Druhý rok po sobě jste sahali po bronzové medaili. Proč to nevyšlo tentokrát?
Našel bych několik příčin. Zaprvé s námi o třetí místo hrál velmi kvalitní Zlín, který v základní části skončil druhý. Jeho výkony v domácím prostředí byly skvělé. A zadruhé, což souvisí s prvním důvodem, šli jsme do semifinále z nejhorší pozice. Klíčové bitvy jsme tak hráli venku. To rozhodovalo.
A nevytratila se v závěru play-off vaše forma, o které se tak psalo?
Každý asi viděl, že nám nevydržela. Ona začala někdy na konci základní části a v sérii s Budějovicemi se lámala.Už jsme neměli síly a dostatek kvalitních náhradníků. To se všechno sečetlo a forma byla fuč.
Našel byste nějaký klíčový moment celého play-off?
(smích) Asi narážíte na můj zpackaný mečbol, že?
Chyběl kousíček a mohli jste díky němu uspět v prvním zápase semifinále v Českých Budějovicích.
Stále to mám před sebou. Vedli jsme 2:1 na sety a 24:23. Domácí vrátili příjem rovnou k nám, já ho chtěl blokem sklepnout, ale sklouzlo mi to, vrátil jsem míč soupeři a ten už si bod nenechal vzít. Stejně jako celý zápas a sérii.
Před devíti lety jste získal s Příbramí její jedinou medaili v historii klubu. Dají se ty dva příbramské týmy nějak srovnat?
Tehdy jsme měli výhodu, že i když jsme byli celkem mladí, už jsme měli odehrané tři sezony na klíčových postech. Dnešní tým nemá takové zkušenosti. I když se mladý Pekárek jako nahrávač uvedl skvěle, proti zkušeným hráčům, jako byl Zapletal ve Zlíně, bohužel neměl nárok.
Tehdy vás trénoval váš otec Jiří Zach. Jaké to bylo?
Hodně specifické. Dost jsme spolu bojovali, měli bouřlivá období. Časem a našimi úspěchy se to ale srovnalo k dobrému.
Jednou už jste z Příbrami odešel. Bude se to letos opakovat?
Já doufám, že ne, ale bohužel je to otevřené. Vedení mi stále nenabídlo nový kontrakt, takže uvidíme.
