Viroložka Judy Mikovitsová se dostala během posledních dvou let z prvních stránek novin i vědeckých časopisů až do vězení státu Kalifornie. V roce 2009 se zdálo, že její práce pomůže lidem, kterým současná medicína umí nanejvýš jen trochu ulevit.
O dva roky později je situace zcela jiná. Vědkyně byla odsouzena za odcizení dat svého původního zaměstnavatele a její práce byla "rituálně zavržena", když ji časopis Science stáhnul. V podstatě se máme nyní všichni tvářit, jako že nikdy nevyšla.
Slávu i problémy přinesl Mikovitsové jeden drobný virus a snaha pochopit jednu z nejzáhadnějších nemocí současnosti: takzvaný chronický únavový syndrom.
Unavení obránci
Judy Mikovitsová
O tomto syndromu, jehož plný medicínský název zní benigní myalgická encefalomyelitida /chronický únavový syndrom (ME/CFS), je těžké říct něco určitého. Nikdo neví, kolik lidí jím trpí. (Podle některých, zřejmě přestřelených odhadů, možná každý dvoustý padesátý obyvatel světa.) Obvykle se také diagnostikuje až po vyloučení všech dalších onemocnění s podobnými příznaky. A mnozí lékaři ho dodnes odmítají diagnostikovat vůbec, protože ho prostě za nemoc nepovažují.
Ale lidé, kteří spadají do zdravotnické škatulky ME/CFS, zcela evidentně nejsou pouze simulanti. Nejde o pouhou únavu. Postižení nemohou v některých případech vycházet z bytu, pokud nechtějí riskovat nákazu a následnou nemoc, která u nich mívá navíc těžší průběh než u většiny ostatních.
Medicína přitom nedokáže říct, zda jsou všichni nemocní jednou nemocí, nebo zda jde o různé poruchy s podobnými příznaky. Existují jenom náznaky, že je to skutečně nemoc ovlivněná například geneticky (u pacientů se podle některých prací často objevují jisté "varianty" genů, které mohou mít vliv na zdraví) nebo projev špatné funkce imunitního systému.
Studie Judy Mikovitsové vzbudila v téhle nepřehledné situaci pochopitelné nadšení. Vydal ji nejslavnější americký vědecký časopis Science a mluvilo se o ní ve všech sdělovacích prostředcích.
Odborníci našli podle výsledků v 68 ze 101 vzorků krve pacientů diagnostikovaných s ME/CFS stopy viru označovaného zkratkou XMRV (z anglického xenotropic MLV-related virus). Mezi zdravými lidmi ho nemá skoro nikdo. Vědci ho objevili jenom u osmi ze 217 vzorků od dobrovolníků.
Mikovitsová navíc veřejně říkala, že má i další důkazy, které teprve zveřejní. Podle nich mělo mít 95 procent nemocných s únavovým syndromem v těle protilátky proti viru XMVR (ty se hledají v těle lépe než samotné viry a jejich samotná přítomnost se považuje za dobrou indikaci přítomnosti viru).
Zdálo se také, že sedí i modus operandi. V laboratoři (v tkáňové kultuře) virus skutečně napadal některé druhy imunitních buněk a přímo se tak nabízelo, že by mohl způsobovat nějakou imunitní poruchu typu únavového syndromu. (Rozhodně to ale nikdo nebral jako důkaz, na Petriho miskách se dějí úplně jiné věci než v těle.) Navíc XMRV patří mezi tzv. retroviry, jejichž nejznámějším zástupcem je virus HIV.
Studie také naznačovala, že virus se na člověka přenesl z hlodavců, a to relativně nedávno. Další detaily vědci slibovali později. Přišlo ale něco zcela jiného.
Pardon, něco nám tam spadlo
Do práce se pustili jiní virologové a zprávy z jejich laboratoří nemohly udělat radost týmu Mikovitsové. Postupně se během následujících měsíců shromáždila celá řada argumentů proti jejich výsledkům.
Virus XMVR pod elektronovým mikroskopem
Jedna studie například zopakovala analýzu přítomnosti viru XMRV v těle pacientů, které Mikovitsová vyšetřovala. A žádného jeho stopy neobjevila. A to se opakovalo znovu, znovu a znovu. Neúspěšných pokusů o opakování výsledků původního týmu nakonec bylo několik desítek. Také se ukazovalo, že virus XMRV a další jemu podobné viry jsou zcela běžnou (samozřejmě nechtěnou) součástí inventáře laboratoří po celém světě. Je těžké se jich zbavit a pravidelně se dostávají do vzorků i používaných materiálů.
Co víc, dokonce se zdá nejpravděpodobnější, že virus vznikl náhodně v laboratoři "skřížením" dvou příbuzných myších virů zhruba někdy v 90. letech. Nešlo o nějaké kejkle vědců. Podle autorů této hypotézy (jejich práce je zde, ovšem také placená) se v laboratoři stalo to, co se v přírodě děje běžně: spojením dvou příbuzných virů vznikl nový. XMRV tak má zřejmě podstatně kratší historii než únavový syndrom.
Mikovitsová se ovšem vehementně bránila myšlence kontaminace. Kontrovala dokonce novými výsledky, které však ostatní odborníky nepřesvědčily. Pod tlakem nakonec spolu s týmem v říjnu 2011 souhlasila, že "odvolá" (správný termín je "stáhne") část své práce. Na souvislosti viru XMRV s únavovým syndromem přesto dále trvala.
Zbytek vědecké obce se ale shodoval, že to bylo nejspíš znečištění původních vzorků a příklad špatné práce. Nikomu se nepodařilo zopakovat žádný z výsledků původní studie a časopis Science se tak v prosinci rozhodl práci úplně stáhnout.
Takové věci se ve vědě dějí často, v tomto případě se tak ale stalo bez souhlasu autora. Jinými slovy, většina vědců pod tíhou důkazů nakonec chybu uzná, Mikovitsová ne.
Zápletka kriminální
V době, kdy byla práce stažena, už měla výzkumnice dávno jiné problémy. V září přišla o práci. Její zaměstnavatel, sdružení označované jako Whittemore Peterson Institute for Neuro-Immune Disease (Ústav Whittermorových a Pettersona pro neuro-imunitní nemoci, dále jen WPI) v nevadském Renu, jí dal výpověď pro insubordinaci.
Je těžké říct, co za vyhazovem stálo skutečně. Mikovitsová je podle všeho tvrdohlavá žena s vlastním názorem. Zakladatelé ústavu, manželé Whittermoreovi (mají dceru trpící chronickým únavovým syndromem, proto na něj dali peníze), mohli vnímat spojení s vědcem tak špatného jména jako nežádoucí.
V každém případě nenechal WPI svou bývalou hvězdu odejít snadno. Osmnáctého listopadu ji v jejím novém kalifornském působišti zatkla policii a vědkyně skončila na několik dní ve vězení bez možnosti propuštění na kauci. Byla zadržena na základě žádosti nevadského soudce, který rozhodoval stížnost bývalého zaměstnavatele, tedy WPI, proti Mikovitsové. Podle ní viroložka měla neoprávněně ve svém vlastnictví notebook i kopie materiálů patřících zaměstnavateli (laboratorní zápisníky).
WPI kvůli tomu podalo civilní i trestní žalobu. Mikovitsová už vrátila minimálně část materiálů včetně počítače. Přesto první kolo civilní žaloby už prohrála, ale o podobě odškodnění nebylo zatím rozhodnuto. Trestní soud zatím neproběhl.
Jediným pozitivem aféry by mohla být skutečnost, že studiu únavového syndromu a především možné souvislosti s viry, se začalo, alespoň v USA, věnovat více vědeckých týmů než před dvěma lety.
