O postavě Boženy Laglerové jsem se poprvé dozvěděl, jak jinak než na letišti. A jen z těch pár vět, které mi o ní kdosi z Klubu leteckých novinářů řekl, mi spadla čelist. Pilotní průkaz vykoupený těžkým zraněním, nezvratná vůle pilotovat letadlo jako žena v mužském světě, navíc letoun, spíše připomínající křesílko s křídly, následné létání v Karibiku i dramatické útěky před zákonem v přestrojení. To všechno vměstnané do pouhých dvou let.
Když si našinec představí počátky letectví letadel těžších vzduchu v zemích Koruny české, většinou si vybaví inženýra Jana Kašpara a jeho let z Pardubic do Prahy z 13. května 1911. Už méně je ovšem známo, že v té době, jak poutavě popisuje Hanuš Salz v knize La Aviadora – můj sen, už bezmála dva měsíce trénuje v Borku (dnes Borkheide) nedaleko Berlína samostatné lety první žena z Rakousko-Uherska, Češka z Prahy, Božena Laglerová (později třináctá pilotka – žena na světě).
Ponořit se do životních osudů této pozoruhodné aviatičky jsem se vydal společně s kurátorem leteckých sbírek Národního technického muzea v Praze Michalem Plavcem, který pohotově cituje Laglerovou: „Sama psala, že začala prvně létat někdy v březnu 1911. Český časopis Světozor přinesl krátký článek, kde se psalo, že Božena Laglerová uskutečnila první let v aeropláně ve výšce osm metrů a o délce sto metrů. A Božena Laglerová to okomentovala slovy: „co všechno tehdy stačilo k tomu, aby se člověk dostal na stránky novin.“
Božena Laglerová - první česká aviatička - Repro z knihy Adolfa Felixe (synovce Boženy Laglerové) Průkopníci vzduchu: Ze života první české pilotky
Nadhled, smysl pro humor s jistou dávkou sarkasmu čpí i z dalších řádků, které se, bohužel ve velmi malé míře, po Laglerové dochovaly. Představuji si mladou ženu někdy v roce 1910, v té době jí je 24 let. (Někdy se nesprávně udává rok jejího narození 1888, ale správně je to 11. prosince 1886. Stejně tak dle matriky, jak píše autor Hanuš Salz, správný tvar jejího příjmení zní Laglerová a nikoli Láglerová.) Po studiu zpěvu na konzervatoři se snaží o uměleckou kariéru sólistky zpěvohry Vinohradského divadla v Praze.
„Předně je asi třeba říct, že to byla velmi dobrodružná dáma, její pěvecké výkony nebyly takové, jak se snaží naznačit někteří autoři, v podstatě byla známa snad jenom jedna významnější její role, kterou ani kritika nehodnotila příliš vysoko,“ poznamenává Plavec.
A dodává možné důvody, proč se Božena poněkud vymykala běžné představě dívky té doby: „Její tatínek byl tajemníkem Zemského finančního ředitelství v Praze, ale zemřel, když bylo Boženě Laglerové necelých pět let. Takže se o ní staral poručník a tím poručníkem byl profesor Václav Pošta, jeden z předních tehdejších českých paleontologů. S velmi vysokou pravděpodobností právě to, jak vyrůstala bez tatínka, tak to částečně ovlivnilo i její chování. Byla velmi emancipovanou ženou té doby.“
Plavec ještě připomíná fakt, že k letectví ji s největší pravděpodobností přivedl její švagr, profesor Českého vysokého učení technického, fyzik a nadšený propagátor létání těžšího vzduchu, Václav Felix. Zbývalo už „jen“, naučit se létat.
„Když se chtěla naučit létat, tak se rozhlížela, co by bylo nejblíž, ale Igo Etrich (letecký konstruktér a letec původem z Trutnova, pozn. red.), který tehdy na začátku roku 1911 zakládal ve Vídni leteckou školu, byl velmi vyhýbavý. Zřejmě nechtěl přijmout ženu,“ líčí Plavec anabázi hledání leteckého instruktora. Nabízelo se oslovit i slavného Louise Blériota, jenže Francie byla daleko a finančně to již zřejmě bylo za hranicemi možností.
Letec Jan Kašpar
„Pokukovala také, jestli by jí nenaučil létat inženýr Jan Kašpar, který skutečně v té době zvažoval, že založí v Pardubicích leteckou školu, ale k nějaké realizaci nedošlo. A zřejmě v případě Jana Kašpara to byl takový trochu váhavý postoj k tomu, zda by ženy měly či neměly létat. Tehdy, a bylo to až do meziválečného období v Československu, byla řada pilotů přesvědčena, že žena by měla zůstat s vařečkou u plotny,“ dodává historik.
Božena Laglerová se nakonec v půli února 1911 vydává do Borku, jak popisuje Hanuš Salz do „...malé obce v rovinaté krajině asi 45 km jihozápadně od Berlína na trati Berlin–Dessau. Uprostřed vřesovišť a borových hájů se tam rozkládalo letiště, k němuž náležela pilotní škola...“
Božena Laglerová na letišti v Borku u Berlína
Šlo o leteckou školu tehdy věhlasného konstruktéra Hanse Gradeho. Jak udává Salz, pětina německých pilotů té doby složila diplom na jeho strojích. Nikdo se na nich dosud nezabil, a když havaroval, tak ne vinou stroje. I tak musel adept o létání mít nejspíš železné nervy a nezlomnou vůli. „Ono se o těch Gradeho letadlech hovořilo, že je to v podstatě bambusové křeslo, zavěšené pod křídly,“ doplňuje Plavec.
Ze vzpomínek Boženy Laglerové:Publikováno v odborném časopisu Letec z roku 1928 Letoun byl zkonstruován z ocelové roury a z bambusu. Podvozek, kostra nosiče motoru, vše bylo z ocelové roury. Křídla, žebra, spojení trupu s ocasem, vše bylo z bambusu. Letec seděl pod nosnými plochami - jedna věc, která mi byla a zůstala dodnes ohromně sympatickou a nechápu, proč se od toho všechny pozdější konstrukce odklonily. Létadlo bylo velmi stabilní, lehce k ovládání, široké 7 metrů, dlouhé 8 metrů, mělo 20 čtverečních metrů nosné plochy. Největší chybou a slabostí tohoto létadla byl jeho motor. Byl to stejně jako letoun vynález a patent továrníka Gradeho. Ale jako se mu povedl letoun sám, tak se mu nezdařil motor. Motor byl čtyřcylindrový o 16ti až 24ti koňských silách, měl 1800 obrátek za minutu a vzdušné chlazení. Nerozumím tak dalece konstrukci motorů, abych mohla říci, která byla jeho hlavní chyba, ale nazlobil se nás dost a dost. Kolikrát jsem ho rozebírala, čistila prstence na pístech, sestavovala, aby za chvíli, za nějakou hodinku chodu, začala práce znovu. Náš život na letišti v Borku u Berlína byl velice veselý a přátelský. Byla jsem jedinou dívkou, která v Borku létala, ač v Johannisthale učila se létati slečna Melli Beeseová.  Letoun konstruktéra Hanse Gradeho |
Právě zmínka o slečně Amelii Beese je důležitá. Právě ona na dálku „soupeřila“ s Boženou o pomyslný titul první držitelky německého pilotního průkazu. Nutno dodat, že i život této německé pilotky je velmi dramatický a ukončila ho sebevraždou v pouhých 39 letech. Nicméně to je jiný příběh. Zatím obě mladé ženy dobývají nebe nad Berlínem a Boženu Laglerovou čeká velmi tvrdá zkouška osudu.
První německá pilotka Amelie Beese
„Během výcviku těžce havarovala. Dokonce byla několik měsíců v nemocnici,“ začíná Plavec popisovat zásadní událost letecké kariéry Laglerové, ke které došlo pravděpodobně den před její závěrečnou zkouškou v úterý 23. května 1911.
Hanuš Salz popisuje nehodu následovně: „...v pěkném letu, trvajícím už 18 minut, zatáčela Laglerová doprava, ale náhle se z výšky 25 m (odhady kolísají mezi 19 a 40 m) spustila strmě na přistání, při dotyku s terénem se letadlo překotilo na nos, letkyně byla vymrštěna ze sedadla a pádem na zem ztratila vědomí.“ Lékař, jak dále uvádí Salz, konstatoval zhmožděninu prsní kosti a vážnější distorzi tří hrudních obratlů.
Božena Laglerová - první česká aviatička - Repro z knihy Adolfa Felixe (synovce Boženy Laglerové) Průkopníci vzduchu: Ze života první české pilotky
Jenže nehoda kromě zdlouhavé rekonvalescence znamenala ještě jeden smutný fakt, na který upozorňuje Plavec: „Kdyby nebylo toho zranění, tak se pravděpodobně mohla stát i první diplomovanou německou pilotkou (nejen první pilotkou Rakousko-Uherska, pozn. red.) Co se týče toho souboje na dálku, tak nakonec zvítězila první německá aviatka Amelie Beese, která získala osvědčení německého aeroklubu číslo 115, které jí bylo oficiálně uděleno 13. září 1911.
Michal Plavec ještě upozorňuje, že přesný den, kdy Božena Laglerová složila pilotní zkoušku, není zcela jasný. Je to buď o 26. ,nebo 27. září 1911. Tedy pouhé dva týdny po slečně Beese. Nicméně německé úřady nespěchaly a občance Rakousko-Uherska průkaz vydaly až 19. října.
„Jakmile Božena Laglerová složila pilotní zkoušky, tak ještě před vystavením německého pilotního průkazu jí rakouský aeroklub udělil pilotní průkaz Mezinárodní letecké asociace číslo 37. Takže se stala 125. diplomovaným pilotem, 2. diplomovanou pilotkou v Německu a 37. diplomovaným pilotem rakouského aeroklubu, 1. diplomovanou pilotkou v Rakousku-Uhersku.“
Co obnášela pilotní zkouška v roce 1911předpisy pro mezinárodně platný průkaz FAI a) Dva lety v délce vždy 5 km na uzavřeném okruhu, aniž by se během letu dotkl země. Po každém z těchto letů nutno přistát. b) Výškový let ve výšce nejméně 50 m nad kótou startovního pole. Tento let může být zároveň jedním z letů podle písmene a). Letovou dráhu, na které má uchazeč provést oba uzavřené lety podle písmene a), označují dvě výtyčky, jejichž vzdálenost od sebe nesmí být větší než 500 m. Tyto výtyčky nutno oblétávat tak, že po každé otáčce kolem jedné výtyčky se změní směr letu, tj. druhá výtyčka je nalétávána z opačného směru, takže letoun opisuje ve vzduchu ležatou osmičku. Tímto způsobem je nutno pokračovat bez dotyku se zemí tak dlouho, až letová dráha dosáhne délky 5 km. ... Při každém letu musí být motor nejpozději při dotyku se zemí vypnut a přistát, tj. dotknout se země, nutno v místě vzdáleném méně než 50 m od bodu, který si uchazeč před letem označil, a letoun se musí zastavit ve vzdálenosti ne větší než 50 m od místa dotyku se zemí. Přistát nutno normálním způsobem tak, aby letoun zůstal letuschopný. Z knihy autora Hanuše Salze, La Aviadora - Můj sen, s.46 |
Michal Plavec v této souvislosti ještě doplňuje několik důležitých faktů: „Připomeňme v této souvislosti, že v červenci 1911 se stal prvním diplomovaným českým pilotem mlynář Jan Čermák, který získal rakousko-uherský pilotní průkaz číslo 23. Inženýr Jan Kašpar nikdy nesložil pilotní zkoušku a nestal se diplomovaným pilotem.“
Pilotka Radka Máchová u ultralehké repliky letounu Sopwith 1½ Strutter.
Zkušená pilotka Radka Máchová, bývalá reprezentantka v letecké akrobacii a šéfka akrobatické skupiny Flying Bulls, která dnes létá s replikami letounů z první světové války skupiny Pterodaktyl flight mi popsala, jak vnímá letoun Grade Boženy Laglerové. „Když jsem se dívala na letadlo, se kterým ona létala, tak neustále před ní smekám, protože tam nebylo opravdu vůbec, ale vůbec nic. To byla taková létající koloběžka. Ovládání těchto letadel (replikám letadel z období první světové války, zejména Sopwith 1½ Strutter nebo Fokker E-III.) už je podobné tomu současnému. Má to knipl, má to nožní řízení. Boženino mělo řídící páku nad hlavou!“
Hans Grade v sedačce svého letounu, na kterém létala Božena Laglerová
Onou pákou se letoun ovládal ohýbáním konců křídel (tzv. wing warping) pomocí lanek a kladek. Dnešní křidélka či dokonce klapky (nejen) Gradeho létající stroje vůbec neznaly.
Zajímavostí je, že už 7. října 1911 získala Božena Laglerová stříbrný pohár za své létání v Hannoveru, čímž vybojovala vůbec první leteckou trofej pro Čechy. Tato trofej je v pozdější době zaznamenána na fotografii jako domácí mísa na ovoce. Po roce 1945 podle Salze jeho stopa mizí u příbuzných ve Švédsku.
Jaká byla další cesta první české pilotky s čerstvým pilotním průkazem? Měla ji potkat další událost, kvůli které si později imigrační úředník ve Spojených státech amerických poznamená, „zvláštní znamení: jizva na čele.“ Událost, která možná zažehla myšlenku na velké letecké turné za oceánem. Jestli se zdály být letecké začátky Boženy Laglerové dobrodružné, tak šlo bezesporu o pouhé ticho před skutečnou bouří. Romantický život umělkyně a jediné ženy ve skupině adeptů letectví na cvičební louce v Borku u Berlína, pro kterou je její, o čtyři roky mladší instruktor Hans Röver (v roce 1917 sestřelený na francouzské frontě) podle drbů více než jen učitelem, se brzy změní v divokou a dobrodružnou jízdu Karibikem.
Druhý díl článku o životě Boženy Laglerové vyjde 9. října 2021.
Kulaté výročí úmrtí naší první pilotky si připomíná i Národní technické muzeu v Praze touto vzpomínkovou prezentací:
