Zejména to levé koleno bolí jako čert. "Pořád mám špatné dny. Ale když dojde na ty dobré, jsem jako v sedmém nebi," popisuje svůj zdravotní stav.
Kvůli bolavému koleni neodehrál od loňského Wimbledonu jediný zápas. Léčil zánět, rehabilitoval, snažil se dostat do formy. Neustále posouval návrat - až do doby, než se v turnajovém kalendáři objevily podniky na antuce. Na pomalém oranžovém povrchu trpí jeho organismus nejméně.
Na turné po jihoamerickém kontinentu ve finále ve Viňa del Mar nestačil na Horacia Zeballose. V Sao Paolu už v souboji o titul proti Davidu Nalbandianovi nezaváhal.
Ač prohrával v úvodu 0:3, těšil se po vítězství 6:2, 6:3 ze svého 51. turnajového titulu, na antuce s pořadovým číslem 37. Poprvé od loňského Roland Garros zvedl nad hlavu vítěznou trofej. Jenže úsměv vítěze byl trochu nejistý.
Z PAŘÍŽE DO SAO PAOLA. Loni v červnu získal Rafael Nadal titul v Paříži, na další titul v Sao Paulu čekal kvůli bolavému kolenu osm měsíců.
Aby ne, po semifinálovém duelu s Martinem Alundem dokonce španělský král antuky rezignovaně pronesl: "Takhle mě koleno asi ještě nebolelo."
I proto má pro něj titul z nepříliš honorovaného turnaje mimořádnou cenu. "Když mě koleno bolí, nejsem schopný pořádně se pohybovat. Když se pořádně nehýbu, netrefuju míče čistě. Když se zlepší kolena, bude lepší i tenis a hlava, všechno," vysvětluje.
Neustále kritizuje vedení ATP za tvrdé povrchy. Jsou nebezpečné pro kotníky, kolena i záda, opakuje. Jeho tělo je důkazem.
Proto si v šestadvaceti letech starty pečlivě vybírá. A bude ještě pečlivější. Za dva týdny ho čeká turnaj v Acapulku, další program je zahalen tajemstvím. "Nevím, jestli si pak zase nedám pauzu. Až po turnaji zanalyzujeme, jestli je lepší dopřát si zase na chvíli klid, trénovat a chystat se na sérii evropských turnajů," přiznává.
V březnu přitom figurují v turnajovém kalendáři lukrativní podniky v Indian Wells a Miami. Start na nich pořád nepotvrdil. Oba se hrají na tvrdém povrchu. A na beton se světové pětce nechce.
