Letošní americké volby jsou předmětem ještě větší pozornosti, než je obvyklé. Ale většina zahraničních pozorovatelů si z nich asi odnese v první řadě ne zcela originální dojem, že je to pěkný b..., slušněji zmatek.
Dnešní podoba amerických prezidentských voleb je historicky dána souvislostmi, které Středoevropanům pochopitelně z velké části unikají. Z matematického hlediska je pak ovlivňuje to, že hlasy de facto prochází dvěma „síty“. Právě díky tomu se – obzvláště v dnešních USA – může závěr lišit od výsledku všelidového hlasování, jaké probíhá v případě prezidentských voleb například u nás.
Připravili jsme pro vás simulátor průběhu voleb, na kterém si můžete vyzkoušet, co je v amerických prezidentských volbách klíčové. A také si můžete vytvořit vlastní tip na průběh letošního souboje Trump vs. Biden. V pokračování textu pak najdete vysvětlení základních principů voleb.
více nastavení
(cca 260 volitelů)
(cca 260 volitelů)
Děkujeme, že jste vyzkoušeli náš experimentální nástroj.
Svůj tip si můžete uložit do lokální paměti nebo jej z lokální paměti načíst. Můžete si tak po volbách ověřit, jak jste se strefili.
Budeme také rádi, pokud nám dáte vědět, jak výsledky tipujete. Pošlete svůj tip a vyplňte nám krátký dotazník. Nevyhrajete nic, ale vaše tipy zprůměrujeme a použijeme k odhadu výsledků voleb.
Proč tak složitě, milý Watsone?
Přejděme k těm dvěma sítům, která výsledek voleb především v posledních desetiletích tak silně ovlivňují. Prvním je skutečnost, že volby v téměř všech státech probíhají systémem „vítěz bere vše“. Všechny hlasy například z Kalifornie tedy budou započteny jednomu kandidátovi bez ohledu na to, zda byl výsledek 51:49 nebo 99:1.
Většina lidí volí systematicky stále jednu stranu, to také znamená, že většina států je „baštou“ jedné či druhé strany. Ve zmíněné Kalifornii Donald Trump určitě nemůže vyhrát, protože Joe Biden má ve váženém průměru výsledků průzkumů voličských preferencí náskok cca 28 procent. S tím nelze hnout, Biden má stát v hrsti. V rámci prezidentské kampaně tak do nejlidnatějšího a nejbohatšího státu USA ani jeden kandidát nezavítá.
Z logiky věci jsou tak důležité pouze „swing states“, tedy státy, které se mohou „přehoupnout“ k jednomu či druhému kandidátovi. Třeba Pensylvánie či Florida, abychom jmenovali ty největší.
Je pak tedy celkem logické, že prezidentské souboje v USA se rozhodují v poměrně úzkém okruhu států, kde je rozdíl natolik malý, aby zde kandidáti měli reálnou šanci vyhrát. Rozdíl několika procentních bodů se dá dohnat, nemá smysl se pokoušet zlomit nepřízeň 30 procent voličů.
Tady se to vyplatí!
Druhým „sítem“ je pak systém volitelů, kteří odevzdají konečné hlasy za obyvatele jednotlivých států. Počty volitelů se neurčují pouze podle počtu obyvatel daného státu.
Lidnatost samozřejmě hraje roli. Počet volitelů se totiž rovná počtu zastupitelů v dolní komoře amerického Kongresu, tedy ve Sněmovně reprezentantů, plus jeden volitel za každého zástupce daného státu v horní komoře, tedy v Senátu. Států je 50, každý má dva senátory. Už z tohoto titulu mají hlasy ze států s menším počtem voličů při volbě vyšší váhu. Stát nikdy nemůže mít méně než tři volitele, i kdyby měl třeba právě tři obyvatele.
To byl záměr tvůrců americké ústavy, disproporce je dnes ale ještě vyšší než kdy v minulosti. A to z jednoduchého matematického důvodu. Dolní komora Kongresu totiž má dodatkem z roku 1929 zastropovaný počet členů na 435. Nemůže stoupat ani počet volitelů – je jich 435 plus 100 za senátory. Plus tři pro Washington, D.C., který není stát, ale je hloupé jeho obyvatele nenechat hlasovat, když v něm všichni volení zástupci pracují.
Jedno křeslo ve Sněmovně, a tedy i jeden volitel určený na základě počtu obyvatel státu, zastupuje čím dál více voličů (cca kolem tři čtvrtě milionu, počty jsou založeny na sčítání lidu z roku 2010 (přepočet v PDF). Váha jednoho voličského hlasu je tedy stále nižší.
Naopak ovšem roste váha těch garantovaných místy v Senátu, která s počtem obyvatel nesouhlasí. Každý stát má dva senátory a basta.
Hlas některých voličů tak má podstatně vyšší váhu než v případě jiných. Tu nejvyšší mají hlasy obyvatel Wyomingu, Washingtonu, D.C. a Vermontu. Naopak nejnižší váhu mají hlasy v Kalifornii, Texasu a New Yorku. Hlasy v třech prvně zmíněných malých státech mají téměř čtyřnásobně vyšší váhu než hlasy ve velkých státech z druhého konce žebříčku.
Z hlediska kandidátů se pak vyplatí věnovat zvýšenou pozornost zájmům voličů z menších států. Přesvědčit půl milionů lidí třeba v Jižní či Severní Dakotě je méně pracné, než přesvědčit milion v Texasu nebo v New Yorku. Přitom těch půl milionů Dakoťanů je „de facto“ víc hlasů než milion Texasanů či Newyorčanů. (Toto platí ještě výrazněji u stran než u jednotlivých kandidátů, protože voliče většinou získáváte na delší dobu než na jeden či dva volební termíny.)
Vyzkoušeli jsme si volby v USA. Hlasovali jsme ale jen jako...
2020, nebo 2016?
Z toho také vyplývá, že poměrně malý a třeba jen lokální pohyb ve voličských preferencích může výrazně zamíchat celonárodním výsledkem. V pěti z celkem 58 prezidentských zápolení v USA tak zvítězil kandidát, který dostal méně hlasů než soupeř.
V posledním případě, v roce 2016, došlo podle všeho relativně krátce před volbami, během října, v několika státech ke změně voličských preferencí o pár procentních bodů. A následovalo vítězství Donalda Trumpa, které i dobře postavené volební modely označovaly za nepravděpodobné.
V roce 2020 se takový vývoj zdá spíše nereálný. Žádné velké „říjnové překvapení“ se na rozdíl od roku 2016 nekonalo, Bidenův náskok je veliký a nijak výrazně se nemění. Autoři průzkumů také tvrdí, že se poučili a udělali některé změny. Například dávají větší váhu odpovědím mužů bez vysokoškolského vzdělání, kteří tvoří velkou část voličské základny právě Donalda Trumpa.
Neznamená to, že se nemohou mýlit. Můžete se vrátit k našemu nástroji a sami si vyzkoušet, že další vítězství Donalda Trumpa není nic nemožného. Ovšem jednoduché to nemá.
Oprava: V interaktivním nástroji byly přehozené údaje z roku 2012, děkujeme za upozornění.
