Banány, které jste ráno měli v müsli, ke svačině nebo třeba večer po cvičení, pocházely asi z různých zemí a možná i jiných kontinentů, ale přitom vlastně z jedné jediné rostliny, která roste v mnoha exemplářích na různých lokalitách. Šlo totiž o banány odrůdy Cavendish a tu tvoří pouze klony. Klony jedné jediné rostliny, která vznikla náhodnou mutací zřejmě v jihovýchodní Asii (možná jižní Číně). Její klony zhruba od 60. let minulého století bezkonkurenčně vládnou banánovým plantážím, kde se pěstují plody pro západní trhy.
Cavendish se na výsluní dostal na začátku druhé poloviny 20. století díky neštěstí předchozího vládce banánového byznysu, odrůdy Gros Michel (Tlustý Michal). Podle zasvěcených sladší a o dosti chutnější odrůda z pultů zmizela především proto, že snadno podlehla tehdy rychle se šířící tzv. panamské nemoci (jméno dostala podle místa, kde byla popsána). Způsobuje ji houba Fusarium oxysporum, která napadené rostliny rychle ničila. A protože houbu v podstatě nešlo zničit chemicky a zůstává v půdě prakticky trvale, tažení tohoto škůdce světem bylo zničující.
Naštěstí pro exportéry se mezi exempláři pěstitelských stanic a botanických zahrad podařilo najít právě cavendishe, který nemoci odolával a měl i další zajímavé výhody. I když není tak lahodný jako Gros Michel, má jinou velkou výhodu: snadno se přepravuje, protože jeho plody dozrávají v podstatě současně. U jiných odrůd dojde při transportu celého trsu k rychlému dozrání jednoho nebo dvou plodů. Zralé banány, stejně jako i jiné druhy ovoce, vypouštějí okolí ethylen, který zase „nastartuje“ zrání ostatních plodů. Do cíle tak dorazí loď plná shnilého ovoce. Když ovšem loď veze cavendishe, dojede náklad v drtivé většině případů v pořádku.
Z obchodního hlediska šlo tedy o trefu do černého a cavendish je dnes v podstatě jedinou odrůdou vyváženou na vyspělé trhy a tvoří zhruba polovinu světové produkce všech banánů. To ilustruje nejen úspěch cavendishe, ale také jak důležitá je tato plodina pro tropické země, kde plní tak trochu roli našich brambor, jak říká jejich největší olomoucký „pěstitel“ a především genetik Jaroslav Doležel. V posledních letech ovšem sílí obavy, že by se historie mohla opakovat, a cavendishe mohl potkat osud jeho předchůdce na trůnu.
Hrozící pád
Nebezpečí se zrodilo vlastně už v 60. letech. Na Tchaj-wanu se tehdy objevil kmen „panamské nemoci“ označovaný jako TR4, který si s cavendishem poradí. Následující graf ukazuje, co se stalo s exportem banánů z Tchaj-wanu po objevu nemoci:
Že plodiny na Tchaj-wanu napadlo právě fusarium, se zjistilo až v 90. letech, a to už byl (samozřejmě přírodou) „geneticky modifikovaný“ kmen TR4 zřejmě dáno za hranicemi. V té době se objevil v Malajsii a Indonésii, mezi roky 1997 a 1999 výrazně poškodil pěstitele v severní Austrálii, aby se přelomu tisícíletí objevil na Filipínách, kde s ním dnes bojuje řada pěstitelů. V roce 2013 pak vykročil mimo oblast jihovýchodní Asie a objevil se v Jordánsku, Pákistánu či Libanonu a zřejmě i v Mozambiku a Ománu.
Houba tedy není zdaleka ve všech důležitých pěstitelských oblastech - především se ještě nedostala do Ameriky, ale šíří se vytrvale. „V současné chvíli můžeme dělat jen opatření, která šíření zpomalí, ale bylo by naivní se domnívat, že nakonec nebude všude,“ hodnotí situaci Jaroslav Doležel z Centra regionu Haná v Olomouci, které se mimo jiné podílí právě i na výzkumu genomu banovníků.
Protože fusarium je asexuálně se rozmnožující organismus, kmen TR4 vznikl zřejmě také stejně jako odrůda Cavendish jednou mutací, dost možná právě na Tchaj-wanu, a odtud se šíří do celého světa. Velmi přesvědčivě to naznačují i genetické analýzy, podle kterých jsou rozdíly mezi vzorky z Libanonu, Filipín, Pákistánu a Jordánska minimální (článek je dostupný v časopise PLoS Pathogens).
Najít řešení je přitom složité. Jak již bylo řečeno, houba v půdě zůstává dlouhé roky a jednou nakažená plantáž už je pro pěstování cavendishe prakticky navždy nepoužitelná. Dnes obvykle používanou možností je intenzivní nasazení chemické ochrany rostlin. Cena za chemické ošetření rostliny může ovšem tvořit více než pětinu koncové ceny banánů pro zákazníka. V některých případech se také pěstitelé brání jednoduše stěhováním na nové plochy, což s sebou může někdy nést ekologické škody.
Rozkvetlý banánovník
Protože se cavendish rozmnožuje výhradně nepohlavně, je nesmírně obtížné vykřížit odolnější odrůdu, která by si jinak zachovala své z obchodního hlediska tak zajímavé vlastnosti. Velké nadnárodní společnosti, které jsou případným „koncem cavendishe“ dotčené nejvíce, už programy na vyšlechtění odolné odrůdy měly, ale zase je vzdaly, říká Jaroslav Doležel. Programy se znovu obnovují s tím, jak se nový kmen panamské nemoci šíří, ale předchozí zkušenosti naznačují, že úspěch rozhodně není zaručený.
Pěstitelské úspěchy v této oblasti jsou vůbec velmi vzácné: neuspěly zatím ani z veřejných peněz hrazené programy zaměřené na odrůdy důležité pro tropické země. Panamské nemoci ve valné většině odolávají, ale samozřejmě mají jiné škůdce a nemoci. „V podstatě se však dosud nepodařilo vyšlechtit ani jednu odrůdu, která by dosahovala kvality pěstovaných odrůd a přitom byla rezistentní,“ shrnuje výsledky Jaroslav Doležel.
Banány úspěšně pěstují i zahradníci ve skleníku Pražského hradu.
Nabízí se samozřejmě možnost vytvoření modifikované odrůdy, ať už vnesením nějakého nového genu odolnosti proti nemoci, nebo „přepsáním“ (tzv. editace) některých genů (či možná jen jediného, to není jisté) do podoby, aby poskytovaly rostlině odolnost proti kmeni TR4. Genetické inženýrství je patrně asi nejjednodušší způsob, jak situaci zvládnout - Jaroslav Doležel dokonce mluví o „jediné reálné variantě“ - je ovšem otázkou, jak by takovou plodinu přijali západní konzumenti. Cavendish je koneckonců určen právě pro ně.
Přesto asi netřeba očekávat, že by za za dva, tři roky banány nebyly. I proto, že o konci cavendishe se mluvilo nahlas už před několika lety, a to hlavně v souvislosti s jiným patogenem, houbou Mycosphaerella fijiensis. Způsobuje nemoc zvanou sigatoko (podle místa na Fidži, kde byla poprvé popsána), která může být v podstatě stejně nebezpečná jako fusarium. Katastrofické scénáře se ovšem nenaplnily. Choroba se sice stále šíří, ale její postup se daří zpomalovat a ohlašovaný kolaps pěstitelů cavendishe zatím nepřišel.
Banány na trhu v Bujumbuře, hlavním městě Burundi.
Platit také bude, že na menších plochách a v oblastech, kde je tlak patogena malý (tedy kde nejsou ideální podmínky pro TR4), se odrůda Cavendish může udržet, podobě jako se v některých oblastech udrželo pěstování odrůdy Gros Michel. Takže o ni nikdy zřejmě nepřijdeme úplně, byť to už možná nebude tropické ovoce pro každého. Konec jedné odrůdy, byť dnes té jednoznačně nejznámější, by také samozřejmě neznamenal konec banánů jako rostlinného druhu. Cavendish představuje sice dominantní odrůdu, ale existují stovky dalších a ty se budou pěstovat i nadále, hlavně samozřejmě pro lokální konzumaci.
Prakticky žádná se dnes nezdá být snadno, a tedy levně transportovatelná i do našich zeměpisných šířek. Na druhou stranu se nedá říci, že by všechny byly předmětem důkladnějšího prověřování a zkoumání. Donedávna šlo o v podstatě zapomenutou oblast výzkumu, a to jak botanického, tak genetického. V posledních letech peněz na projekty v této oblasti přibývá, ale zatím není jasné, jak dlouho současná situace vydrží, a už vůbec ne, která odrůda dnešní banánovou jedničku případně nahradí.
