Nad jižním pólem v těchto dnech panuje tma a tuhá zima s teplotami běžně pod -60 stupňů Celsia. Přesto se nad nejjižnější kontinent a přímo nad jižní pól v příštích dnech vydá malé turbovrtulové letadlo. Cílem riskantní mise je převézt do bezpečí jednoho (nebo možná dva) z osazenstva polární stanice Amundsen-Scott, která leží zhruba sto metrů od jižního geografického pólu.
V průběhu roku na základnu přiletí letadla mnohokrát, ale za běžných okolností je během zimy - tedy od února do října - stanice prakticky dokonale odříznutá od zbytku světa. Zůstane na ní jen zhruba 50 lidí (zatímco v létě to bývá i před dvě stě), kteří dohlíží jak na samotnou stanici, tak na vědecké experimenty, které na místě běží.
Amundsen-Scottova stanice na jižním pólu, kde je umístěn i experiment BICEP2 ("mísa" na budově vpravo). Slunce na tomto snímku zastiňuje teleskop SPT (South Polar Telescope), který mimo jiné také studuje reliktní záření.
Kromě meteorologických pozorování je to třeba velký experiment na zachycování neutrin IceCube. (Na stanici je umístěn i následovník teleskopu BICEP2, který měl před několika lety - a tedy před experimentem LIGO - přesvědčivě pozorovat stopy gravitačních vln ve vesmírném záření, výsledky ovšem nebyly nakonec zcela průkazné.)
Nejde však jen o vědce, na místě jsou i lidé pracující pro firmu Lockeed Martin, která se o stanici stará. A právě jeden z nich vyžaduje lékařskou péči, která na stanici není dostupná, uvádí oficiální tiskové prohlášení. Možná dojde k evakuaci i dalšího člena osazenstva, ale vyjádření NSF v tomto ohledu není zcela jasné. Také nevíme, co se přesně stalo, a proč musí k evakuaci dojít; kvůli ochraně soukromí zúčastněných NSF nic přesného neoznámí.
Rozhodně to nebude nic banálního. Let na jižní pól je během zimy tak riskantní, že se prakticky nikdy nedělá. Když si v roce 1999 lékařka na stanici objevila v prsu nádor, musela si sama udělat biopsii, a pak si sama téměř šest měsíců ordinovat chemoterapii, dokud se polární noc nezvedla a nebylo obnoveno normální spojení.
Zimní letecká záchrana se za 60 let existence stanice uskutečnila pouze dvakrát. První případ nastal v roce 2001, kdy staniční lékař Ron Shemenski trpěl akutním zánětem slinivky. Jeho šance na přežití byly zhruba 50/50, odhadovali odborníci za mořem, ještě horší ovšem bylo, že zbytek personálu by zůstal bez lékaře.
Let proběhl bez komplikací, větší problém byl se vzletem - letadlo velmi důkladně přimrzlo k povrchu. Jeho pilot pak listu Washington Post popsal, že následný start na stále ledem obalených lyžích byl nejdelší a nejpomalejší vzlet, jaký kdy zažil. K opakování letu došlo v roce 2003, kdy se u jednoho zaměstnance objevila akutní infekce ohrožující jeho život.
Jedno v záloze
Na cestu do Antarktidy se vydají dvě letadla De Havilland Canada DHC-6 Twin Otter provozované kanadskou servisní firmou Kenn Bore. Na jižní pól by se mělo vydat jen jedno. Druhé zůstane na britské základně Rothera na Adelaidině ostrově, kousek od pobřeží nejjižnějšího kontinentu, aby se případně mohlo vydat na záchrannou či pátrací misi po letadle prvním. Prostoru pro chyby mnoho není. Let na Amundsen-Scottovu stanici trvá z Rothery zhruba 10 hodin a do letadla se vejde palivo na 12 až 13 hodin.
Malé, dvoumotorové Twin Ottery byly použity už v roce 2001. Volba tehdy původně padla na letouny Hercules americké armády, které základnu zásobují běžně, ale několik faktorů jejich využití nepřálo. Menší Twin Ottery jsou schopné pracovat v nižších teplotách (až -75 °C) než herkulesy, na které může být v zimě na jižním pólu příliš velká zima. Menší letouny také logicky spotřebují méně paliva, které se na arktické základně bude muset před jeho doplněním ohřívat - v tamních teplotách se totiž mění na nepoužitelný rosol.
Letadla by se měla do Antarktidy dostat už na konci nadcházejícího víkendu, jejich postup by mělo být možné sledovat na této stránce (ani do neděle 19.6. se ovšem zatím žádné nové údaje na stránce neobjevily).
