Zároveň se stal prvním Čechem, který zdolal dvakrát magických 8 848 metrů v limitu dvou dnů na jeden zápřah.
„I tohle pro mě byla motivace,“ přiznává Štverák, jehož pokus měl také charitativní rozměr - za každý nastoupaný metr přispěl korunou těžce nemocnému chlapci Jakubovi Guryčovi z Rožnova pod Radhoštěm.
„Važme si toho, že jsme zdraví a můžeme pomáhat,“ vzkázal Štverák před svým rekordním pokusem. Everesting je celosvětová výzva, k jejímuž letošnímu rozmachu nechtěně přispěla celoplanetární pandemie koronaviru. Pravidla jsou jednoduchá, ale striktní. Kdekoliv na Zemi bez přerušení nastoupat 8 848 metrů na stejné trase pomocí nohou, kola nebo lyží.
„Když to vezmu ze všech stran, byl to můj největší výkon kariéry,“ říká 23letý student Vysoké školy sociálně správní PRIGO v Havířově.
A v porovnání s těmi, kteří se rovněž chlubí double Everestingem, také výjimečný. Zatímco Ital, Srb a dva Belgičané si zvolili „schůdnější“ trasu, Štverák si vybral strmý tříkilometrový strk z Dolní Bečvy s převýšením téměř 25 procent a na konci měl v nohou zdaleka nejvíce kilometrů - 176.
„Chtěl jsem výškové metry nastoupat co nejrychleji. Správce oficiálních stránek Everestingu mi napsal, že to nechápe, že to bylo šílené,“ culí se Štverák, který si na Radhošť pomáhal nordickými hůlkami.
Když ale v neděli nad ránem mířil k soše slovanského boha slunce, války a vítězství už potřicáté, do smíchu mu moc nebylo.
„Ve druhém Everestingu jsou povolené dvě hodiny spánku. Celou dobu jsem to vydržel bez něho, ale někdy kolem páté hodiny jsem začal usínat na hůlkách. V půlce výstupu stál přístřešek, tam jsem si na patnáct minut zdříml,“ líčí Štverák. „Šel se mnou pán, který mi půjčil mikinu. Hlídal mě a pak i probudil,“ děkuje svému dobrodinci.
Tím, že svůj záměr oznámil veřejně, měl na trati mohutnou podporu. „Dorazilo hodně lidí, za což jsem vděčný. Ke konci už jsem však měl problémy soustředit se na to, co říkají,“ přiznává Štverák. „Ale když jsem doběhl do cíle, opadlo to a dnes už mě nic nebolí,“ tvrdí po víkendové tortuře trvající 43 hodin a 12 minut.
Svým způsobem si ji přesto užil. A nejen díky endorfinu (hormon štěstí), který se mu do těla vyplavil v cíli. Parádně mu vyšlo počasí. Nemrzlo, přes den se do beskydských kopců opíralo listopadové slunce.
„V noci byly krásné výhledy na rozsvícená města, ve dne jsem viděl až na Malou Fatru do Tater,“ vypráví Štverák, který do svých 15 let, jak se na Zubřana sluší a patří, hrál házenou.
Teď posouvá limity českých ultramaratonců. „Nechci to ani nahlas vyslovovat, ale třeba jednou zkusím tři Everestingy,“ nadhodil.
To už by byl extrém na třetí.
