Doba před osmdesáti lety, čas Mnichova, byla dramatická a současně nezvykle dynamická. Dějiny se již nějaký čas zrychlovaly. Přesto i za této situace byli lidé, kteří dokázali hodnotně zaznamenat své dojmy, emoce a myšlenkové pochody. Ve srovnání s dneškem byli ale v objektivní a přirozené nevýhodě.
Ani ti nejzasvěcenější lidé té doby nemohli nahlédnout celý problém v jeho úplnosti a s oporou o objektivizované skutečnosti. Nám se dnes nabízí pohled zpět, založený na pokročilém vědeckém poznání. Kvantita zdrojů je v případě problematiky mnichovské dohody již po mnoho let příznačná, a to v mezinárodním měřítku. To, co nám však schází, to je autenticita plně procítěného prožitku té mimořádně závažné doby.
Dejme zde tedy prostor citaci ze soukromého deníku štábního rotmistra československé branné moci Antonína Růžka, tehdy šestačtyřicetiletého vojáka z povolání, příslušníka pomocné roty pěšího pluku 46 v Chomutově. Snad právě proto, že autor jej nezamýšlel zveřejnit, zrcadlí toto svědectví mimořádnou a ničím nezastřenou intenzitu prožitku dobového dění z úrovně vojáka, tedy osoby ze zákona nepolitické, přesto však intenzivně vnímající vše kolem.
V den svátku svatého Václava, 28. září 1938, si zapsal: „Dnes hlásil náš rozhlas, že se bude konati v Německu konference čtyř velmocí, t. j. Německa, Itálie, Francie a Anglie. Bude se zas jednat o nás bez nás. Nás k tomu nepozvali a Rusko také ne. Ve vojenském zátiší (prostor armádních kasáren pro mimoslužební činnosti, pozn. autora), které ještě není odstěhováno, máme rádioaparát. Denně, když jsou hlášeny zprávy Čs. tiskové kanceláře, je už před započetím dlouhou chvíli velký sál přeplněn vojskem. Je ticho, napětí, málokdo se odváží promluviti a do toho děsivého ticha v odměřených intervalech zaznívá velebná harfová znělka Čs. rozhlasu, t. j. dva první takty ze symfonické básně Vyšehrad od Bedřicha Smetany.
Ten signál v tom hrozném tichu nás děsí, i když je tak krásný, děsí nás, jak nás děsí to ticho, a přece, i když dychtivě, bez dechu a úzkosti, očekáváme, co nám zase ten aparát, ta hrozná válečná zbraň, řekne a prozradí, tušíme, že to bude tragické.
Tragédie je jen samými konferencemi oddalována, nervy jsou přepjaty, vojsko nerado slyší, že se zase bude jednat, ono očekává, že jim ta skříňka řekne „Vojáci, do zbraně!” Po zprávách nastane obyčejně rozladění, vojsko kritizuje vládu, která s sebou nechá cizinou tak vláčet. Kritizují i vojenské vedení a nerozhodnost, nemá prý se na nikoho ohlížet a jednat samo. Sám také věřím, že by to bylo účelnější a že by nám to zjednalo více úcty a respektu a obdivu v cizině.”
Proč došlo k řešení podzimní krize roku 1938 mnichovskou dohodou
Položme si zde otázku, co vše se muselo stát a co vše se muselo dát do pohybu, aby nastaly okamžiky, které evokuje citovaný zápis. Nebo se ptejme jinak a z jiného úhlu, tedy odkud se objevilo řešení, jež se na konci září 1938 reálně uskutečnilo, a na čem bylo založeno. Za odpovědí se vydejme proti proudu času.
Základem evropského a ve svých důsledcích globálního uspořádání po skončení světové války se stal v roce 1919 versailleský mírový systém. Nezřídka byl a je kritizován kvůli tomu, že šlo o diktát vítězů a že proti zemím původců války byl natolik tvrdý, že dřívější nepřátelství vzdor uzavřeným smlouvám neukončil a příští podnítil. Po milionech ztracených životů a bezpočtu materiálních škod a také důsledků, které se měly různým způsobem projevit až později, je pochopitelné a přirozené, že vítězné mocnosti Dohody, a tehdy hlavně Francie, se snažily tvrdě prosazovat svou vůli.
Repríza války již neměla nikdy nastat. Německu mělo být maximálně bráněno v obnově strategického potenciálu, který by mohlo nasadit v novém konfliktu. Lze oprávněně říci, že na vůli a mocenských prioritách Francie závisel do značné míry osud poválečného řádu. Vzhledem k vzájemným vazbám se to logicky a závažným způsobem týkalo osudů Československa. Z toho důvodu tato stať akcentuje právě roli Francie ve vývoji, jenž směřoval k Mnichovu.
S razancí francouzského přístupu kontrastovala umírněnost Velké Británie. Její zahraniční politika byla již brzy ochotna ke kompromisům. Její přístup k Německu se v tomto smyslu stal v dalších meziválečných letech tradicí a z řady důvodů vyznačoval smířlivost vůči Německu i v době, kdy jej již ovládali nacisté.
Pro britskou politiku vůči kontinentální Evropě bylo určující, že vážný zájem Londýna končil na Rýně. Pro příští osud Evropy bylo nepochybně nemálo významné, že se záhy po světové válce stáhly z evropských záležitostí Spojené státy americké, které se uzavřely do bezpečí svého izolacionismu. V Evropě tím v meziválečném období nepochybně absentovala důležitá opora demokracií proti totalitám.
Uvedená nesmlouvavost charakterizovala francouzské přístupy k Německu a vůbec k celému poválečnému uspořádání v Evropě přibližně do poloviny 20. let. Důvody změn nutno hledat v proměnách mezinárodního vývoje. Došlo k nim v letech 1925 a 1926. Vztahy mezi dřívějšími soupeři z válečných let pozbývaly dřívější ostré vyhraněnosti. Ve Francii došlo k zásadním vnitropolitickým změnám. Nacionalisticky, a tedy také protiněmecky, laděnou pravici střídala v parlamentních volbách z roku 1924 smířlivější a pacifisticky orientovaná část francouzského politického spektra. Reprezentoval ji takzvaný levý kartel, tedy skupina stran se společnými zájmy.
Tento politický vývoj vyústil v podpis Rýnského garančního paktu z října 1925. Garantoval státní hranice v západní Evropě. Německá Výmarská republika nastoupila cestu návratu mezi velmoci. V následujícím roce se stala členem Společnosti národů. K rozřešení spěla otázka reparací. Mnoho nadějí se upínalo k ideji mezinárodního odzbrojení. Atmosféru té doby charakterizovala snaha o trvalé zklidnění a stabilizaci mezinárodních vztahů.
Francouzská veřejnost byla v tomto kontextu a ve stále větší míře ochotna akceptovat výdaje vojenského charakteru jen v úzce defenzivním smyslu. Zavládlo totiž přesvědčení, že po mezinárodněprávním zajištění hranic na Rýně ztratily přípravy k sankčním vojenským zásahům proti Německu své opodstatnění. Francie neměla vůči svým sousedům žádné územní nároky, jež by musely být podporovány silou.
Tento vývoj významně poznamenal francouzskou armádu a zvláště její strategické plánování. Z něho oficiálně nejpozději od května 1929 vymizel dřívější tolik příznačný důraz na výrazně ofenzivní pojetí obrany proti Německu. Ne náhodou se v té době ve Francii rozběhla výstavba monumentální fortifikační soustavy, tedy Maginotovy linie. Rozpornost této etapy dokumentuje skutečnost, že dřívější akcent na koaliční válečnou souhru Francie se spojenci, tedy i s Československem, proti Německu se zvolna oslaboval v atmosféře zmiňovaných mírových perspektiv.
Na druhé straně byl faktor vojenské pomoci spojencům stále přítomen v závazných mobilizačních plánech francouzské armády. Nebyl ovšem dále kultivován a přizpůsobován nové konstelaci. Francie se ze střední Evropy nestáhla politicky. Objektivně se však oslabila vojenskostrategická stránka jejího vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě.
Nastíněné strategické přístupy pak objektivně a zásadně zastaraly v kontextu všeho, co se událo přibližně v rozmezí let 1929‒1933. Šlo především o velkou hospodářskou krizi s jejími nevídaně hluboce devastačními dopady na politické klima a mimo jiné také v druhotných efektech na národnostní vztahy v zemích, na jejichž území žily početné jinonárodní menšiny. V beznaději uvázlo odzbrojovací hnutí. Dopady zmíněné hospodářské krize radikalizovaly v řadě států politická krajní uskupení. Demokracie ustupovala před autoritativními a fašizujícími směry. Tento trend se přenesl z vnitrostátních úrovní do prostředí mezinárodních vztahů.
Po neúspěchu ženevské konference o odzbrojení začal být stále více zpochybňován význam a funkce Společnosti národů. A právě za těchto okolností vznikla v roce 1933 koncepce takzvaného Paktu čtyř. V praxi se v té době sice nerealizovala, ale významně varovala. Její podstata spočívala ve snaze přenést řešení mezinárodněpolitických problémů z intencí Společnosti národů do úzkého kolegia fakticky rozhodujících mocností.
Objektivně zde vznikala potenciální hrozba vůči zájmům menších a středních států, které byly vyloučeny z podílu na takových rozhodnutích. Očekávalo se, že budou pouze pasivními příjemci rezultátů mocnějších. Autoritativní režimy v Itálii a Německu si od tohoto záměru slibovaly snadnější dosažení svých cílů. Na paktu měla participovat Itálie, Německo, Francie a Velká Británie. Pro nesoulad stanovisek vlád uvedených zemí v této věci se záměr nenaplnil. Předznamenal ovšem budoucí shodu velmocí, k níž došlo v září 1938 v Mnichově.
Z hlediska Československa a též dalších států obdobné velikosti bylo velice varovné, že původce myšlenky Paktu čtyř italský diktátor Benito Mussolini pracoval v původní koncepci záměru mimo jiné také s myšlenkou revize státních hranic versailleské Evropy. Iniciativy s globálními dopady se však projevily záhy také v Německu. To v letech 1933‒1937 postupovalo v celém souhrnu své vnitřní a zahraniční politiky k zásadní revizi Versailleské mírové smlouvy, a to především tak, aby obnovilo a rozvinulo německý vojenský potenciál, aby upevnilo nacistický režim vnitřně a aby celý stát přebudovalo podle potřeb budoucí expanze, po níž tolik toužil a jejíž obecné cíle zformuloval již dříve Adolf Hitler.
V březnu 1935 Německo vyhlásilo všeobecnou brannou povinnost, enormně se zvyšovala intenzita výstavby německé branné moci, a to až do krajního vyčerpání všech hospodářských zdrojů Německa. Měsíc březen byl osudový. Za rok poté, 7. března 1936, došlo k zřejmě nejvýraznějšímu zvratu strategické situace v Evropě, když nacisté zničili demilitarizované pásmo v Porýní, které začali rychle opevňovat. Věděli, že tímto krokem osudově zarážejí klín mezi Francii a její spojence ve střední Evropě.
Zatímco uvedené kroky vykazovaly celou řadu viditelných projevů, jež nacisté nemohli zcela zakrýt, v listopadu 1937 se uskutečnila událost, kterou se podařilo před vnějším světem zcela utajit. Dne 5. listopadu 1937 německý kancléř Hitler seznámil nejvyšší vojenské a politické představitele Třetí říše se svými vizemi do budoucna. Přál si válku, protože jen jejím prostřednictvím, jak zdůrazňoval, bylo možné ovládnout cizí teritoria a rozšiřovat takzvaný životní prostor se ziskem zdrojů pro zabezpečení budoucnosti německého národa. Podle něho to byla otázka nejbližších několika let.
O autoroviPhDr. Karel Straka, Ph.D. (1975)  Samostatný vědecký pracovník Vojenského historického ústavu Praha. Zabývá se vývojem československé branné moci s akcentací let 1918–1939 a se zaměřením na činnost a výsledky práce vrcholových orgánů obrany státu. Předmětem jeho zvláštního odborného zájmu je problematika československého vojenského zpravodajství v uvedeném časovém úseku a výzkum vztahů Československa a Francie v oblasti vojenství se zaměřením na období mezi dvěma světovými válkami. Věnuje se též popularizaci historie. Na uvedená témata publikoval několik knižních monografií i syntetizujících prací a řadu studií. |
Nedalo se otálet, protože dynamicky budovaný a tehdy moderní německý vojenský potenciál by časem zastaral a současně by se zvýšila též defenzivní kapacita států, které se cítily Německem ohroženy. Za nejbližší cíle označil Rakousko a Československo. Relativně záhy po této poradě, jejíž obsah vyšel najevo až po 2. světové válce, kdy byl zveřejněn obsah takzvaného Hossbachova protokolu, Němci ovládli 12. března 1938 Rakousko.
O tom, kdo měl být dalším na řadě, se již nedalo příliš pochybovat. Hitler cítil šanci na úspěch. Díky Hossbachovu protokolu víme, že značně spoléhal na pasivitu Francie a Velké Británie. I když si nebyl zcela jist, očekával, že vlády těchto zemí nebudou ochotny zahájit válku s Německem právě kvůli menším státům ve střední Evropě.
Pokračování přineseme zítra v neděli 30. září.
