Žádný člověk se s živým jedincem druhu Tyrannosaurus rex nesetkal, dělí nás propast nejméně 63 milionů let geologického času. Přesto jsme jak my, tak i pozdně křídový teropod zcela reálnými živými tvory, kteří obývali, nebo dosud obývají povrch této planety.
Můžeme tedy popustit uzdu naší fantazii a zkusit si představit, jak by dopadlo setkání člověka a obřího teropoda, pokud by k němu mohlo dojít. Pro větší jednoduchost počítejme s variantou, že tyranosaurus by byl přes 12 metrů dlouhým a asi osm tun vážícím dospělcem.
Budeme předpokládat, že člověk by se v T. rexově ekosystému ocitl sám a zcela nevybaven moderní technikou, včetně zbraní. Odmysleme si také další nepříjemnosti, které by moderního cestovatele časem do pozdně křídové Laramidie nutně provázely: mimo jiné vyšší vlhkost vzduchu, průměrnou teplotu a obsah kyslíku v ovzduší, cizí patogeny a neznámé parazity či jiné nebezpečné tvory.
S jednoduchou odpovědí „utéct“, nebo „držet se dál“ si tentokrát nevystačíme. Máme totiž k dispozici zcela nové poznatky o tyranosaurech, od výkonnosti jejich mozku až po pohybové schopnosti a pravděpodobné lovecké strategie. Co tedy z těchto poznatků vyplývá? Zde je pět zásadních rad, kterými byste se pro vlastní bezpečnost měli ve světě tyranosaurů řídit.
1. Nestůjte na místě a neschovávejte se
Možná si vybavíte dramatickou scénu z filmu Jurský park, kde paleontolog Alan Grant s dívkou Alexis v jednu chvíli nehybně klečí a přežijí tak řádění samice tyranosaura. Ta je totiž nemůže vidět, protože tyranosauří DNA byla při klonování zkombinována s DNA žab a dinosauři z parku tedy nevidí žádné statické objekty. Postavit se do pozoru před tyranosaura a ani se nehnout, to by byl ovšem ve skutečnosti velmi hloupý až osudný nápad.
V první řadě je jasné, že tyranosauři měli fantasticky vyvinutý čich, přinejmenším plně srovnatelný s čichem dnešních mysliveckých psů. Vypovídají o tom například extrémně velké čichové laloky tyranosauřího mozku, zjištěné z odlitků mozkoven i z výzkumů počítačovou tomografií.
Rekonstruované kostry tří jedinců druhu Mapusaurus roseae v různých věkových stadiích. Je možné, že tito obří karcharodontosauridní teropodi žili v menších smečkách, případná kooperace jejích členů při lovu ale není prokázaná. Největší jedinci dosahovali délky zhruba v rozmezí 10 až 13 metrů a hmotnosti nejméně 3 až 6 tun. Představovali tedy dravce ve velikostní kategorii proslulého tyranosaura.
I kdyby vás tak dravec přímo neviděl (protože byste se schovávali třeba za stromem nebo balvanem), snadno by vás ucítil. Zrak tyranosaurů byl rovněž velmi dobrý, proto je téměř jisté, že by vás okamžitě zaznamenal i svýma očima, a to i v případě, že byste se vůbec nehýbali.
2. Nespoléhejte na to, že jste malé sousto
Otázkou dále je, zda byste tyranosaurovi stáli za pronásledování a pozření. Je pravda, že pro dospělého jedince je několik desítek kilogramů masa skutečně malým soustem. Lepším cílovým objektem byste tak byli pro mladé jedince tyranosaurů, kteří by vás snadno doběhli a udolali, navíc byste je zasytili podstatně lépe.
Ani u dospělých tyranosaurů se nedá vyloučit možnost, že by si s vámi chtěli jen tak ze zvědavosti pohrát a třeba si i trochu kousnout. Na poměry neptačích teropodů byli tyranosauři poměrně inteligentní a měli relativně velký mozek.
Je tedy možné, že by byli schopni i podobného chování, ačkoliv bez funkčního stroje času o tom můžeme jen spekulovat. Rozhodně nebudete chtít vyzkoušet, zda si s vámi dravý obr nehodlá pohrát. Stačí totiž jen jedno ledabylé kousnutí jeho mohutných a extrémně silných čelistí (vyvíjejících sílu stisku asi 30 000 až 60 000 newtonů) a váš trup může být snadno rozdělen na dvě zcela samostatné části.
3. Držte se co nejdále
Dospělí tyranosauři snad mohou na první pohled působit trochu lenivě a neohrabaně, zejména když tráví, nebo prostě jen odpočívají. Ale podcenit jejich pohybové schopnosti a orientaci v terénu by byla smrtelná chyba. Tyranosauři vidí až třináctkrát ostřeji než člověk a objekt o velikosti člověka rozliší až v dálce šesti kilometrů (asi čtyřikrát větší vzdálenost, než na jakou to samé dokáže člověk).
V otevřeném terénu proto nemá žádný problém udržet vás v linii svého zorného pole. A je velmi vytrvalý, neunaví se snadno. Dokáže udržovat své klidové tempo chůze, které však rychlostně odpovídá pomalejšímu lidskému běhu.
Rychlost kolem 15 až 20 km/h udrží stabilně desítky minut, což se v případě člověka dá říct jen o trénovaných atletech. Pomáhá mu v tom i fakt, že jeho klidový krok měří přes tři metry.[11] Nezkoušejte tedy tyranosaura utahat vytrvalým během v nejistém terénu. Mohlo by ho to začít ještě víc bavit a z vašeho pozření by měl potom o to větší požitek.
Paleontologové se pokusili zrekonstruovat postup, jakým se T. rex mohl dostat k masu na spodní části lebky triceratopse. Silně sevřel štít kořisti zuby a začal páčit.
Tah dravce odkryl a potrhal krční svaly.
Když bylo spojení lebky a páteře oslabeno, začal dravec tahat přímo za lebku, počítá rekonstrukce paleontologů.
Po oddělení hlavy se dravec mohl pustit do jídla.
4. Nestůjte proti větru
Už bylo zmíněno, že tyranosauři (a tyranosauridi obecně) disponovali extrémně dobrým čichem. A to není vše. K detekci kořisti využívali také smyslový aparát, který se patrně skrýval v jejich čelistech. Ten byl poprvé objeven u druhu Daspletosaurus horneri, popsanému v roce 2017.
Podle dosavadních zjištění by se mohlo jednat o jakýsi senzorický tělní systém, funkčně podobný postranní čáře ryb. Dinosaurus s ním mohl velmi precizně vnímat změny tlaku vzduchu a směr jeho proudění. Díky tomu mohl zaujmout takovou pozici, aby ho neprozradil jeho pach a mohl se nepozorovaně přiblížit ke své kořisti. Nikdy si tak nemůžete být jistí, zda o vás už dávno neví.
Ostatně tyranosauři se mohou prozradit také duněním, které prochází zemí. Jejich dorozumívání totiž nespočívalo ve řvaní, mělo spíše podobu zlověstných nízkofrekvenčních zvuků (jako je tomu například i u aligátorů), které byste možná dříve pocítili, než uslyšeli. A to už by pro vás mohlo být příliš pozdě.
Přední končetiny tyranosaura působí oproti ohromnému tělu jako miniaturní přívěsky, přesto byly dlouhé asi jako paže dospělého člověka a přitom nejméně 3,5krát silnější. Každá z nich dokázala uzvednout zhruba dvousetkilogramový objekt. Ale používal je T. rex vůbec k něčemu?
5. Pozor na mláďata
Pro tvora o velikosti dospělého člověka by možná mohla být větším nebezpečím než dospělci odrostlá mláďata druhu Tyrannosaurus rex. Zatímco pro dospělce by byl člověk jen skromným soustem, desetiletí tyranosauři by se z něj už nasytili vydatněji.
I když mláďata byla samozřejmě mnohem slabší a křehčí než jejich starší příbuzní, s člověkem by si si pohodlně poradili sami od dosažení věku 5 až 10 let. V tomto věku by už pohodlně přerostli například dnešní medvědy.
Na rozdíl od dospělých tyranosaurů by také neměli problém člověka rychle dohnat. Pakliže mnohatunový tyranosaurus nedokázal zrychlit na více než asi 27 km/h, několik metráků vážící „puberťáci“ zvládli možná i dvojnásobek takové rychlosti.
Je také možné, že tyranosauři uplatňovali smečkovou strategii lovu ? V jejím rámci by relativně rychlí tyranosauří adolescenti mohli „nahánět“ kořist přímo před tlamy mnohem silnějších dospělých dravců. Takže pokud se někdy chcete skrývat před tyranosaury, dejte si pozor, abyste pro desetinové obry nepřehlédli smrtící tunové „drobečky“.
Text vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy. Před vydáním byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
