„Všude byla krev, křik a trosky. Vypadalo to jako válečná scéna,“ líčili svědkové teroristický útok na bruselském letišti. Popis fatálních teroristických útoků, nejnověji toho v Londýně, působí vždy mrazivým dojmem. Nemůžeme si pomoci a představujeme si sebe sama v pozici obětí, v pozici pozůstalých, v pozici lidí na místě. Jak se takovému útoku dalo zabránit, čí je to chyba, co změnit? zní naše první otázky.
PoznámkaCílem článku není snižovat dopad teroristického útoku ani bagatelizovat ztráty na životech. Redakce vyjadřuje soustrast všem, kterých se tragédie dotkla. Smyslem článku je poukázat na kognitivní omyly, které ovlivňují, jakým způsobem neobvyklé situace vnímáme. |
V reakci na takto dramatickou událost se takové otázky zdají na místě. „V návaznosti na teroristický útok je obvyklé, že veřejnost změní své chování a bude po vládě požadovat důraznou reakci,“ píše americký profesor práva a behaviorální ekonomie Cass Sunstein ve svém článku pro Journal of Risk and Uncertainty (PDF). „A to i přesto, že jiná srovnatelně významná událost by proběhla zcela bez povšimnutí. Teroristické útoky patří k událostem, které mohou rozvlnit sérii přehnaných reakcí, které nejenže nesníží riziko, ale dokonce povedou k celkovému zhoršení situace.“
Teroristícké útoky mají děsit veřejnost. A daří se jim to
Kognitivní psychologové, matematici a behaviorální ekonomové popsali celou řadu důvodů, proč teroristické útoky působí na naše vnímání světa vyšší měrou, než by odpovídalo reálnému dopadu. Jde především o tyto důvody:
- Neschopnost posoudit vzácné události - při posuzování velmi malých pravděpodobností má lidský mozek problém zohlednit událost relevantně
- Zkreslení na základě dostupnosti - události, které se nám snadno vybaví v paměti, hodnotíme jako častější
- Zanedbání pravděpodobnosti - u jevů, na které máme již předem vytvořený názor (pozitivní či negativní) zcela odmítáme pracovat s jakoukoli pravděpodobností
„Psychologie vysoké výhry v loterii se podobá psychologii, které využívá terorismus.“ Daniel Kahneman, Myšlení rychlé a pomalé |
Všechny tyto jevy se neprojevují jen u naší reakce na teroristické útoky, ale i u obecného vnímání jiného pravděpodobnostního jevu - výhry vysokého jackpotu v loterii.
Právě porovnání obou extrémně vzácných událostí dobře demonstruje, jakým iluzím náš mozek podléhá.
Vzácné události Neumíme pracovat se zlomky procent
Představte si, že máte možnost koupit si jeden z miliardy losů. Po náhodném losování jeden z těchto losů vyhraje miliardu korun. Kolik jste ochotni za takový los zaplatit?
Kdyby byl člověk tvor 100% racionální, byla by taková otázka jednoduchá. Platit více než 1 Kč za takový los je nesmysl. Z toho, že po celém světě fungují loterie a vydělávají pohádkové peníze, můžeme usuzovat, že lidé nejsou při rozhodování stoprocentně racionální.
Lidé jsou ochotni zaplatit nesmyslně vysoké částky za malou šanci získat velkou výhru. Vlivný psycholog Daniel Kahneman to nazývá platbou za možnost („possibility effect“). „Bez losu nemáte nejmenší možnost vyhrát, ale pokud si los koupíte, teoretickou možnost máte, byť je sebemenší,“ poukazuje Kahneman. „Lidé si s losem nekupují jen možnost vyhrát. Kupují si i právo snít o výhře.“ Toho patřičně využívá i marketing loterijních společností, když vyzývá lidi, aby si představili, co všechno by s výhrou podnikli.
Hrozba teroristického útoku nespočívá pro běžného člověka v tom, s jakou pravděpodobností se může stát, ale už v tom, že se vůbec může stát. Pokud je šance nenulová, musí o ní člověk přemýšlet. Teroristé využívají toho, že útok je dramatická událost, které se chopí média a dozví se tak o ní celý svět. |
Stejnou taktiku, ovšem perverzně převrácenou, využívá i propaganda teroristických organizací. Pravděpodobnost, že konkrétní člověk zemře při teroristickém útoku, je v Evropě nesmírně malá (řádově desítky milionů ku jedné). Ale náš mozek si neumí s tak malou pravděpodobností poradit, neumí ji odpovídajícím způsobem přiměřeně započítat. Buď ji může zcela ignorovat, nebo jí dá prioritu výrazně převyšující reálné nebezpečí.
Cílem teroristů je obvykle vytvořit dojem nebezpečí. Útočníci chtějí udeřit na místech, která mají lidé spojena s každodenností. „V Izraeli zemřelo mezi prosincem 2001 a zářím 2004 při teroristických útocích v autobusech celkem 236 lidí. Denně v Izraeli jede autobusem přibližně 1,3 milionů lidí,“ popisuje Kahneman svou zkušenost s vnímáním rizik. „Pro každého jednotlivého cestujícího je šance smrti v důsledku terorismu nesmírně malá. I přesto, že jsem to věděl, jsem se autobusům vyhýbal, jak jsem jen mohl. Pohled na autobus pro mě znamenal myslet na bombu a já se takovým myšlenkám chtěl vyhnout.“
Iluze dostupnosti Dobře si to pamatuji, tak se to děje často
Kolikrát ročně se vám stane, že vám autobus ujede před nosem? Na takovou otázku byste mohli spolehlivě odpovědět, pokud si vedete přesné statistiky. To je ale málo pravděpodobné. Místo toho váš mozek začne hledat v paměti dostupné příklady souvisejících událostí.
Mozek nepřemýšlí o pravděpodobnostech, ale pokouší si vybavit nedávné příklady. Lidé nadhodnocují riziko žraločího útoku, protože si takové útoky pamatují z novinových článků i dramatických filmů. |
Jenže lidská paměť není počítadlo. Nedávné zážitky si pamatujeme silněji než zážitky starší. Emocionálně významné zážitky si pamatujeme výrazněji než zážitky neutrální. A i když se to zdá neuvěřitelné, pokud slyšíme deset pozitivních hodnocení výrobku od jedné osoby, působí to na nás podobně, jako kdybychom slyšeli pozitivní ohlas od deseti lidí (viz Weaver et al, 2007, PDF).
Naše paměť zkrátka není dobrým měřítkem zdrojem podkladů pro výpočet pravděpodobnosti nebo četnosti. Jenže pokud si nedáme pozor, mozek nám tyto informace podsune zcela automaticky. Daniel Kahneman to v knize Thinking, Fast and Slow nazývá kognitivní zkratkou nebo „rychlým myšlením“. Mozek nám zkrátka chce ušetřit čas a podstrčí nám odpověď na trochu jinou otázku: místo „jak často se to děje“ zodpoví otázku „kolikrát jsem o tom v poslední době slyšel“. To je zkratka pochopitelná, ale často mylná.
Zvláště v době, kdy díky médiím slyšíme (především) o událostech, které se nás osobně bezprostředně netýkají, může tato myšlenková zkratka (v angličtině zvaná availability heuristic) vypovídat spíše o tom, jaká situace je dramatická, než o tom, jaká situace je pravděpodobná. I proto lidé vysoce nadhodnocují pravděpodobnost násilného napadení na ulici, žraločího útoku nebo úspěchu v rizikovém podnikání. Snadno si totiž vybaví příklad, který viděli ve filmu nebo o kterém četli v novinách.
Kognitivní omylyPodívejte se na další omyly, kterým podléháte |
Šanci na výhru v loterii lze snadno spočítat. Pokud nepočítáme, mozek nám podsune příklady lidí, kterým výhra v loterii změnila život. Mozek snadnou dostupnost takových příkladů vyhodnotí jako indikátor, že výhra v loterii je realistické očekávání, protože „se to evidentně stává“. Zapomínáme, že články čteme o výhercích loterie právě proto, že jsou výherci, nejde tedy o nějaký reprezentativní vzorek populace.
Pravděpodobnost, že konkrétní člověk zažije teroristický útok na vlastní kůži, je extrémně malá. Jenže teroristický útok je událost, která plní stránky novin a vyvolává strach (samotný název „terorismus“ vychází z latinského slova territo, což znamená děsit). Proto si dokážeme snáze vybavit teroristický útok a nadhodnocujeme tak jeho pravděpodobnost.
Zanedbání pravděpodobnosti Když máte předem vytvořený názor
Specifickým psychologickým jevem, který se projevuje u nakupování losů do loterie i u posuzování teroristických útoků, je zanedbání pravděpodobnosti. Právě tomuto jevu a jeho příčinám věnoval Cass Sunstein esej Terorismus a zanedbání pravděpodobnosti (PDF) z roku 2003. „V případě teroristického útoku je zanedbání pravděpodobnosti běžné,“ všímá si Sunstein, který psal esej krátce po útocích 11. září 2001. „Lidé se soustředí na nežádoucí výsledky, nikoli na jejich reálnou pravděpodobnost.“
V případech, kdy jsou do rozhodování zapojeny aktivní emoce, neposuzujeme pravděpodobnosti, ale dojmy. |
Zanedbání pravděpodobnosti je zesíleno v situacích, kdy jsou aktivovány emoce, což opakovaně potvrdily řízené psychologické experimenty (například Loewenstein et al, 2001 nebo Slovic et al, 2006). Proto se tomuto jevu někdy přezdívá „afektivní heuristika“.
Sunstein se domnívá, že zanedbání pravděpodobnosti je vážným problémem, protože může přimět veřejnost - a posléze i politiky - k přijímání nesmyslných opatření. Například v reakci na v historii největší teroristické útoky v září 2001 se řada Američanů rozhodla vyhnout se letecké dopravě a cestovala v následujících měsících autem namísto letadlem.
Letadla a bezpečnostPodrobná statistická analýza hromadné dopravy |
V důsledku zvýšené automobilové dopravy zahynulo podle studie z roku 2004 přes 350 lidí, kteří by jinak cestovali letecky. „Informováním veřejnosti o reálných rizicích může zachránit životy,“ domnívá se Gerd Gigerenzer, autor studie.
Také Sunstein se domnívá, že je na místě vnést do reakce na bezpečnostní problémy reálná čísla a oprostit se od emocionálních či kognitivními iluzemi zkreslených reakcí: „Vláda by neměla podlehnout veřejnosti ve chvíli, kdy veřejnost pod vlivem emocí zanedbává reálné pravděpodobnosti rizik. V takovém případě je nejlepší informovat a vzdělávat,“ domnívá se Sunstein. Připouští ale, že strach veřejnosti nelze jen tak odbýt.
Profesor Kahneman se spolu s Paulem Slovicem domnívá, že strach veřejnosti nesmí být podceňován ani ve chvíli, kdy je - statisticky vzato - nepodložený. „Strach může být ochromující, ať už je racionální nebo ne. Vláda musí veřejnost chránit nejen před reálným nebezpečím, ale i před strachem samotným.“
Britská premiérka o útocích v Londýně (březen 2017):
Aktualizace: Článek jsme doplnili o aktuální odkaz a video.
