Anežka Formánková (vlevo) a Anna Burgetová s polskou kolegyní Janinou Loteczkowou (uprostřed) na snímku z května 1933
Prvorepublikový letecký rejstřík s letci obsahuje 1 686 záznamů, nelze však hovořit o jménech, protože někteří získali více specializací (v rejstříku jsou nejen piloti turistických letadel, ale i piloti veřejné dopravy, navigátoři, radiotelegrafisté, piloti kluzáků či piloti volných balónů). Po očištění duplicit se dostaneme k 1 468 jménům, mezi nimiž najdeme i hrstku žen, které toužily vzlétnout do oblak. Je jich 37, což představuje 2,5 procenta ze všech meziválečných civilních letců, armádní nepočítáme.
Objevuje se mezi nimi například první československá žena, která z letadla vyskočila s padákem, manželka slavného prvorepublikového letce či „milostivá paní továrníková“, jak byla jedna z nich tendenčně označena leteckým časopisem v 50. letech. První dvě pilotky získaly pilotský diplom pro turistická letadla v roce 1928, od roku 1935 mělo Československo také pilotku kluzáků, z výše zmiňovaných 37 žen tuto kvalifikaci získaly tři. Vůbec nejvíce žen bylo zapsáno do rejstříku v roce 1936, a to celá třetina ze všech, tedy 12.
Pojďme si nyní představit několik dam, které se zapsaly do historie československého letectví, a staly se tak nástupkyněmi vůbec první aviatičky z českých zemí Boženy Laglerové (více jsme se jejímu životu věnovali v seriálu Ženy za kniplem – v prvním a ve druhém díle ).
Anežka Formánková, provdaná Šedivcová
První ženou s československým pilotním diplomem se stala úřednice plzeňských Škodových závodů Anežka Formánková. Zkoušky úspěšně složila – teoretickou 25. května, resp. praktickou 30. května 1928 – s prospěchem velmi dobrým. Diplom s pořadovým číslem 18 jí byl vydán 15. června 1928.
První československá pilotka přezdívaná Agnes se stala přirozeně celebritou leteckých periodik. Letec ze srpna 1928 jí dokonce věnoval celou stranu. „Jsou u ní všechny požadavky odborného, technického vyškolení splněny a to vše zajišťuje jí, že možno počítati s ní do budoucna jako s osvědčenou, vynikající silou pro další výchovu a získávání žen a dívek k výchově českých pilotek,“ píše se v článku o ní.
„Víte, mně je lhostejným, píší-li o mně, nebo ne. To mně nic nepřinese. Nejkrásnější ze všeho je letět, odpoutat se od pevné země, být nahoře u oblaků a vidět město jen jako malé dětské krabičky. To je takový krásný pocit, pro který létám a riskuji nebezpečí, které tu přirozeně vždycky je,“ řekla redaktorovi Letce.
Žáci a instruktoři pilotní školy Západočeského Aeroklubu. Anežka Formánková je uprostřed, učitel létání a její budoucí manžel Vavřinec Šedivec je třetí zleva. (1927)
Také srpnové Letectví z roku 1928 o ukončeném výcviku Agnes informovalo: „A tak můžeme s klidným svědomím prohlásiti, že slečna Formánková jest pilotkou, která se nám může směle postaviti po bok. To, že ‚naše Agnes‘ se věnovala létání a výcviku s největší obětavostí a sebekázní, nehledanou u ženy běžného typu, nutno hluboce oceniti. Snad v zápalu upřímného nadšení nedovede ani sama náležitě oceniti svou oběť, ale jistě si ráda vzpomene na opravdu krušné chvilky výcviku. Přejeme jí upřímně mnoho zdaru a pokroku v další letecké činnosti.“
Už v říjnu 1928 se Formánková vydala se svým domovským Západočeským Aeroklubem do Jugoslávie. „Letci byli velmi srdečně uvítáni velitelem letiště, majorem Miodragem Tomićem, a zástupcem Královského aeroklubu S. H. S. Oprávněný obdiv budila ovšem na prvém místě slečna Formánková, která zcela svěží a bez nejmenší nehody absolvovala zcela samostatně bezmála 1 000 km dlouhý let do Bělehradu,“ píše se v reportáži v dobovém Letectví. „V naší mladé pilotce se nezklamali. Cestu bezmála 2 000 km dlouhou prolétla zcela samostatně a s toutéž odvahou jako ostatní. Můžeme býti na ni právem hrdi,“ pokračuje článek.
Zástupci plzeňského Západočeského Aeroklubu na letišti v Bělehradě, zleva Kapoun, Haller, Šedivec, Kolinek, Formánková, velitel letiště Tomić, Cajthaml, Štroner a Beránek.
Formánková se poté účastnila řady leteckých vystoupení i propagačních letů. Zvýšila si také svou kvalifikaci, v říjnu 1930 složila velitelskou zkoušku, která ji opravňovala k pilotování letadel s 10 a více pasažéry, a v listopadu 1931 získala kvalifikaci navigatéra II. stupně.
Budoucí manžel Anežky Formánkové Vavřinec Šedivec (květen 1933)
Ve 30. letech se provdala za člena Západočeského Aeroklubu a svého bývalého pilotního učitele Vavřince Šedivce. Její leteckou činnost přerušila válka, po válce se její jméno ve veřejných záznamech objevuje v červenci 1947, kdy se zúčastnila závodu o pohár ČNA (Českého národního aeroklubu), v celkové klasifikace se s letounem Po-2 umístila celkově pátá. V dílčí disciplíně – handicapovém závodě v rychlosti – skončila druhá. Vítězný únor však udělal za její leteckou kariérou definitivní tečku. Anežka Šedivcová-Formánková zemřela v 67 letech 17. prosince 1971 během pobytu ve slovenském Kežmaroku.
Eliška Hartmannová, provdaná Hamšíková
Druhou československou pilotkou se stala česká Němka Elfrida Hartmannová. Pilotní zkoušky složila ve svých jednadvaceti letech a získala pilotní diplom s číslem 31. Jak sama vzpomínala, letadla jí učarovala už odmala. „Domnívám se totiž, že už to snění mých dětských let bylo mým leteckým začátkem,“ vzpomínala po letech.
K oblakům, ke kterým se vznese za kniplem stroje těžšího než vzduch, jí možná dopomohla i její známost. Josef Hamšík, už tehdy ikona československého letectví (o Josefu Hamšíkovi pojednává článek Dostali stovky letců do zahraničního odboje, sami skončili pod gilotinou). S Elfridou se poznali už v roce 1922, když jí bylo jen patnáct let, a tak museli počkat, než bude plnoletá. „Ano“ si tak mohli říct teprve na konci roku 1928. Zajímavostí je, že i druhá dcera Hartmannových se provdala za důstojníka československé armády – Silvestra Bláhu – přednostu Vojenské kanceláře prezidenta republiky.
Manželé Eliška a Josef Hamšíkovi
V té době byla Eliška (běžně používala počeštěnou variantu svého jména, či variantu Elly) již čerstvě vyškolenou pilotkou. Závěrečné zkoušky absolvovala 22. (teoretickou) a 25. (praktickou) září 1928 s prospěchem dobrým.
O svém pilotním výcviku i závěrečných zkouškách sepsala článek do Letce. „Je toho tak strašně mnoho totiž, co na vás chtějí učitelé, co musíte dělat, co musíte vidět: nohy na stranovém kormidle, v pravé ruce výškové a příčné, v levé páku motoru – a oči? Všude. Čáru horizontu musíte vidět, kam letíte musíte vidět, polohu letadla přece musíte také vidět, aby stroj nevisel ani doprava, ani doleva. ‚Slečno směr, vždyť vám utíká směr.‘ – a hned nato: ‚Netáhněte tolik, slečno, vždyť spadnem‘,“ přiblížila čtenářům časopisu Masarykovy letecké ligy. „Vždyť to není možné všechno to vidět, co oni chtějí, snad se k tomu vůbec nehodím, snad nemám dost schopností. Vždyť to měl býti jenom rovný let, držet rovně letadlo, a nejde to. Vždyť ten horizont nevidím, vždyť vůbec nepozoruji, že to mnoho táhnu, že stroj visí,“ pokračovala.
Ve výcviku přesto „z lásky k Jožkovi“, jak sama říkala, vytrvala až do závěrečných zkoušek. „Přišel den zkoušek. Nejdříve theoretické. Ty jsou protivné. Páni komisaři konali přesně svou povinnost a dlouho dost mne mořili svými všetečnými otázkami, ale i to jsem úspěšně přestála,“ popsala.
„Konečně jednoho pošmourného, neveselého podzimního dne jsem měla ukázati komisi ministerstva veřejných prací své dovednosti. Ošklivý to byl den. I staří, osvědčení plzeňští letci radili upustiti od zkoušky, odložiti ji. A já měla vykonati let výškový, aspoň 2 000 m. Tváře mě zimou pálily, prodírala jsem si však se svým strojem cestu těmi chuchvalci stále vzhůru a šlo to. Skončen let výškový, jednu a půl hodiny trval. Ale startuji hned k druhému letu. Skvěle se to skončilo. Všichni ti dobří lidé obklopili mé letadlo, gratulují mně k dosažení cíle, a mně je tak nevýslovně blaze,“ rozepsala se v Letci Hamšíková o závěrečné zkoušce.
Dagmar Hamšíková, dcera Elišky a Josefa, přidala ještě jednu rodinou historku. „Mamince se při zkouškách zastavily hodinky a měla strach, aby se nevrátila moc brzy. Pro jistotu tak zůstala dole a tatínek dole nervózně běhal se zapálenýma cigaretama sem a tam,“ usmívala se.
Na konci téhož roku se provdala za lásku svého života – Josefa Hamšíka. S ním, ačkoliv česká Němka, která stále mluvila se znatelným německým přízvukem, sdílela osud československého vlastence. Hamšík totiž byl po německé okupaci jednou z vůdčích osobností „exportu“ leteckých specialistů do zahraničního odboje (podrobnosti v článku Dostali stovky letců do zahraničního odboje, sami skončili pod gilotinou). Sám se pokusil o přechod hranic. Neúspěšně. Sice se skrýval, ale při návštěvě rodiny ho 20. března 1940 zatklo gestapo. Soud nad ním 4. srpna 1942 vynesl „ve jménu německého lidu“ trest smrti „za napomáhání nepříteli a za přípravu k velezradě“. Popraven byl o čtyři dny později.
„Srdíčko dobré, duše má, musím skončit toto psaní. Za chvilku si přijdou pro mě. Dále půjde život, radosti i žal, dobré i zlé – nechť vše zlé se vyhne Tobě i našemu dítěti, zanechávej život jít kolem, je krásný a pro Vás musí být ještě krásný. A proto žádné slzy, hleďte ke slunci, které se na vás bude usmívat – a také já tam z druhé strany. S Bohem, všem mým drahým s Bohem, a Tobě i můj poslední záblesk, poslední myšlenka. Líbám vás v duchu. Váš Jožka,“ takto emotivně se Hamšík rozloučil v cele smrti s nejbližšími. Pod to ještě dopsal: „Je 18 hodin – ještě 1 hodina žití! Jen sílu, odvahu prosím – a usmívat, nezapomeň.“
Když skončila válka, neměla to Eliška jednoduché. Byť byla vdovou po československém vlastenci a odbojáři, který za vlast položil život, pro mnohé však zůstávala Němkou, a tak na ni začala chodit udání. „Po válce musela jít a říct: ‚Oni mě udávaj, napište, co jsem dělala’,“ vzpomínala dcera manželů Hamšíkových pro Paměť národa. „Zpátky ji přišel štos děkovných dopisů,“ dodala s tím, že poté získala osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., tedy osvědčení o účasti na národním boji za osvobození.
O tom, zda se ještě někdy „svezla“ za kniplem, není nic známo. Letecké pouto ovšem v rodině Hamšíkových zcela nezmizelo, dcera Dagmar totiž od roku 1956 pracovala u ČSA. Po okupaci v roce 1968 emigrovala a pracovala pro Air Canada a KLM.
Eliška Hamšíková zemřela 5. října 1992 v 85 letech.
Ve druhém díle věnovaném meziválečným aviatičkám si přiblížíme osudy první československé parašutistky Marie Krupičkové a držitelky ženských leteckých rychlostních a výškových rekordů Margarithe Kohnové.
Na následující straně je seznam všech žen zapsaných mezi lety 1928 až 1939 v leteckém rejstříku.
Ženy zapsané v leteckém rejstříku mezi lety 1928–1939
| Číslo průkazu | Jméno | Datum nar. | Kvalifikace | Datum vydání průkazu |
|---|---|---|---|---|
| 18 | Formánková-Šedivcová Anežka | 15. 2. 1904 | tur. | 15. 6. 1928 |
| Pozn.: | pod č. 165 získala 30. 11. 1931 i diplom navigatéra II. třídy | |||
| 31 | Hartmannová-Hamšíková Eliška | 22. 5. 1907 | tur. | 30. 9. 1928 |
| 112 | Šapošníková Ludmila | 19. 2. 1906 | tur. | 8. 10. 1930 |
| 204 | Bílková Božena | 20. 5. 1908 | tur. | 7. 12. 1931 |
| 207 | Spěváková (provd. Krčová) Marta | 23. 2. 1908 | tur. | 18. 12. 1931 |
| 223 | Krupičková Marie | 19. 4. 1909 | tur. | 17. 5. 1932 |
| 241 | Kohnová Markéta | 16. 5. 1903 | tur. | 7. 9. 1932 |
| Pozn.: | v leteckém rejstříku je zapsaná jako Markéta, ačkoliv běžněji používala jméno Margaret či Margarethe Ferraris Kohn | |||
| 263 | Nimburská Libuše | 10. 2. 1910 | tur. | 30. 11. 1932 |
| 296 | Schubertová-Čápová Anna | 8. 2. 1897 | tur. | 28. 7. 1933 |
| 302 | Tichá (roz. Kutinová) Jiřina | 16. 7. 1911 | tur. | 27. 7. 1933 |
| 359 | Metznerová Ludvika | 1. 6. 1914 | tur. | 13. 7. 1934 |
| 390 | Exnerová-Stará Karolina | 12. 1. 1915 | tur. | 27. 9. 1934 |
| 456 | Králová Jarmila | 20. 12. 1909 | kluzák | 22. 6. 1935 |
| 631 | Sommerová (roz. Zadinová) Vlasta | 18. 12. 1913 | tur. | 11. 1. 1936 |
| 694 | Harmáčková (provd. Schovánková) Marie | 7. 5. 1914 | tur. | 5. 5. 1936 |
| 706 | Hollitscherová Gertruda | 2. 5. 1917 | tur. | 18. 5. 1936 |
| Pozn.: | pod č. 726 získala 21. 4. 1936 i diplom navigatéra II. třídy | |||
| 707 | Malečková (provd. Milerová) Věra | 22. 2. 1914 | tur. | 30. 11. 1936 |
| 741 | Steffanová (provd. Horná) Anna | 3. 5. 1911 | kluzák | 29. 7. 1936 |
| 743 | Golembiovská Bronislava | 18. 7. 1913 | tur. | 4. 7. 1936 |
| 762 | Schefterová Margareta | 18. 1. 1904 | kluzák | 13. 8. 1936 |
| 777 | Doubková Marie | 2. 1. 1915 | tur. | 9. 9. 1936 |
| 787 | Macholdová Herta | 20. 10. 1912 | tur. | 17. 9. 1936 |
| 848 | Železníková Anna | 23. 1. 1915 | tur. | 28. 10. 1936 |
| 888 | Nováková-Škorpilová Květuše MUDr. | 16. 9. 1892 | tur. | 14. 11. 1936 |
| 926 | Vančurová Růžena | 30. 8. 1912 | tur. | 31. 12. 1936 |
| 978 | Veletová Leopolda | 17. 10. 1914 | tur. | 22. 1. 1937 |
| 979 | Rubringerová Anděla | 19. 2. 1907 | tur. | 22. 1. 1937 |
| 1035 | Řepová Marie | 2. 11. 1907 | tur. | 20. 5. 1937 |
| 1054 | Valšíková Marie | 27. 8. 1907 | tur. | 23. 7. 1937 |
| 1089 | Anderlová Marie | 3. 3. 1907 | tur. | 27. 8. 1937 |
| 1097 | Černá Anna | 16. 4. 1912 | tur. | 16. 9. 1937 |
| 1116 | Krajčová Božena | 14. 2. 1915 | tur. | 20. 9. 1937 |
| 1117 | Fořtová Zdenka | 9. 10. 1916 | tur. | 20. 9. 1937 |
| 1204 | Krivdová Kateřina | 23. 11. 1912 | tur. | 31. 12. 1937 |
| 1535 | Svačinová Jiřina | 13. 7. 1919 | tur. | 12. 7. 1938 |
| 1569 | Jelínková-Šimková Milada | 27. 9. 1918 | tur. | 6. 9. 1938 |
| 1609 | Vlčková Cecílie | 19. 10. 1918 | tur. | 31. 1. 1939 |
