pak skutečně provedl dva odpaly. Jednoruční, protože komplikovanější manipulaci těsný a neforemný skafandr zrovna neumožňoval.
Nejde o metry, ale o legraci
Překvapení „z incidentu“ sice nebyli na centrále řízení letů, ale zato diváci u televizních obrazovek nevěřili vlastním očím. Americký astronaut – jako první člověk na celém světě – hraje na Měsíci golf! Byla to naprostá senzace.
Pravda, první míček letěl jen nějakých 21 metrů. Ale druhý? „A ten letí míle a míle daleko…“ nechal se slyšet Shepard z komunikačního zařízení. Skutečnost byla pochopitelně o dost skromnější, ale dobře demonstrovala, že v prostředí s menší gravitací a řidší atmosférou to prostě doletí dál než na Zemi. Míček po jednoručním odpalu „letěl“ přibližně 35 sekund, než zapadl někam do měsíčního prachu. Jak daleko? To už je spíš záležitost formálních výpočtů.
Teoretik astrofyziky a spisovatel Ethan Siegel například vypočítal, že by profesionální golfista za podmínek platných na Měsíci teoreticky dokázal poslat míček na vzdálenost 2,5 kilometru. Ovšem tedy za předpokladu maximální přesnosti a samozřejmě obouručního odpalu.
Shepardův druhý míček se tomu určitě neblížil. Jak například poukázal v roce 2009 (na bázi podrobné analýzy digitalizovaného obrazového záznamu z 16mm kamer Apolla 14) inženýr NASA Andy Saunders, druhý míček nejspíš zakotvil ve vzdálenosti 42 metrů. O to ale nakonec nejde.
Legenda o úspěších lidstva postoupila na další příčku: už nešlo jen o přistání na Měsíci, ale o to, že jsme tam hráli golf. Zatímco držitelem pozemského rekordu v doložené délce odpalu (drajvu) je od roku 1992, s výkonem 719 metrů, Carl Cooper, Shepard zůstává nepřekonaným rekordmanem golfu extra-terestriálního světa. A dá se vcelku čekat, že spíš bude dříve překonán rekord pozemský než ten z Měsíce. Nicméně na povrchu Měsíce, místě, které nepatří nikomu, se od té doby nacházejí dva golfové míčky, s nápisem „Property of Jack Harden“ tedy majetek Jacka Hardena.
Čistě teoreticky, pokud by někdy tyto dva kulovité bílé artefakty nalezli mimozemšťané, jistě by jejich archeologům nabídly těžký námět k přemýšlení. K čemu asi sloužily, a kdo je to ten Harden? „Měla to být legrace,“ vzpomínal při rozhovoru v roce 1998, pět měsíců před svou smrtí, vysloužilý astronaut Alan Shepard. „A vlastně, ještě pořád to legrace je.“
